Právě, když si ji prohlížím, prochází kolem jedna z obyvatelek domu. „To má náš pak soused… Ale už se to bude řešit. Patří to tomu pánovi, který bydlí naproti v baráku. Všechno stahuje domů, teď to dává sem – bordel jak v tanku. Padá mu to z toho, když zafouká vítr, lítá to tady ke kontejnerům. Kdysi to tady natáčela i televize, ale nikdo s tím nic nedělá,“ říká žena.

O problému proběhla živá diskuze také na sociálních sítích. Někteří lidé tam uváděli, že vršení předmětů na pozemku u domu trvá už dvacet let, někdo psal dokonce o čtyřiceti. Je zřejmé, že podobně, jako v okolí domu, to vypadá i uvnitř. Za okny jde totiž vidět další hromady předmětů.

„Když jsem chodila do školky, zhruba před 27 lety, uvnitř ve spodní místnosti byly krabice až po strop, takže dnes tam určitě není k hnutí,“ uvádí jedna pisatelka.

Z diskuze je zřejmé, že „skladiště“ už dvakrát hořelo, vždy oheň zlikvidovali včas hasiči. Podle názoru více pisatelů může za shromažďování věcí nemoc majitele.

„Párkrát jsem se ho ptal, co a jak. Městu platil pokutu 10 tisíc a je v klidu. To samé, jako to jeho auto Alfa Romeo. On platí vše!!! Stačí otočit sběrné suroviny za den cca dvanáctkrát na dvoukoláku a je cajk… Více třeba napíšu později. Mějte pochopení pro staré nemocné lidi. Může se stát, že to začne někdo dělat ve vaší rodině. Nikdy nevíte co se stane,“ píše další z účastníků diskuze.

Ve chvíli, kdy fotím „skládku“ na pozemku u domu, přitočí se ke mně muž, který je se situaci dobře obeznámen a majitele zná. Vyvrací, že by se s touto záležitostí nic nedělalo.

„On už zaplatil tolik peněz na pokutách. Je to ale soukromý majetek. Má skoro osmdesát roků, s ním nikdo nehne. Když jsem se ho ptal, na co to má, třeba kočárek, neodpověděl. Je to prostě jeho. Oni mu dají pokutu, on s nimi domluví splátkový kalendář jako důchodce a jede se dál,“ vypráví muž a dodává, že se snad blýská na lepší časy.

„Teď už prý to snad někdo kupuje, tak by to tady mohlo skončit. Ten, kdo to koupí, by pak měl nejlepší dovézt hon s nakladačem,“ přemýšlí nahlas muž a najednou se na mě otočí a tichým naléhavým hlasem říká: „Schovejte ten foťák, nebo vás napadne! On umí být sprostý.“

Uposlechnu jeho rady, schovávám fotoaparát a odcházím. Vím, že podobný případ kdysi měli například v Tiché. Řešení také neznali. Hromady odpadků, novin a dalších věcí byly na soukromém pozemku.