„Z Třemešné konal jsem daleké výlety do okolí, vycházeje před pátou hodinou ranní a přicházeje domů k desáté hodině večerní. Na výletech těchto zažil jsem mnohokráte rozličného nepohodlí. Bouře, déšť a veliké parno náležejí k nepříjemnostem každého touristy; avšak za nepříjemnosti tyto odměňuje se Božská příroda svými přepodivnými výtvory cestovateli, zpříjemňujíc mu takto mnohou nepříjemnosť“.

Byl krásný srpnový den. Lazurové nebe předpovídalo pěkné počasí. Rozloučiv se s rodinou ubíral jsem se s desetiletým chlapcem k vysokému lesu.

Mušky ve vzduchu vesele poletovaly, cvrčci odzpěvovali svou ranní píseň, kobylky třely svá pergamenová křídla, žlutá a modrá šídla poletovala nad potokem a v lese ozývala se hudba milých opeřenců. Plachý zajíc uháněje z pastvy k lesu, přeběhl nám cestu.

„Budeme mít, tatínku, neštěstí“, pravil klučina; „zajíc přeběhl nám cestu.“ „Ano, bylo by lépe, kdybychom měli dlouhoušáka v poledne na míse. Však co není, může býti.“

Údolím přišli jsme do Artmanového gruntu (Artmannsgrund), malinké to vesničky, sestávající as ze dvanácti usedlostí. Nejpěknějším stavením byla myslivna, jeleními parohy okrášlená. Jářku: „Zde bych nechtěl přebývati; jest zde smutno a vlhko.“

Ubírali jsme se vysokým lesem do kopce. Cesta nám jaksi nechtěla ubíhati. Hodiny ukazovaly na devátou a cesta i les nezdály se míti konce.

Malý kousek odtud jest malá kolonie „Kraví Hora“, sestávající celkem z jedenácti domků a nové dřevěné, avšak krásné školy jednotřídní, kterou vystaviti dal baron Klein.

V dřívějších dobách stával zde dvůr a ovčín, který přináležel do Jindřichova. Před několika lety byl ovčín a dvůr rozbourán a z pozůstalého materialu vystavena nynější kolonie.

Několik minut na západ je Malý Valštýn. Jest to obec malinká, as patnáct čísel čítající. Hned u osady je stará kaplička, kde jsem od dveří pozoroval na malém oltáři starý jakýsi rukopis psaný dle všeho na pergamenu. Avšak klíč od kaple vypůjčiti jsem nemohl, neb obyvatelé celé osady byli na poli.

POLE PŘÍKŘEJŠÍ NEŽLI STŘECHY

V osadě nespatřil jsem ani človíčka. Konečně přicházela s kopce shrbená stařenka. Čekal jsem, až přišla. Jářku: „Stařenko není zde u vás hostinec?“

Stařenka otevřela ústa, mluvila něco, z čehož jsem seznal, že mně nerozuměla a já nerozuměl jí, ačkoliv umím německy. Nedomluvili jsme se a já musel s nepořízenou dále jíti. Hlubokým a dlouhým údolím ubírali jsme se k Velkému Valštýnu.

Vlevo i vpravo pracovali lidé, sami pidimužíci, byliť tak vysoko, že jsem pochyboval, že by tam obilí rostlo. A předc bylo tomu tak. Krávy byly jako koťátka a se strachem očekával jsem, brzo-li některá poletí dolů.

Pole byla vskutku příkřejší, nežli střecha. Přišli jsme ku chrámu Páně a poněvadž byl otevřen, vešli jsme. Stánek Boží jest jednoduše zařízen a nenalezl jsem ničeho pamětihodného. Na kůru byl toliko tento nápis: „1794. F. II.“

Bezpochyby byl kostel toho roku za panování císaře Františka opravován. Hřbitov je malinký a škola na velikou osadu příliš malá. V osadě je výživou osadníků. Půda kamenitá nese malého toliko užitku. Na kopcích naházeno a nasnášeno jest tisíce a tisíce fůr drobného kamení, jež obyvatelé z polností svých snášejí na hromady. Za několik desetiletí povstanou takto nové hory.

Zrovna naproti kostelu jest obecní hostinec, kam jsme zamířili, poněvadž nás žaludek přísně upomínal, abysme mu něco na posilněnou podarovali. Myslil jsem, že německé hostince venkovské jsou poněkud lépe zařízeny nežli u nás, ale chyba lávky!

Ve světnici klečel jakýsi invalida u zasmolené lavice – na niž obyčejně hosté sedávají – cibuli kráje. Na stole pokrájená ležela játra hovězí, na kterých páslo se tisíce much.

Z prvu nevšiml jsem si těchto potravin, avšak posléze litoval jsem velmi, že jsem si jich nevšiml. Invalida vyšel na dvůr, aby zavolal domácího pána. Ten brzy se dostavil a tázal se, co si přejeme. Jářku:

„Přineste nám, občane, několik žemlí a sklenici piva; máme žízeň i hlad.“

Hostinský vzal sklenici a šel pro žádaný nápoj ječmený. Oblečen byl zcela jednoducho. Na nohou dřevěnky, které každou chvíli vyzul, na spodní části těla blísknavé od sádla černé koženky a na trupu košili.

Pivo – ačkoliv nebylo nejlepší – chutnalo nám lépe, nežli plzeňské. Objednal jsem ještě „smažená“ játra, která ovšem nebyla dle „Pražské kuchařky“ upravena.

Hostinský přinesl rendlík, dal tam trochu nařezané cibule a po chvíli přišel pro játra. Vzal jich se stolu na dvě přehršlí a flákl jimi do rendlíku, až sádlo i cibule vystřikovaly na stěnu.

Chuť k jídlu mně brzy zašla, ale játer jsem přec okusil, chtěje věděti, jak německá kuchyně chutná. Ve Valštýně mně bylo vypravováno, že název osady povstal od velikánského kamene, který v lese leží (Waldstein).

Jiní opět vypravovali mně, že za panování císaře Josefa II. byl zde zatknut hrabě Wallenstein (důstojník) a že od těch dob sluje osada Wallenstein čili Valštýn.

Připravili:
PETRA HANUSOVÁ
JIŘÍ VYBÍRAL