Renáta Zoubková pracuje jako vrchní sestra intenzivní péče Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny (KARIM) FNO. V celostátní anketě Sestra roku skončila v kategorii přímé ošetřovatelské péče na 3. místě, v hlasování veřejnosti získala první cenu jako Sestra mého srdce.

„Kdyby mé sestřičky nebyly takové, jaké jsou, tak to ocenění nezískám. Dělají mi hroznou radost. Život mi docela nakládá, ale v mém personálu jsem měla vždy oporu. Proto jsem jim vděčná,“ říká vrchní sestra KARIM Renáta Zoubková v rozhovoru pro Deník.

Stala jste se nejoblíbenější sestrou roku. Očekávala jste to?
Konkurence byla velká, takže nečekala. Tím nechci znít jako Karel Gott. Není to však ocenění o mně. Je to o mých sestrách a o lidech, se kterými pracuji. Mám nejlepší sestřičky na světě. Dělají mi hroznou radost. Život mi docela nakládá, ale v mém personálu jsem měla vždy oporu. Stokrát mě podrželi, a to je na prvním místě. Současně i učíme, takže zde mám celou řadu holek nejen s vysokoškolským vzděláním, ale taky se specializací v intenzivní péči a je na nich vidět, jak chtějí tento obor posunout dále. To mi dělá největší radost a tuto práci vnímám jako dar.

Kromě vaší běžné pracovní náplně ještě vyučujete na Ostravské univerzitě…
Vždy razím zásadu, že má vyučovat ten, kdo tu práci opravdu dělá. Poprvé se nám podařilo otevřít navazující magisterské studium intenzivní péče v kombinované formě. Mám štěstí, že tam učí celá naše klinika - lékaři i sestřičky.

„Nejen, že jsem chtěla skončit tady, ale celkově jsem chtěla skončit všechno a mnohokrát. Pro matku je šílená bolest, když přijde o dítě.“

Vaše profese je náročná i psychicky. Jak zde bojujete se stresem?
Proto, že se mi stalo to, co se mi stalo, tak tento typ stresu mi do jisté míry pomáhá. Lidé tady jsou výborní. Já si skoro neumím představit, že bych byla jinde. Obrovsky mi zde pomáhají a vím, že se na ně mohu spolehnout.

Nastaly chvíle, kdy jste s touto profesí chtěla skončit?
Nejen, že jsem chtěla skončit tady, ale celkově jsem chtěla skončit všechno a mnohokrát. Pro matku je šílená bolest, když přijde o dítě. Nikdy se se ztrátou syna Peti nevyrovnám. Při vzpomínce na něj začínám přemýšlet, jestli to všechno má smysl nebo ne. Klinice bych ale nikdy nechtěla ublížit. Vím, že to je dobře nastavená vlajková loď a pokud budu mít pocit, že to tady brzdím, tak budu šťastná, když mou funkci někdo převezme a potáhne výš. Nad tímto přemýšlím často. Ani si neumím představit, že bych to dělala do 67 let, to říkám na rovinu. Takové tempo se nedá dlouho vydržet, ale lidé tady mě naplňují.

Po ztrátě syna, který podlehl ve 24 letech rakovině jste na jeho počest založili Nadační fond Petra Zoubka, se kterým podporujete například oddělení hematoonkologie zde ve FNO. Jak vás založení nadace napadlo?
Hlavní důvod, proč ji založit, byl ten, že když byl Peťa v tom nejtěžším stavu, tak komunikoval s celou řadou nemocných lidí v podobné věkové kategorii. Tenkrát mi řekl: „Maminko, pokud to přežiju, tak budeme pomáhat lidem“. Mě už nezbývá nic jiného, než toho dosáhnout. I v tom nejtěžším stavu podporoval pacienty a svůj boj nevzdal ani na minutu. Proto vím, že to nesmím vzdát ani já. Byl silnější, než my všichni. Na oddělení hematoonkologie, kde trávil hodně času, se k němu chovali krásně. Proto jsem jim za celý jejich přístup vděčná.

