Miroslava Vaňka zverbovali na hornické učiliště do Havířova v roce 1960, když mu bylo 14 let. Žil v podhůří Jeseníků s matkou a šesti sourozenci, otec jim zemřel. Rodina neměla peníze a horníci brali tehdy vysoké platy.

V druhé půli šedesátých let, když už pan Vaněk fáral v dole Dukla pár let, se stal ředitelem Dukly důlní inženýr Alfons Petráš, kterého horníci respektovali. V dubnu 1968 navíc důl navštívili čelní představitelé vlády. „Přijeli Dubček a Smrkovský a říkali: ,Půjdete do toho s námi?‘“ vzpomíná Miroslav Vaněk.

Když v noci z 20. na 21. srpna 1968 těžní věže dolu Dukla obklíčily čtyři sovětské tanky, vyhlásili horníci třídenní stávku.

„Ředitel s náměstkem šli s Rusy vyjednávat. Ze zasedačky strhli bílý ubrus, vzali násadu od koštěte a šli s bílou vlajkou, aby ti volové nestříleli, protože oni toho byli schopní. Ředitel říkal: ,Ani tunu okupantům, dokud chlapi nevyfárají. V dole je na noční tisíc lidí. Už by se odtamtud nedostali, kdybyste do toho začali střílet. Jedině přes mou mrtvolu.‘“

Odpor proti okupaci byl mezi havíři z Dukly živý ještě v srpnu roku 1969. Největší manifestace proti okupantům a nastupující normalizaci na severní Moravě se odehrála právě v Havířově a Miroslav Vaněk byl opět u toho.

Na tehdejším náměstí Vítězného února (dnes náměstí Republiky) se sešlo několik tisíc lidí. „Zastavilo se fárání a ředitel řekl, že půjdeme manifestovat za odchod okupantů z Československa. Na hlavní třídě u pošty nás pokropila veřejná bezpečnost. My jsme se vždycky rozprchli a posunuli jsme se o dvě stě metrů dál. Zas nás přijeli polít, tak jsme zase utekli.“

Vedle policistů zasahovali i příslušníci lidových milicí. Najednou proti sobě stáli horníci proti horníkům na pomyslných stranách barikády. Velitelé zásahů tehdy zvolili taktiku, že proti havířovským protestujícím horníkům stáli milicionáři z Karviné a naopak. „Když přišli v šedesátém osmém okupanti, tak šli s námi. Za rok se to otočilo a milicionáři šli proti nám. Dostali prý padesát korun příplatek za to, že nás zmlátili.“