Zpěvačka Lenka Dusilová: Nemám ráda uzavřené příběhy

Když děláte album, vždycky si ho předem v hlavě nakreslíte?
Mít koncept a inspiraci předem je pro mě od jisté doby zásadní. Čekám, až se mi střípky mozaiky sestaví v silné téma, které si řeším nebo všeobecně vnímám. Neříkám, že musí být přesně pojmenované, ale natáčení obyčejné písňové desky mě nebaví. Pokaždé tomu předchází období, kdy tuším, že uzrál čas album nahrát. Cítím, že jsem nasbírala dostatek nových obrazů, zkušeností a materiálu. To je ten počáteční moment. Pak nastane proces hledání, s kým a jak nahrávku realizovat. Za tu dobu mi projde hlavou spousta možností, variant… Většinou to trvá dva tři roky.

Od vydání vaší minulé desky uplynulo šest let. Čili jste překročila limit.
Ve skutečnosti je to ještě déle, protože moje poslední sólové album vyšlo v roce 2011. Tehdy jsem ho nazvala Baromantika. A teprve potom jsem se stala součástí stejnojmenné kapely, se kterou jsem v roce 2014 natočila desku V hodině smrti. V téhle skupině jsem fungovala víc jako zpěvačka a hlavní tvář kapelního soukolí. Opírala jsem se o vlastnosti a umění svých spolupracovníků Viliama Béreše, Patricka Karpentského, ale hlavně Beaty Hlavenkové, se kterou mě pojí skoro patnáct let úžasně plodného muzikantského vztahu. Naučila jsem se jim věřit, obracet se na ně ohledně spoluautorství, aranží i produkce. Stal se z nás tým. A dokud trval, možnost další sólovky jsem odkládala na neurčito.

Teď konečně přišel čas. Vaše novinka je po všech stránkách jiná než Baromantika, počínaje zvukem. Ke změně soundu vás přivedl producent desky Petr Ostrouchov, nebo jsi o něj sama řekla?
Já myslím, že je Řeka v souladu s mou povahou a hudebním smýšlením. Má víc vrstev, což měla Baromantika taky, ale Řeka je ve svém jazyku a tématech přímočařejší. S Baromantikou jsme před třemi lety rozpracovali materiál na třetí společné album, jenže v té chvíli mi začaly docházet síly. Musela jsem řešit zdravotní stav, abych zase mohla fungovat. Cítila jsem, že tak oslabená nedokážu procházet procesem, jakým je vznik desky. Nemohla jsem ostatním zaručit, že budu schopna dodržet plán a zajistit jim aspoň částečnou obživu, to znamená dost koncertů. Takže jsem se všem omluvila, musela jsem přiznat, že to nezvládnu. Naše vztahy se tím bohužel porušily a já se tím tak trochu uvrhla do osamocení – stejně jsem už často hrála sólo. Bylo mi líto, že ukončuju tak plodnou etapu, uvědomovala jsem si, že ztrácím silné spoluhráče a nenahraditelné partnery, s nimiž jsem byla propojená. Ale nemohla jsem jinak. Musela jsem se smířit s tím, že budu dělat věci tak, jak je umím já sama, se všemi minusy a nedokonalostmi. Ale projekty, na kterých jsem v té době pracovala, mi dodaly jistotu. Postupně jsem se přestala bát a naučila jsem se tříbit si rukopis bez závislosti na kapacitě a umu jiných muzikantů.

Když se vrátíme k tomu, jak album Řeka zní, kdo vám tedy ukázal směr?
Za ty tři roky, o kterých jsme se bavili, se mi zjevovala spousta směrů. Ale pořád ve mně rezonovalo totéž, co jsem v uplynulých letech hledala jak při práci na představení Spitfire Company s názvem One Step Before The Fall, tak během koncertu pro Spectacular Festival a naposledy u projektu Monument/um na podporu chátrajících památek v Sudetech. Chtěla jsem vytvořit nepřerušovanou hudební vlnu, která by posluchače provedla příběhy a krajinami jako film a na konci by je vyplivla naplněné emocemi, s nimiž se snažím pracovat. To je vlastně základní koncept Řeky. Pak jsem dlouho hledala spoluproducenta. Někoho, kdo by uměl zacházet s elektronikou, hrát na víc nástrojů, kdo by mě překvapil, posunul, pomohl mi překročit mé hranice. Tak, jako se to dělo v Baromantice. Dlouho jsem nikoho nenacházela, a navíc jsem měla dost svých starostí. Než se mi podařilo ozdravit imunitu a dát do kupy tělo, uteklo pár let. Mezitím jsem se poučila o důležitých přírodních zákonitostech, které jsou ostatně i součástí Řeky.