„Stipendium pro mimořádného studenta? Nejde o to, že by byl nejlepší student, ale musí pomáhat ostatním a musí být sportovec.“

S nadací pořádáte i nejrůznější benefiční sportovní utkání…
Jeho spoluhráči z fotbalu ho hodně podporovali i v nemocnici, a proto pořádáme například benefiční fotbalové utkání. Moc hezky se k tomu postavila i Univerzita Palackého v Olomouci, kde Peťa studoval na Právnické fakultě. Vzniklo zde Stipendium pro mimořádného studenta, které nyní nese jeho jméno. Nejde o to, že by byl nejlepší student, ale člověk, který toto stipendium získá, musí mít trošku blízké charakterové vlastnosti jako Peťa. Musí pomáhat ostatním a musí být sportovec. To se mi moc líbilo, že děkan i proděkan celou věc takto podpořili a jezdí například i na beach open turnaj, který s nadací každoročně pořádáme a máme kolem 100 účastníků. Jsem za to vděčná a vše vnímám s velkou pokorou. Včetně mé rodiny.

Máte pod sebou 140 zdravotních sester na různých odděleních. Jak vypadá váš běžný den?
Je to pestrá práce, protože každý den je jiný. Začínáme den schůzkou s našimi lékaři a vedením kliniky, kdy se sdělují stavy pacientů ale také, co se stalo během dne a předchozí noci. Od toho se odvíjí náplň dne. Co se bude dít okolo pacientů, u toho jsem vždy já. Na to navazuje schůzka se staničními sestrami, kterých mám šest. Jsou mou pravou rukou a bez nich by klinika nefungovala. Následuje čas na schůzky nebo administrativu a poté vizita. Procházíme všechny stanice a u toho se také dozvíme, jestli je něco dobře nebo špatně. Kromě této vizity se snažím každý den odpoledne obejít pacienty a společně se sestrami probíráme, jaký jej jejich stav, a co jde zlepšit.

Pamatujete si všechny sestry křestním jménem?
Všechny. Ke každé mám vztah a na tom si zakládám. Musím vědět o každém, jaký je. Tahle část je nejvíce časově náročná, ale vnímám to jako svou roli. Sestry vidí, že stále někde lítám, ale říkám jim - neváhejte mě oslovit, jsem tady pro vás. Všechno ostatní počká. Jsem tady pro ně a pro naše pacienty, to je má priorita.

S jakými nejčastějšími případy u pacientů se zde setkáváte?
Jsme součástí několika center, například traumatologického. Takže jsou zde pacienti v závažných stavech v důsledku dopravních nebo sportovních nehod. V covidové době jsme se vyprofilovali jako ECMO centrum, které poskytuje nejvyšší možnou péči pacientům, u kterých dochází ke kardiologickému a respiračnímu selhání a je třeba oxygenační podpora. Pak jsme i centrem transplantačním, takže zde máme pacienty po těžkých operacích a ty, kteří jsou součástí dárcovského programu. Máme zde rozsáhlou operativu, která se momentálně rozvíjí. Ta práce je hodně pestrá a vy musíte vědět o všem, abyste mohli co nejrychleji zareagovat.

„Covidová pandemie? Nejvíce si ale vážím toho, že každý, kdo se chtěl z toho zápřahu vymanit, mohl jít například na nemocenskou, ale nikdo to z mých lůžkových, anesteziologických a ambulancích sester neudělal.“ 

Máte zodpovědnost za velké množství lidí. Dokážete volném času úplně vypnout?
Mám mnoho koníčků, které k životu potřebuji. Hodně sportuji, bez čehož bych se neudržela v nějaké rovnováze. Hodně mi to pomáhá proti stresu. Většinu stresů potřebuju vydýchat a dělám především sporty, kde je velká zátěž. Kromě toho ráda čtu, hlavně vzdělávací časopisy, které během roku nestíhám. Proto si je beru na dovolené. Můj muž to nemá rád, ale všechny ty časopisy jsou o intenzivní medicíně. Ráda si o tom čtu, což asi není úplně normální, ale baví mě to. Občas kouknu na mail, abych měla s nemocnicí nějaký kontakt.

