Zavraždili mu otce, katy byli sousedé. Teror inspiroval i film Krajina ve stínu

Obec Tušť se nachází na Vitorazsku, kraji pod Třeboní směrem k rakouským hranicím, který byl k Československu připojen na základě mezinárodních dohod až roku 1920. Většina zdejších rodin měla česko-rakouské kořeny, starousedlíci z doby před první světovou válkou ještě chodili do rakouských škol, číst a psát se učili v němčině.

Německo bylo před 80 lety poprvé poraženo. I díky československým letcům

Když byl po Mnichovské dohodě na podzim 1938 tento kraj připojen k nacistickému Německu, část obyvatel se přihlásila k německé národnosti. Patřil k nim i otec Ferdinanda Korbela, železniční dělník, který sice doma mluvil česky, ale číst a psát uměl jenom německy.

Nebyl příznivcem nacistů, ale stejně jako všichni muži, kteří nešli na frontu, byl během války povolán do Volkssturmu, civilní domobrany. Maminka byla Češka, která se sem přivdala z vnitrozemí roku 1937. Roku 1944 se jim narodil syn Ferdinand, který osudné události roku 1945 zažil jako malé batole a zná je hlavně z vyprávění své matky.

Podobně spletité jazykové poměry vládly i v rodině Karla Smolka, dalšího pamětníka z Tuště, který svůj příběh vyprávěl pro Paměť národa. Oba rodiče byli bilingvní, doma se mluvilo česky, ale knihy se četly hlavně v němčině. Kromě učitelského povolání se věnovali malému hospodářství.

„Tatínek rozhodně neměl nepřátele. Naopak platilo, že když někdo potřeboval nějakou pomoc, tak přišel za ním, ať byl jakéhokoli postavení. Tatínek rozuměl zvířatům. Při telení krav nebo když si třeba prase zlomilo nohu, tak lidé přišli k tatínkovi pro radu nebo ho volali, aby jim šel pomoct,” vzpomíná Karel Smolek, jemuž bylo v květnu 1945 sedmnáct let.

Z Osvětimi do ďáblovy dílny. Byli jsme tam jako mrtví na dovolené, říká přeživší

Jeho otec nečekal, že vzápětí po osvobození se do té doby přívětiví sousedé obrátí proti němu. Karel Smolek si dobře pamatuje na jejich poslední rozhovor: „Vždyť jsem nikomu nic neudělal, akorát jsem byl jiného názoru, tak co bych se bál,“ řekl mu tatínek na procházce za vesnicí. Spolu s dalšími „Němci“ z vesnice byl ale zadržen a internován v místní škole. Několik dní museli chodit na nucené práce na místní pilu. O dva týdny později byl spolu s dalšími třinácti lidmi z vesnice odsouzen lidovým soudem a popraven.

Většina z popravených se provinila jen tím, že se roku 1938 přihlásili k německé národnosti. Jejich samozvanými soudci a katy se stali jejich sousedé, s nimiž se v malé vsi celá léta potkávali ve školních lavicích či v hospodě. „Chlapy postřílet a ženský s dětma zašlapat do bahna,“ vykřikovala jedna z místních žen, které volaly po jejich likvidaci.

Rychlý soud a potom jáma za vesnicí

Osudný den nadešel 24. května, kdy do vsi dorazil partyzánský oddíl plukovníka Vladimíra Hobzy. Rodinám internovaných „Němců“ bylo oznámeno, že se musejí seřadit na návsi a zpátky domů už je nepustili. Hnáni křikem a ranami opilých partyzánů museli odejít z vesnice.

Rodiny Ferdinanda Korbela a Karla Smolka se, jako většina ostatních, uchýlily za hranice do rakouského Brandu. Malého Ferdinanda vezla jeho matka v kočárku, Karel Smolek odcházel s maminkou a sestrou. Na cestu si vzali trakař, na něj peřinu a nějaké šaty.

Hned druhý den se jim doneslo, co se toho dne v Tušti stalo. Ve škole zasedal lidový soud, ustanovený svévolně pod vedením místního učitele Václava Maxy. Komunista, jehož manželka byla židovského původu a zahynula v koncentračním táboře, toužil po pomstě a neznal slitování.

Přežila čtyři koncentráky. Byla svědkem apokalypsy ve tmě i obětování se matek

Odsoudil k smrti dvanáct tušťských mužů a dvě ženy, v naprosté většině lidi, kteří se na nacistických zločinech nijak nepodíleli a žádná vina jim nebyla prokázána. Šlo jen o to, že se roku 1938 přihlásili „k Němcům“.

Hobzův partyzánský oddíl poskytl zbraně pro vykonání rozsudku, k němuž došlo hned vzápětí. Odsouzení si museli vykopat jámu za vesnicí na okraji mrchoviště.

