To pro vás musel být šok.
Byli jsme mezi prvním tisícem nakažených v republice. Tím to bylo složitější, v té době nikdo o covidu moc nevěděl, byla to novinka.

Na diagnózu jste přišla sama?
Cítila jsem na sobě příznaky, otestovali jsme se a já i manžel byli pozitivní. Syn, který měl devět měsíců, byl negativní, tehdy se nevědělo, že covid mohou mít i děti. Za pár dní ale dostal vysoké horečky, které nereagovaly na žádné léky. Bála jsem se febrilních křečí, propadla panice a zavolala sanitku.

Co následovalo?
Měla jsem strach, že může mít covid, ale jako lékař jsem v tu dobu vůbec nevěděla, co se může dít. Nikde nic nebylo ještě popsáno. Sanitkou jsme jeli na infekční JIP do fakultní nemocnice v Ostravě, kde se o nás kolegové krásně postarali a zjistili, že syn má covid taky. Ještě pár dní měl vysoké horečky, ale udýchal si to sám, jen ze začátku mu dali kyslíkový stan. Pak už byl stabilní.

Pustili vás domů, ale celá rodina byla dlouho v izolaci. Nastaly komplikace?
Karanténa nekončila po deseti dnech, ale aby vás v té době pustili ven, museli jste mít negativní PCR test. No, a syn byl šest týdnů pozitivní. Šest týdnů jsme proto trávili doma. Tehdy jsme bydleli v bytě na náměstí, teď máme postavený dům se zahradou a říkáme si, že karanténa by už byla super. (směje se)

Nelezli jste si doma na nervy?
Byli jsme sice zavření v bytě, jezdily za námi sanitky, normální i armádní, ale žádný problém jsme neměli. Byla to dost zajímavá doba. Snažili jsme si ji užít, protože manžel je jinak pracovně dost vytížený. Po téhle stránce to bylo moc fajn. Lékařsky jsem tušila, že virus nemůže být pořád infekční a prosila hygienu, aby nás pustili na chvíli ven, ale byli tvrdí. Lidé měli dovoleno jít vyvenčit pejsky, my se synem v kočárku ven nemohli. To mi bylo líto. Protože jsme poctiví, tak jsme to dodrželi, ale ta dlouhá izolace byla nejhorší.

Z domácího vězení vás nakonec pustili.
Ven jsme se dostali až po šesti týdnech a myslím si, že to na nás nechalo dost velké následky. Když jsme s manželem vyšli na první procház᠆ku, bolelo nás celé tělo. Pohybový aparát byl najednou totálně mimo, a to jsme oba sportovci.

Cítíte na sobě i nějaké další následky nemoci?
Šest týdnů jsem byla unavená, dušná a přišla i o čich. Prošla jsem si tím docela taky, imunitu jsem asi neměla nejlepší tím, že syn byl malý, kojila jsem ho a byla nevyspalá. Nejvíc mě ale vystrašil Ládík, o něj jsem se obrovsky bála. Naštěstí teď už je zase všechno v pořádku.

Co říkáte na lidi, kteří nedodržují opatření nebo karanténu?
Chápu, že jsou rozhořčení a spousta z nich má strašné trable. Je mi jich neskutečně líto, ale tady jde o kapacitu lůžek v nemocnicích, což si mnozí neuvědomují. Kdyby došlo na ně a neměli by je kam umístit, byl by to problém. Člověk musí být zodpovědný sám k sobě i okolí.

Jste teď víc opatrnější?
Vím, co covid je. Dodržujeme všechna opatření, testování a samozřejmě jsme opatrnější. Tahle doba je pro všechny složitá, lidé nevidí konec. Když si zlomíte nohu, tak víte, že za tři měsíce se zahojí, sundají vám sádru a půjdete rehabilitovat. Teď jsme v situaci, že nikdo neví, kdy nám tu sádru sundají. Obávám se, že i ta rehabilitace z těch následných vedlejších efektů pandemie bude hodně náročná a bude stát dost sil. Lidé se bojí o sebe, své blízké, finanční zajištění. Strach tady prostě je a asi čím dál větší. Myslím si, že nám celkově chybí nějaká jistota, pevná půda pod nohama.

Jste lékařka a vedle hraní se teď v týmu staráte o odběry.
S covidem jsem se stala testovačem. Je to lepší, protože mezi nás nechodí nikdo cizí a je menší riziko, že by se někdo nakazil. Holky už si zvykly, ale trenér jde na odběry vždycky jako na porážku a tváří se, že jsem ho málem zabila. Baví ho hrát divadlo, jak to bylo hrozné, ale na krev to nikdy nebylo. (směje se)

Dohraje se podle vás letos volejbalová extraliga?
Myslím si, že vrcholné soutěže nechají jet. Jsme pořád testovaní a hygienická pravidla jsou nastavená tak, že se nemá co rušit. Mrzí mě ale, že nesportují malé děti. To je velká chyba, protože motorická paměť jedince se vyvíjí v nejranějších letech. To, že hrajeme my staří, je sice fajn, ale děti ten pohyb potřebují daleko víc.