Díl dvacátý první: „Podle výrazů místních usoudím, že tady cizinec jen tak nezabloudí."

Nelhali. Lidé v Barmě jsou opravdu úžasní. Již po příletu do Yangonu se ke mně přihnali zaměstnanci letiště, aby mi pomohli vyplnit údaje do příletového formuláře. Většinou si vás nikdo ani nevšimne. Tady mě pomalu za ručičku dovedli k úředníkovi, který mi dal do pasu razítko.

Vycházím z budovy a už se ke mně řítí taxikář. „Kam to bude?" ptá se. „Já taxíkem nejezdím, jsem baťůžkářka," odpovídám pohotově naučenou frází. On se usměje a chvilinku si povídáme.

Prstem na mapě mi upřesňuje místo, odkud jezdí městská hromadná doprava. „Dávej na sebe pozor!" zavolá ještě, když už mizím v dáli.

Přicházím na malé tržiště, když vtom kolem mě profrčí auto. Po vydatném dešti bohužel nemine velkou louži, ze které na mě cákne voda. Řidič okamžité zastaví, vykoukne z okna a omlouvá se. Přestože mám kalhoty úplně mokré, musím se na něj usmát. „To nic," zabručím si pro sebe a jsem oněmělá úžasem.

JÍDLO JE V BARMĚ VÝBORNÉ, LIDÉ ÚŽASNÍ

Mám hlad. Jdu se najíst do místní pouliční restaurace. Podle výrazů místních usoudím, že tady cizinec jen tak nezabloudí. Lidé přestávají jíst a koukají na mě. Vidím v jejich očích zvědavost.

Obejdu pár stolků a ukazuji obsluze na jídlo, které mě zaujalo. Anglicky se samozřejmě nedomluvím. Jídlo je výborné. Ani si nestačím oddechnout a už mi malý kluk přináší novou porci. Nejspíš vypadám hladově, i když už funím jako lokomotiva.

Tady v Barmě jsem se s tím setkala několikrát. Když místní vidí, že vám chutná, neváhají doplnit misku novou porcí jídla. Vše je samozřejmě v ceně. Zaplatím v přepočtu asi 15 Kč a odcházím k autobusové zastávce.

Jeden mladík tam se mnou čeká na autobus a pak domlouvá řidiči. Něco ve smyslu: „Tuhle cizinku vysaď u pagody, kde přesedne na jiný spoj. Vypadá, že je z toho našeho chaosu úplně zmatená. Předej informaci dál."

DOBŘE ORGANIZOVANÝ CHAOS

V přecpaném autobuse mi spolucestující uvolňují místo k sezení, jinak bych snad při té zběsilé jízdě skončila někomu na klíně. Jsme tady! Lidé si mě mezi sebou postrkují ke dveřím. „Kolik?" volám na řidiče a chci zaplatit jízdné. Mávne rukou: „To je dobrý."

Na zastávce se mě ujímá další člověk a pokynem ruky mě posílá k jinému řidiči autobusu. Tomu říkám dobře organizovaný chaos. Do svého hotelu se od zastávky dostávám velmi rychle. Sotva kouknu do mapy, už ke mně přiskakují lidé a navigují mě. Tohle je, prosím, Barma.

Michaela Bugrisová,

www.facebook.com/michaela bugrisovanacestach