Jakou krajinu vidíte, když své nové album posloucháte?
Já v něm asi vidím tohle roční období, tedy podzim. Možná trochu studenější… A je to takové bezčasí, může to být minulost, současnost, rezonance té krajiny se nemění. Možná její stav. Vidím tam karlovarské lesy, svoje dětství. Jak s bráchou a mámou jezdíme na vandry nebo jak chodím kolem vody v Lokti a okolí. Sokolovsko, Slavkovský les… V některých okamžicích vidím zrychlenou, naštvanou a dost divokou řeku Ohři. Jindy se ocitám v nivách nebo na místech, kde prosakují mokřady. Sem tam se objevují nějaká betonová šílenství, řeka teče skrz hlučné, přetlakované město. Cítíte, že tu proběhly traumatizující události. Ale voda to umí zaplavit, smést, pročistit. A pak se vrátí do své klidné polohy.

Nejdrsnější písní na desce je ta, kterou jste pojmenovala Vlákna. V závěru se z ní stává hotový industriál.
To je právě jeden z těch zneklidňujících obrazů: „A dole v troskách je prastarý dům / Někdo ho spálil / Do živých vláken se opírá proud / Voda mě táhne tmou…“ Řeka zachytává moment živého obrazu vyhořelé budovy. A vy nepotřebujete vědět, jestli se vás ten záblesk týká skrze rodinnou přízeň, nebo jestli rezonuje ve vaší DNA zkušeností celého lidského druhu. Jsou to vlákna, kterými jsme propojeni s minulostí. Předávají nám informace a zkušenosti, které nás mohou ovlivňovat. I nevědomě.

Síla Řeky tkví v tom, že se dá i nedá chápat jako váš životopis. Mohl bych se vás ptát na složitý původ, jak to bylo s vašimi předky. Ale mě baví, že tahle témata jen tak naťuknete. Neotevřete je, držíte si odstup.
Nemám ráda uzavřené příběhy. Obzvlášť tahle rodinná témata se snad vůbec uzavřít nedají. Popravdě, střípky své minulosti ještě pořád nejsem schopna rozkódovat.

Ono je to nebezpečné, zkoumat sebe sama.
Máte pravdu, je třeba být opatrný. V pubertě jsem se několikrát dotkla změněného vědomí a občas jsem se ocitala v pekle. Už bych takové stavy nechtěla zažít, vážím si čisté hlavy a střízlivosti. Je pro mě nesmírně důležité být v této realitě a mít život pevně v rukou. Hledala jsem původ svých problémů s pomocí terapeutů, zkoušela jsem holotropní dýchání. Ale díky té své sebekontrole jsem se nenechala dovést k prapříčině. Z toho, že bych se dostala mimo svůj vědomý stav, mám obrovský strach. Spojovat si různé souvislosti mi ale pomáhá hudba, to je moje základní cesta. Naplno jsem si tenhle kanál uvědomila při práci na albu Spatřit světlo světa. Od té doby cítím na svých deskách určitou kontinuitu a stejnou práci odvádím i v osobním životě.

Je vůbec důležité znát svůj původ, dozvědět se něco o otci a jeho otci? Nebo je důležitější právě ta cesta, kterou ujdete, i když na konci nic nečeká?
To nedokážu objektivně zhodnotit. Každopádně se cítím každým rokem osvobozenější a šťastnější. Vím, že si každý může vybrat, jak svou realitu uchopí. Někdo je zvyklý stavět se do role oběti, tvářit se, že mu bylo ublíženo. Ale pokud mu osud nerozdal extrémně špatné karty, jde vždycky jen o úhel pohledu. A ten se dá změnit. Přírodní zákony fungují dobře a spravedlivě. I v náš prospěch nebo nápravu, pokud jim nebráníme.

