David Kareš, zástupce velitele Záchranného útvaru Hasičského záchranného sboru ČR Hlučín, nasedl na zpáteční letadlo z Bangkoku, až když se během úterka ocitl venku i trenér fotbalistů.

Česká výprava plánovala nasadit do akce speciální velkokapacitní čerpadla. Na místě se však ukázalo, že jejich nasazení je nemožné.

Proč byla možnost využití čerpadel zavržena?
Měli jsme dvě varianty, jak použít velkokapacitní čerpadla. Jednou z nich bylo přímo v jeskyni, což kvůli podmínkám záhy padlo. Druhá varianta byla odčerpat přítok vody do jeskyně.

Ten byl ovšem neidentifikovatelný. Stejné to bylo i s odtokem. Hledali jsme místo, kde by vznikaly laguny, ale opět jsme nebyli úspěšní. Velkokapacitní čerpadla tak byla nepoužitelná.

David Kareš se měl podílet na záchraně dětí z jeskyně v Thajsku.Jaké podmínky tedy na místě panovaly?
V sobotu ještě před hlavní evakuací chlapců jsem byl přímo na místě, abych mohl posoudit situaci. Dostal jsem se ke vstupu do jeskynního systému, do šachet.

Bylo to velmi obtížné – bahno, ostré výběžky, úzký průchod, a to jsem byl v nejširším místě. Dále jsem se nedostal, protože tam už byla potřeba potápěčská technika. Jsem každopádně přesvědčen, že podmínky pro všechny byly velmi obtížné.

I přesto evakuace nakonec byla úspěšná. Nechybělo ovšem mnoho a záchrannou akci mohlo zhatit počasí.
To byl hlavní faktor. Už tak tam bylo vedro překračující třicet stupňů, obrovská vlhkost, veškeré předpovědi už od neděle hovořily o blížícím se monzunovém dešti. Ten ale nepřicházel. Mohl přitom změnit naprosto všechno. Odtamtud jsme odjížděli, až když bylo jasné, že se povedlo evakuovat posledního člověka.

Následně jsme se dopravili na letiště v Bangkoku a zamířili domů, protože už naše pomoc nebyla třeba. Když jsme byli na letišti, spustil se monzunový déšť, hodinu po konci evakuace navíc odešlo hlavní čerpadlo, takže šlo o malý zázrak.

Kdyby se monzun spustil během záchranných prací, jeskyně by se zalila vodou, a opět by se začínalo z bodu nula. Rozhodnutí zahájit evakuaci v neděli ráno bylo správné.

Dostali jste se do kontaktu se zachráněnými chlapci?
Přístup k nim kromě těch, kteří se přímo podíleli na jejich evakuaci, neměl nikdo. Ani jsme se o to nesnažili. K ničemu by to nebylo. Potom, co děti byly tak dlouho v jeskyni, musely být v unaveném a podvyživeném stavu. Člověk si těžko dokáže představit, že čtrnáct dní bude v černočerné tmě.

David Kareš se měl podílet na záchraně dětí z jeskyně v Thajsku.

Panovala na místě napjatá atmosféra?
Zpočátku to bylo velmi nervózní. Na lidech bylo vidět, že jsou unaveni. V neděli přišla naprostá změna. V momentu, kdy se první čtyři povedlo evakuovat, jako by spadl na zem obrovský kámen.

Najednou to bylo plné očekávání. Setkali jsme se spoustou místních lidí. Když viděli, že máme na ramenou českou vlajku, řada z nich ani nevěděla, kde Česká republika je. Poznali však, že jsme jedna ze složek, která jim přijela pomoct. Velmi nám za to děkovali.

V tu chvíli jsem cítil, že Česká republika i na druhé straně světa je schopna pomoci. Už když jsme ve Vídni u thajských aerolinek zajišťovali letenky, ptali se nás, zda letíme na pomoc chlapcům.

Děkovali nám a velmi si toho vážili stejně jako letušky v letadle. Přitom jsme v té době ještě ani nebyli na místě. Bylo to velmi příjemné, ale zároveň zavazující.