Zmínila jste pandemii covidu-19, která vaší kliniku velmi zasáhla. Jak na toto období vzpomínáte?
Pomáhala nám celá řada intenzivních péčí v nemocnici. Všichni jsme byli v nové situaci. Počet pacientů byl obrovský a šlo o nestandardní situace, která zatížila všechny i psychicky. Na druhou stranu si cením toho, že všichni ochotně pomáhali. Nejvíce si ale vážím toho, že každý, kdo se chtěl z toho zápřahu vymanit, mohl jít například na nemocenskou, ale žádná z mých lůžkových, anesteziologických a ambulancích sester to neudělala. Ani jedna z nich. Všichni do toho šli s maximálním nasazením. Ta soudružnost byla moc fajn a tým neselhal. I v těch těžkých situacích jsme poznali, jak si lidé umí pomáhat. Smekám před všemi, protože byli často v nouzových podmínkách.

Zaznamenala jste odchod některých sester po konci pandemie?
Některé mě požádaly o přesun na jiné oddělení, což jsem chápala. Šlo o velkou psychickou zátěž na všech odděleních. Proto jsem situaci často řešila i s psychologem. Snažila jsem se zprostředkovávat různé konzultace, které by všem pomohly. Teď už se vše ustálilo a běží dál.

Máte problém s personálním obsazením?
Na lůžkové části nemám problém, zde mám více poptávky než nabídky. Některé sestry se k nám dokonce vracejí. V poslední době máme trošku problém na úseku anesteziologie. Po covidové době se začalo hodně operovat, takže je tam malinko větší tlak. Sestřiček máme ale dost na každém oddělení.

K TÉMATU

RENÁTA ZOUBKOVÁ
Nejoblíbenější zdravotní sestra roku v České republice a doktorka filozofie Renáta Zoubková pochází z Ostravy. Svůj obor poznala jak z pozice zdravotní sestry u lůžka, tak z pozice vrchní sestry, ale i z pohledu pedagoga. Ve Fakultní nemocnici Ostrava (FNO) vede pracovní skupinu pro intenzivní péči.

Andrea Polanská, náměstkyně ředitele FNO pro ošetřovatelskou péči, ji ve svém nominačním dopise do soutěže Sestra roku popsala jako ženu velmi energickou, zodpovědnou, s pozitivním přístupem a myšlením. „Je vstřícná ke studentům a k zajištění odborných praxí na Klinice anesteziologie a intenzivní medicíny (KARIM). Je také velice schopná manažerka. Na tomto náročném pracovišti dokázala vybudovat stabilní pracovní tým na vysoké odborné úrovni. Svým sestrám předává své znalosti a dovednosti a podporuje je v dalším jejich profesionálním růstu,“ uvedla Polanská.

Renáta Zoubková se zasloužila o vznik a realizaci projektu Acute Pain Servis (APS), který zajišťuje péči o pacienty s akutní bolestí v pooperačním období. Iniciovala vznik Nutriční ambulance, která slouží k diagnostice a léčbě podvýživy, zejména pak k indikaci domácí enterální výživy. Podařilo se jí implementovat řadu projektů do přímé ošetřovatelské intenzivní péče.

Velký úspěchem v oblasti vzdělávání sester je vznik navazujícího magisterského vzdělávání v rámci intenzivní péče. Své zkušenosti předává při výuce studentů na lékařské fakultě Ostravské univerzity, ale i v rámci rozsáhlé publikační činnosti. Je organizátorkou řady odborných konferenci, v rámci sesterské sekce připravuje například mezinárodní konferenci Colours of Sepsis.

*Zdroj: Soutez-sestraroku.cz