O Řece se mluví jako o experimentálním albu. Mně paradoxně přijde, že je tam těch „úletů mimo“ mnohem méně, než by mohlo být.
Můj původní záměr byl sice experimentálnější a syrovější, ale díky Petru Ostrouchovovi je ta hudba nakonec mnohem krásnější a přístupnější. Vznikla sofistikovaná deska s prvotřídními muzikanty, kteří dokázali z tradičních nástrojů vykouzlit netypické barvy. Po té své zdravotní anabázi jsem si moc nevěřila. Petrovi se naštěstí mé nápady líbily, povzbuzoval mě a byl velmi otevřený. Přijal myšlenku zapojit do procesu DJ Aid Kida, mladého tvůrce, který se etabloval na elektronické scéně a má blízko k ambientní hudbě. Spoluprací těch dvou vznikl zajímavý koktejl vlastností.

Jedním z nejhezčích míst na albu je pro mě titulní píseň. V ní jste vlastně zhudebnila déšť. Měla jste to od začátku promyšlené, nebo to bylo spontánní?
Věděla jsem, že má celá deska působit dojmem vlny nebo proudu, který vás unáší. A když jsem stavěla za sebou jednotlivé nálady, které jsem na Řece chtěla zachytit, u téhle písničky jsem si říkala, že by měla přinést zklidnění a úlevu. Znáte ten samoléčebný hebký pocit, když se díváte do zahrady…

Prší a stromy a tráva jsou sytě zelené.
Skladba následuje po katarzi, měla by vás obejmout a poléčit. Nic jásavého, spíš možnost odpočinku. Déšť je očistná záležitost.

Úvodní písničku Białe konie jste nazpívala v polštině. Co vás na té řeči fascinuje?
Dostala jsem se k ní díky Beatě Hlavenkové, která mě před lety seznámila s básníkem Bogdanem Trojakem. Když jsme v roce 2008 natáčeli album Eternal Seekers, nazpívala jsem na něj píseň Dżdżysto. To bylo poprvé, co jsem zkusila zpívat polsky. Na Baromantiku jsme pak zařadili písničku Wspomnienie, což je poklona mé babičcce a celé té mé nedohledatelné přízni, jejíž stopy míří někam na Ukrajinu. Věděla jsem, že tu skladbu nechci zpívat česky. Chvíli jsem koketovala s ukrajinštinou a ruštinou, ale to byla velká troufalost, takže jsem se vrátila k polštině. Dorota Barová, která se na projektu podílela, mi napsala krásný text. Od té doby s ní spolupracuju pravidelně, na každé desce mám aspoň jednu píseň s jejími slovy. Na Řece mi otextovala dvě skladby, první a poslední. Přiznám se, že po seznámení s polštinou jsem úplně odstoupila od angličtiny. A co mě na té řeči baví? Cítím spjatost s určitou slovanskou temnotou a podobnou, možná ještě větší tíhou minulosti, než je ta naše.

Zvláštním prvkem na Řece je báseň polské autorky Małgorzaty Lebdy, kterou de facto deklamujete. Nikdy bych nečekal, že budete recitovat verše.
Na texty téhle básnířky mě přivedl právě Bogan Trojak, který je krásně přeložil do češtiny. Když jsem si během prázdnin, které jsem trávila s přítelem na Šumavě, sedla k synťáku a zkoušela si báseň zhudebnit, připadal mi její svět tak intimní, že se mi vysloveně příčilo hledat k ní melodii. Cítila jsem ji jako vnitřní hlas, kterým mám v nejhlubší koncentraci popsat, co právě vykonávám. Slepuji religiózní sošku a tou opravou jí dávám nový účel. „Na zádech má díru, to do ní budu házet těžké mince kradené z otcova nedělního kabátu.“ Krásná reminiscence, možná i něčeho z mého vlastního příběhu.