Obklopeno nespočtem hospod, barů a nočních klubů, na malém amsterodamském náměstí Rembrandtplein se nachází netradiční sousoší. Tvoří jej množství bronzových mužských postav s klobouky a přilbicemi. V ruce drží halapartny. Z masivního podstavce na skupinu dohlíží jiný muž. Vypadá vznešeně a jeho oděvu dominuje plášť.

Nejde o velitele a jeho vojáky, ani o pána a jeho poddané. Scéna na náměstí ve skutečnosti zobrazuje umělce, pozorujícího své největší dílo. O koho se jedná, napovídá název náměstí. „Prostor je pojmenován po celosvětově známém nizozemském umělci, Rembrandtovi. Náměstí vzniklo již ve středověku a bylo využíváno jako trh. Své nynější jméno získalo v roce 1896, kdy byla do středu umístěna železná Rembrandtova socha. Bronzové postavy se před tímto monumentem objevily v roce 2006 u příležitosti oslav 400 let od umělcova narození. Jsou 3D zobrazením jeho vůbec nejslavnější malby - Noční hlídky," informuje portál Amsterdam for visitors.

Mnoho faktů o Rembrandtovi dodnes zůstává neznámých či minimálně zkreslených. Z části za to může i množství mýtů, které se šířily už za umělcova života. Deník u příležitosti 415. výročí od jeho narození přináší sedm zajímavostí z Rembrandtova života i tvorby.

Vymyšlené jméno

Všichni jej pod ním znají, oficiálně se tak ale nikdy nejmenoval. Rembrandt není příjmení. A dokonce to není ani přesné umělcovo křestní jméno. Slavný malíř se v roce 1606 narodil jako Rembrant Harmenszoon van Rijn. „Harmenszoon v jeho jméně odkazuje k otci. V překladu to totiž znamená Harmenův syn. Van Rijn zase odkazuje k městu, kde umělec vyrůstal, nacházejícímu se blízko řeky Rýn," popisuje server slavného aukčního domu Sothebys. I zde se prodávají malířovy obrazy.

Původně se tedy umělec jmenoval Rembrant, Harmenův syn od Rýna. Vynechané "d" v tomto jméně není chybou. Když totiž příští malířská hvězda přišla na svět, opravdu se jmenovala pouze Rembrant. Proč si jméno upravil, není dodnes jasné. Ví se jen, kdy k tomu přistoupil. „Písmeno D do podpisů na obrazech začal přidávat v roku 1633 a jméno v tomto tvaru pak používal až do smrti," zmiňuje encyklopedie Britannica.

Podle některých historiků k používání křestního jména jako poznávacího znamení malíř přistoupil proto, že si byl jist kvalitou své tvorby. „Považoval se za rovnocenného s jinými velkými umělci 15. a 16. století. A takový Michelangelo, celým jménem Michelangelo Buonarroti, Tizian, tedy Tiziano Vecellio, či Rafael, tedy Raffaello Santi, jsou všeobecně známí také jen pod svým prvním jménem," poznamenává Ernst van de Wetering, profesor dějin umění Amsterodamské univerzity na webu Britannica.

První mistr selfie

Jednou z hlavních domén Rembrandtovy tvorby byly portréty. Zejména autoportréty. Tento žánr v Nizozemsku proslavil a směle ho tak lze považovat za jednoho z prvních mistrů zobrazování sama sebe. „Přesný počet jeho autoportrétů je neznámý, vědci ale předpokládají, že vlastní rukou namaloval zhruba čtyřicet až devadesát takových děl," uvádí web Sothebys.

Odborníci na umění oceňují Rembrandtovu preciznost a mistrné zvládnutí takzvaného šerosvitu. V minulosti, ať už za umělcova života, nebo krátce po jeho smrti, se ale vyskytovali i kritici umění, kteří o Rembrandtovi mluvili jako o milovníkovi ošklivosti. „Ke tvrzení, že preferuje ošklivost před krásou, vedl nekompromisní realismus jeho děl," vysvětluje encyklopedie Britannica.

