Předloňské Vánoce 2019 jsem prožila ve stresu. Poprvé v životě jsem se musela učit i po nocích. Vždyť první zkouška mě čekala hned 2. ledna! A já jako vzorný prvňáček nechtěla mít ostudu. Studium mě bavilo, a praxe také. Svoji první praxi jsem měla na gastroenterologickém oddělení interní kliniky ještě před Vánocemi. Většina mých spolužaček studovala střední zdravotní školy, takže už měly zkušenosti a v nemocnici se na rozdíl ode mě vyznaly, ale já se velmi rychle zapracovala. Věřila jsem si, že všechno doženu.

První nakažený
Jenže v letním semestru už bylo všechno jinak. Začalo to v březnu 2020, za sebou jsme měli asi měsíc výuky. Přesně si pamatuji, že zrovna probíhala hodina první pomoci, když nám záchranář najednou oznámil: „Tak už nám vezou prvního!“ Tím myslel prvního nakaženého covidem. A od té chvíle bylo všechno jinak. Zavíraly se školy, ve městě jsem potkávala studenty s kufry a batohy, kteří odjížděli domů. Zvláštní pohled… jako by všichni někam utíkali. Někteří mí spolužáci, kteří za sebou měli studium na zdrávce, nastoupili do nemocnice vykonávat dobrovolnickou práci, ale já jako absolventka gymnázia ještě neměla tolik praktických zkušeností, proto jsem se do nemocnice moc nehrnula. Měla jsem z toho obavy.

Oslava před zkouškou
V červnu jsem zvládla další zkoušky, které probíhaly za přísných hygienických opatření – roušky, fyzický odstup. A některé se konaly v on-line verzi. Před svou poslední zkouškou z fyziologie jsem měla dvacáté narozeniny a rozhodla jsem se je oslavit ve velkém. Celý slavnostní den jsem si sama naplánovala do nejmenších detailů. Pozvala jsem babičku a dědu, tetu s rodinou i svého přítele s jeho rodinou. Bylo to moc milé setkání, a těch dárků, co jsem dostala! Od svého přítele kytici dvaceti růží a mezi nimi krabičku s náušnicemi. Nádhera. Bohužel mě ještě čekala ta poslední zkouška, a tak jsem nakonec musela z vlastní oslavy ujet a šprtat se.

Zpátky do školy
V červenci jsem si splnila dvoutýdenní praxi ve Vojenské nemocnici v Olomouci. Nastoupila jsem tam z vlastního rozhodnutí, a jsem za to moc vděčná, protože jsem se doučila všechno, co sestřičky musejí umět. Ne jen stlát postele nebo provádět s pacienty hygienu. Konečně jsem měla pocit, že kdyby bylo potřeba, už bych byla v nemocnici něco platná. To jsem ještě netušila, jak brzy své nově nabyté zkušenosti využiju. Prázdniny skončily a v září se situace kolem koronaviru zase zhoršila. Seděli jsme se spolužáky v rouškách v přednáškové místnosti a hlavou se nám honilo, jak dlouho ve škole asi vydržíme. Vždyť některé univerzity ani nezačaly, rovnou přešly na distanční výuku. A ta nikdy nemůže být plnohodnotná.

Nástup do první linie
Začátkem října mě zase čekala praxe v nemocnici, přímo na JIP, ale to už byla situace kritická. Nakažených přibývalo a i já se ocitla v karanténě. Musela jsem na test, který naštěstí dopadl negativně, takže jsem se mohla vrátit do práce, a to rovnou na covidové oddělení, kam mě přeřadili. Neměla jsem čas bát se o sebe nebo přemýšlet, jestli to zvládnu. Říkala jsem si, že je moje pomoc potřeba, a tak to prostě dokážu. Díky letní praxi už jsem si víc věřila. Zpočátku jsem byla lehce nervózní, ale to byli všichni. Řešili jsme za pochodu, co se může a co ne, na co se smí sáhnout, co se smí držet v rukou… Museli jsme se naučit oblékat náš speciální ochranný mundúr. Postup jsme si vštěpovali do hlavy: první je dezinfekce rukou, následně navléci první pár rukavic, plášť a overal, pak nasadit respirátor, který vypadal buď jako plato na vajíčka, nebo půlka podprsenky, pak čepici, štít a druhý pár rukavic.