Hlavním vykonavatelem rozsudku se stal místní rodák, čtyřiadvacetiletý František Říha, který se krátce předtím vrátil z koncentračního tábora Mauthausen. Stylizoval se do role politického vězně, tvrdil, že byl uvězněn za sabotáž, skutečnost ale byla podle svědectví jeho vrstevníků jiná. Do koncentračního tábora ho přivedla obyčejná výtržnost. Během práce ve fabrice v rakouském Gmündu za války obtěžoval ženy a když ho dílenský mistr okřikl, vytáhl na něj nůž…

Byl to právě on, kdo osobně zavraždil většinu obětí tušťského masakru, postřílel je dávkami z automatů do týla na pokraji vykopané jámy. Poslední z nich, slečnu Vlčkovou, zastřelili ranami do hýždí partyzáni z Hobzova oddílu – kolektivně, aby vina nezůstala na jednotlivci.

Němce nebereme, řekli jim v družstvu

Korbelovi i Smolkovi zůstali za rakouskými hranicemi do března 1946. Ve válkou zničené zemi žili v bídě, přespávali ve stodolách a neměli nárok na potravinové lístky, takže na jaře 1946 uposlechli výzvy československých úřadů a vrátili se do Tuště. K návratu se odhodlala asi polovina z vyhnaných obyvatel.

„Kdyby se maminka nebyla vrátila, já bych to sotva sám udělal. Věděl jsem ale, že bude potřebovat pomoci,” konstatuje Karel Smolek.

Paradoxní bylo, že přestože šlo vlastně o české rodiny – maminka Ferdinanda Korbela pocházela z českého vnitrozemí, museli všichni znovu požádat o československé občanství. A i nadále s nimi bylo zacházeno jako s občany druhé kategorie.

Netušili, kdo je v dětství zachránil z Údolí smrti. Teď se dozvěděli pravdu

Korbelovi našli svou chalupu a hospodářství zcela vykradené, část si přivlastnili partyzáni hned v květnu 1945, zbytek sousedé a další lidé, kteří krajem procházeli v rámci poválečných přesunů. Smolkovi se do původního domova vůbec vrátit nemohli, protože tam hospodařil národní správce. Nějaký čas bydleli u příbuzných, potom jim obec přidělila jeden pokoj, kde bydlela celá rodina.

Šikana však pokračovala i v dalších letech. Korbelovým nedovolili vstoupit do družstva s odůvodněním, že „Němce neberou“, v roce 1951 jim družstvo zabavilo dobytek s odůvodněním, že je to majetek „po Němcích“, přestože si krávy pořídili až po svém návratu do Československa.

Někdy jsem litoval, že jsme se vrátili

Karlu Smolkovi se podařilo vystudovat střední zemědělskou školu v Táboře, dostal se na vysokou zemědělskou, odkud byl ale při čistkách roku 1958 vyhozen těsně před státnicemi.

František Korbel se vyučil soustružníkem a později večerně vystudoval průmyslovku. I jemu během života stále připomínali cejch „zrádce republiky“, přestože se narodil až na konci druhé světové války. „Když jsem tyhlety věci prožíval,“ vzpomíná, „tak jsem někdy zalitoval, že jsme se vrátili. Tam jsme mohli žít jako lidi. Po válce to tady bylo šeredný.“

Po roce 1989 se Ferdinand Korbel mohl ucházet o rodinný majetek, ale pouze o jeho polovinu po matce. Na druhou polovinu nikdy nezískal nárok. I polistopadové úřady totiž na jeho otce hleděly jako na člověka, kterému byl úředně zkonfiskován majetek – a není důvod jej vracet. Polovinu kdysi vlastního domu si tedy musel sám koupit a vzápětí jej kvůli chatrnému stavu zbourat a znovu postavit.

Anna v gulagu zažila ledové peklo. Na dívku visící na ostnatém drátě nezapomene

A jak v dalších letech žili pachatelé tušťského masakru? Vykonavatel rozsudku František Říha byl po roce 1948 zaměstnancem ministerstva vnitra. Pracoval pro StB a poznámky o jeho vychloubačné a nenávistné povaze se najdou i v jeho osobních materiálech z tehdejší doby. Kvůli podílu na masakru v Tušti byl po válce vyšetřován, ale nikdy nebyl souzen. Zemřel v roce 2016.

Samozvaný soudce, učitel Václav Maxa, prý trpěl výčitkami svědomí a v roce 1968 spáchal sebevraždu.

Velitel partyzánského oddílu Vladimír Hobza, který se podílel i na dalších akcích během divokého odsunu, byl na podzim 1945 povýšen do hodnosti brigádního generála a jmenován velitelem divize v Karlových Varech. Jeho nadřízení si nicméně stěžovali na jeho nezodpovědnost, alkoholismus a dluhy. V lednu 1947 byl z armády propuštěn s důchodem 80 tisíc korun ročně.

Oběti tušťského masakru byly roku 1993 exhumovány a pohřbeny v nedalekém Gmündu, kde mají důstojný pomník. V rodné Tušti dnes jejich památku připomíná kámen se jmény popravených, který nechal na místo tragédie přivézt Ferdinand Korbel poté, co marně žádal o zřízení památníku.

Barbora Šťastná