Zejména v prvních letech tvorby, v době, než se přestěhoval do Amsterdamu, totiž mezi jeho oblíbené náměty patřilo zobrazování starších mužů z okolí. Právě jeho odlišnost a netradičnost precizních maleb ale nakonec vedly k tomu, že se mu povedlo prosadit. Přesto tím ale získal i řadu kritiků. „Německý malíř Joachim von Sandrart, který vydal v roce 1675 Rembrandtův životopis, v něm naznačoval, že šlo o nevzdělance. Jak uvedl, tento malíř měl možnost inspirovat se starověkým uměním a zobrazovat řecké bohyně, přesto upřednostňoval malování korpulentních žen s ochabnutými ňadry," připomíná portál Art News.

Schován za ženinou sukní?

Počátkem 30. let sedmnáctého století Rembrandt po smrti svého otce přesídlil do Amsterdamu. Jeho jméno bylo v uměleckých kruzích stále častější a zakázky na obrazy mu zadávaly stále významnější osobnosti té doby. V hlavním městě žil mladý umělec v domě jednoho z prvních prodejců jeho děl, Hendricka van Uylenburgha. Zde potkal i svoji životní lásku, neteř svého agenta. „Saskie van Uylenburghová se stala jeho manželkou v roce 1634," zmiňuje BBC.

Při volbě manželky měl šťastnou ruku. Nejen, že se se ženou skutečně milovali a její smrt o několik let později ho hluboce zasáhla, Saskie navíc pocházela ze zámožné rodiny a její majetek nebyl zanedbatelný. Zlé jazyky už za Rembrandtova života tvrdily, že právě její bohatství rodině umožnilo pořídit si dům v amsterdamské Židovské čtvrti. Šlo o obydlí, jaké si v sedmnáctém století mohl dovolit málokterý malíř.

Pravda je ale opět ještě trochu někde jinde. „Zaplatit enormní sumu za dům jim umožnilo skutečně Saskiino bohatství, v době sňatku ale Rembrandt vydělával rovnež slušné peníze. Kromě prodeje obrazů počátkem třicátých let založil studio, a pokud právě netvořil na zakázku portréty pro své bohaté klienty, vyučoval studenty," shrnuje portál Mental Floss.

Rembrandtovo manželství sice bylo šťastné, z jeho potomků ale většina zemřela v novorozeneckém věku. „Když v roce 1642 Saskia podlehla tuberkulóze, Rembrandt se stáhl do ústraní. Zároveň ale namaloval některé ze svých nejúspěšnějších a nejoceňovanéjších děl, temné portréty své nemocné a umírající ženy. Po Saskiině smrti se jeho stálejší známostí stala o dvacet let mladší hospodyně Hendrickje Stoffels," popisuje server Sothebys. Dcera Cornelie, kterou měl se svojí novou životní partnerkou, se stala jediným potomkem, který Rembrandta přežil.

Mrtvá opička na obrazu

Z jeho obrazů se dá leccos vyčíst. Jakým člověkem ale Rembrandt skutečně byl, se už lidstvo zřejmě nedozví. Tak, jak se v průběhu století od jeho smrti lišily názory některých kritiků umění, tak i různá díla popisující jeho život se v mnohém neshodnou. V mnohém popis Rembrandovy osobnosti vyšel z mýtů, které o něm šířili někteří současníci. Tím, že Rembrandt zejména v ranných dílech zobrazoval lidi z nižších společenských tříd, se o něm množily fámy, že sám patří mezi nevzdělance bez důstojnosti. Na druhou stranu ale i takoví kritici uznávali, že právě jistá míry excentričnosti přispívá k tomu, že šlo opravdu o velkého umělce.

