Předchozí
1 z 6
Další

Evelína Švrčková o sobě říká, má práci snů. Aby ji získala, byly pro ni hbitý jazyk, humor, sebevědomí a schopnost improvizace daleko důležitější předpoklady než dobré známky na vysvědčení nebo praxe v oboru.

„Když jsme v deváté třídě, tak se nás ptají, co bychom asi chtěli dělat, což je docela na nic, protože všichni jsme si ještě pár let zpátky mysleli, že budeme princezny nebo hasiči,“ glosuje svým typickým humorem Evelína Švrčková dilema každého budoucího studenta. Tak proč si vlastně vybrala krnovskou dopravku?

„Cestovní ruch vlastně ani zaměření není. Je to takový otevřený systém, který vám řekne: nemusím tady sedět, nemusím tady žít, můžu někam jít a můžu tam něco dělat. Což bylo super a právě to já jsem si z této školy vzala,“ vzpomíná.

Zdroj: Deník / František Kuba

Po maturitě nastoupila jako stevardka ve vlacích RegioJet. Potom nějakou dobu zpívala s kapelou. „Pak jsem si říkala, že bych asi měla jít do nějaké normální práce. Že se tady nemůžu jen tak potloukat a dělat, co mě baví. To je přece divné,“ směje se důvodům, proč nastoupila do call centra. Nechtěla v něm zůstat trvale. Plánovala si cestu do světa a potřebovala si na ni vydělat peníze. „Už jsem měla otlačené sluchátka. Ti, co hrají hry na počítači, tak to znají. Tak si říkám: aha, jak mám prohloubeninu v hlavě, tak to už tady nejsem ty dva měsíce, co jsem chtěla,“ popsala Evelína okamžik, když se rozhodla pro hledání nové práce.

Zdroj: Deník / František Kuba

Jak nejlépe zúročit své řečnické schopnosti z call centra? No přece stačí stát se moderátorkou. Jenže žádné rádio zrovna posily do týmu nehledalo a o televizi neměla zájem. Svého snu se nechtěla vzdát tak snadno. Proto se rozhodla vzít iniciativu do vlastních rukou. „Sedla jsem na vlak, jela jsem do té Ostravy, zaklepala na dveře, řekla jsem na recepci, že mám schůzku s ředitelem rádia, protože jsem věděla, že by mě tam jinak nepustili,“ poradila studentům jak si říct o práci. Od schůzky s ředitelem ji dělila ještě jeho sekretářka. „Říkala ať počkám, tak jsem počkala. Myslela si, že když mě tam nechá hodinu čekat, tak jako odejdu. Jenže já jsem neodešla. Hlavně jsem pořád mluvila a už jsem jí asi lezla na nervy,“ směje se při vzpomínce na svou smělou improvizaci. „Měli tam morčata, tak jsem je tam honila po terárku. To už sekretářka nevydržela a pustila mě dál.“

Zdroj: Deník / František Kuba

Na ředitele její bezprostřednost udělala dojem. Dal jí šanci a o dva měsíce později už moderovala ranní show. „Většina z vás asi nechtějí být moderátoři. Zkuste si to přebrat tak, že když chcete něco dělat, nemusíte čekat až budete mít vhodnou příležitost. Prostě něco udělejte hned,“ přiblížila svůj zážitek, ze kterého se časem vyklubala celá životní filosofie.

„Mě se mockrát v životě stalo, že jsem si dala jeden jediný cíl a za tím jsem šla. Když jsem ho nedosáhla, tak jsem z toho byla úplně zoufalá. Fakt není smutné, že něco nevyjde. Naopak je smutné, když se o nic nesnažíte,“ shrnula své poselství dnešním studentům.

Zdroj: Deník / František Kuba

Výhodou moderátorské práce je i to, že se dostane na různá zajímavá místa. Jako moderátorku už stála na pódiu Colours of Ostrava, pozvali ji na festivaly Hrady nebo Létofest. Občas vyráží s týmem na akce, odkud Hitrádio Orion vysílá živě. „V lednu jsme přesunuli studio na Ledové Pustevny a moderovali jsme odtud živě. Je to super, protože většinou své posluchače nevidíte, jenom si je představujete. A tady jsou ti lidé najednou nalepení na skle, vidí na vás a říkají: ‚my vás posloucháme‘. To člověka fakt naplní,“ pochvaluje si Evelína Švrčková kontakt s posluchači.

Zdroj: Deník / František Kuba

Má svou práci ráda, přestože je náročná kvůli brzkému vstávání. „Jezdím do práce vlakem a už ve 4.30 musím být na nádraží. Přestupuju na Svinově a sedím tam s lidmi, na kterých jde vidět, jak se nenávidí, jak nenávidí celý svět. Tak si říkám, že je to asi celé o tom, kam vstáváš, a ne kdy,“ přemítá nad tím, jak vypadá ideální práce: „Všichni nemůžeme být slavní a bohatí. Všichni nemůžeme dělat to, co milujeme a všichni nemůžeme kreslit obrazy a prodávat je za miliony. Ale stejně si myslím, že všichni můžeme být šťastní v té práci, kterou budeme mít, pokud ji budeme ji mít rádi.“

Text: Eliška Šťastná

Zdroj: Deník / František Kuba