Nic moc pohodlného to opravdu nebylo, připadaly jsme si se sestřičkami jako kosmonauti. A když venku pršelo, vtipkovaly jsme, že se ani nebudeme převlékat a půjdeme v tom rovnou domů. Aspoň nepromokneme. Ale jinak to moc k smíchu nebylo. Takto navlečené jsme musely vydržet tři hodiny, než byla přestávka a my si mohly odpočinout od štítu, napít se a dojít si na toaletu.

Těžké začátky
Bohužel někdy se intervaly protáhly. Pamatuji si na úplně první směnu na covidovém oddělení. První pauzu jsem měla až po čtyřech hodinách v půl jedenácté, oběd pak v půl třetí odpoledne. To už mě šíleně rozbolela hlava, pulzovalo mi v ní tak, až se mi zvedal žaludek. I ruce se mi začínaly třást. Byla jsem vyčerpaná a dehydrovaná. Naštěstí mě chápavá staniční sestra poslala domů, abych se vyspala a odpočinula si. Samozřejmě mě napadlo, jestli jsem se nenakazila covidem, ale druhý den jsem se cítila lépe a další směny už byly lepší. Potvrdila jsem si, že člověk si opravdu zvykne na všechno. Já se postupně dopracovala k tomu, že jsem si v tom „kosmickém“ mundúru dokázala i v pauze zdřímnout.

Praxe k nezaplacení
Na našem oddělení nebyly tak vážné případy. K nám byli přijímáni pacienti, kteří měli pozitivní test na covid, ale většina z nich neměla ani příznaky. Až na výjimky, někteří potřebovali kyslík, ale ti měli spíš přidružené zdravotní komplikace. Jsem moc ráda za praxi na tomto oddělení. Díky tomu, že tu všichni pacienti byli infekční, naučila jsem se účinně se chránit. To se mi určitě bude hodit. A také jsem mohla pracovat s pacienty z traumatologického, urologického, onkologického, plicního a gastroenterologického oddělení. Všichni sice měli covid, ale práce s nimi a léčení bylo různé. Zkušenost k nezaplacení. Měla jsem štěstí i na sestřičky, které byly maximálně vstřícné, chápavé, plné chuti mi ukázat nové věci, poradit mi. A dokázaly jsme se spolu i zasmát.

Jak to, že se mi stýská?
Když jsem praxi skončila, hned se mi začalo stýskat. Kdo by to byl řekl, že mi bude smutno po práci v ochranných pomůckách na covid oddělení? Že mi mohou chybět suché dlaně nebo otlačené čelo, popraskané rty a suchá sliznice v nose? A propocené tělo? Protože v ochranném obleku se brzy každý tak zpotí, že cítí, jak mu pot stéká po kůži. A nic se s tím nedá dělat, jen to vydržet. A mně se po tom všem vážně stýská. Naučila jsem se spoustu věcí, potkala úžasné lidi a měla pocit, že opravdu pomáhám a dělám něco smysluplného. Nikdy na tuto praxi nezapomenu, všechno, co jsem zde pochytila, se mi určitě bude v mé budoucí práci hodit.

I když si samozřejmě jako všichni lidé přeji, aby se pandemie zastavila, aby nemoc covid-19 ustoupila. Všichni už si přejí, aby se mohli setkávat se svými blízkými, chodit do práce a do školy, bez omezení. Ale kdo ví, jak se situace vyvine. Za sebe mohu jen říct, že já jsem připravena, a když bude potřeba, opět po zkouškách nastoupím do nemocnice a udělám maximum pro pacienty.

Úsměv všem
Na co se moc těším? Až konečně všichni sundáme štíty a roušky a budeme se moci na pacienty usmívat. Protože jestli my, zdravotní personál, jsme s nervy snášeli „sakumpaky“ a zpocené tělo, tak pacienti si museli připadat jako oběti nějakého výzkumu. Chodili jsme kolem nich v kosmickém mundúru a oni neviděli naši tvář, natož úsměv. Já se často na pacienta, kterého jsem ošetřovala, usmála, avšak poté mi došlo, že on mi do tváře nevidí. Snad to aspoň někteří vycítili. Já vím, bez roušek to dlouho nepůjde, ale bez úsměvů také ne! Tak přeji všem hodně zdraví a posílám úsměv!