Zejména jeden z Rembrandtových životopisců se o malířově povaze vyjadřuje zvlášť nelichotivě. Holanďan Arnold Houbraken, žijící na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, o Rembrandtovi napsal tři svazky. V nich tvrdí například to, že tato významná osobnost byla tak chamtivá, že jeho studenti z legrace házeli na zem mince, jen aby viděli, jak se po nich jejich učitel vrhá. „Jedním z důkazů Rembrandtovy špatné povahy má být Houbrakenův příběh o mrtvé opičce, kterou měl malíř jako domácí zvíře. Zemřela právě v době, kdy maloval rodinný portrét pro jednoho klienta. Rozhodl se proto, že do tohoto portrétu vmaluje i mrtvou opici. Když si jeho zákazník přišel stěžovat, Rembrandt místo aby opici odmaloval, raději přišel o zakázku," zmiňuje server Art News.

Obraz s mrtvou opicí se nikdy nenašel. Přesto jde o poměrně rozšířený mýtus. Houbrakenův životopis Rembrandta totiž využívaly celé generace příštích holandských umělců. Navíc se stále někde mohou nacházet Rembrandtova dosud neobjevená díla. Patří totiž mezi umělce, jejichž dosud neznámé obrazy se našly ani v posledních letech. „Moderní vědci také tvrdí, že historka s mrtvou opicí zní jako něco, čeho by byl Rembrandt schopen," uvádí web Mental Floss.

Rembrandtovy obrazy, které nejsou Rembrandtovy

Pokud někde člověk narazí na číslo, vyjadřující přesný počet Rembrandtem vytvořených děl, měl by tuto číslici brát s pořádnou rezervou. Odborníci na umění totiž už celá desetiletí tápají v tom, kolik obrazů vlastně tento produktivní umělec vytvořil. Mnohé z těch, co jsou považovány za jeho díla, totiž ve skutečnosti mohli malovat jeho studenti. V Rembrandtově době bylo běžné, že se mladí umělci učili od svých mistrů tak, že kopírovali jejich díla. Učedníci byli také využíváni k tomu, aby svému učiteli pomáhali s tvorbou děl na zakázku.

Mapování skutečně Rembrandtových děl se již šedesát let věnuje program Rembrandt Research Project. „Vědci zatím odhadují, že opravdu autentických Rembrandtových obrazů na plátně existují zhruba tři stovky, i když je mu připisováno až 2000 děl," upozorňuje web Sothebys.

Nenáviděná a milovaná Noční hlídka

Hodina anatomie doktora Tulpa, množství autoportrétů, portréty manželek. Co dílo, to perla. Přestože byla Rembrandtova tvorba bohatá, jedno jeho dílo ční nad ostatními. Minimálně co se slávy týče. Za nejznámější obraz je totiž považována Noční hlídka. Umělec ji vytvořil na zakázku vojenské posádky. Tomu odpovídá i skutečný název díla, tedy Posádka kapitána Franse Banninga Cocqa a Willema van Ruytenburcha. Na Noční hlídku byl obraz překřtěn díky svým temným barvám.

Stejně jako o malíři samotném, i o Noční hlídce koluje řada mýtů. Ten nejznámější souvisí s tím, že obraz měl být údajně klienty silně kritizován a právě jeho neúspěch stal za pozdějším Rembrandtovým bankrotem a společenským vyloučením. Jde však opravdu pouze o mýtus. „Muži kapitána Banning Cocqa byli ve skutečnosti svým netradičním zobrazením potěšeni. Veřejnost dílo obdivovala. Noční hlídka už za života přinesla Rembrandtovi slávu a dílo bylo považováno za jednu z největších atrakcí uměním přeplněného města," připomíná server Art News.

Bankrot na stará kolena

V posledních letech života žil Rembrandt ve čtvrti pro chudé a byl v tomto duchu i pohřben do neoznačeného hrobu. Za jeho bankrotem stálo neopatrné nakládání s penězi.. Musel prodat svůj dům na dobré adrese i velkou část umělecké sbírky.

Přesto nebyl navzdory obecně přijímanému předpokladu zcela bez prostředků a nepochopen. Stále se našlo dost lidí, kteří kupovali a oceňovali jeho díla a i nadále byl považován za jednoho z největších nizozemských malířů v dějinách.