„Voda byla strašně rychlá, plavalo v ní obrovské množství materiálu,“ vybavuje si dnes třiačtyřicetiletý hasič.

Podle Jiřího Šarmana krizový štáb v Jeseníku zprvu nefungoval, jak měl. Chyběly zkušenosti. „Jakmile přišel na zdejší operační středisko telefonát nebo avízo, operační nás vysílal do terénu,“ popisuje klíč, podle něhož vyrážel s kolegy do akce.

Obyvatele České Vsi většinou evakuovali po laně. V Písečné takový postup nebyl možný, protože proud řeky v úzkém korytě nabíral obrovskou sílu. Doslova jako dar z nebes tak druhý den povodní ráno přiletěl do Jeseníku vrtulník.

„My jsme o něj žádali dvakrát nebo třikrát. Nejdřív nám tvrdili, že přes hory kvůli počasí neproletí. Nakonec s ním přiletěl Martin Svačina. Pocházel z České Vsi a znal to tady. Nebýt jeho, helikoptéra tu nikdy nepřistála,“ je přesvědčen Jiří Šarman, který sám v podvěsu pod helikoptérou vysvobozoval obyvatele domů obklíčených vodou. Díky vrtulníku se jich podařilo zachránit desítky.

V některých případech záchranáři lidi z ohrožených domů evakuovali na poslední chvíli. „V Mikulovicích byli v domě dva bratři a rodiče. Jeden říkal, že půjdou, druhý, že tam zůstanou. Dohadovali se mezi sebou. Jejich otec na nás pak mával, abychom se vrátili. Nakonec jsme je odvezli. Během hodiny ten barák spadl,“ popisuje jeden ze zásahů.

Nejednou šlo přitom ve službě záchranářům o život. Například když se chtěli dostat k obyvatelům domu poblíž technických služeb v Jeseníku. „Kolega tam tenkrát šel, já mu říkám, Štefane, nechoď do toho, voda je tam ostrá. On prý: Co mi budeš povídat. Uběhly snad dvě vteřiny a už jsem pro něj skákal, abych ho chytil,“ vzpomíná hasič.

„Od té doby jsem prožil další patery povodně, fungování krizových štábů se velmi posunulo dopředu. V roce 1997 záleželo na osobní statečnosti záchranářů, kam kdo pro koho šel,“ uzavírá Jiří Šarman.