„Tato akce by mohla přispět k mírnění v poslední době se hodně rozvíjejících myšlenek o nepřijetí Romů a odlišnostech,“ vysvětlovala Petra Večerková, ředitelka nestátní neziskové organizace Eurotopia zaměřující se na práci s rodinami, dětmi i jednotlivci, některé její programy přitom cílí i na lidi ze socio- -kulturně znevýhodněného prostředí.

Oslavy romského dne v Opavě proběhly už podruhé v historii. Odkud vzešel tento nápad?

Vzniklo to spontánně od lidí z opavské romské komunity, jelikož osmý duben je Mezinárodním dnem Romů a oslavuje se po celém světě. My jsme vlastně jenom zareagovali na podnět této komunity, abychom mohli tuto akci uspořádat.

Dá se tedy říci, že opavští Romové jsou iniciativní?

Určitě, protože celá akce se uskutečnila pouze s naší malou podporou. Celý balík aktivit, které byly k vidění, si vzali na starosti lidé z komunity. Ať už šlo o přípravy jídla, domluvy hudby a řadu dalších záležitostí. Na všem se podíleli, naše organizace zajišťovala určité jištění a podporu procesu. Spolupracujeme i s Muzeem romské kultury v Brně, které nám zapůjčilo výstavu o příbězích a historii Romů. Jsme rádi za to, že lidé jsou aktivní a svůj den si uspořádali sami.

Mají to tak i jiná města anebo je Opava výjimkou?

Víme o několika městech u nás, kde oslavy probíhají, ale nemyslíme si, že v tak velké míře jako v Opavě je to masovou záležitostí. Jedná se už o druhý ročník a lehce můžeme hovořit o tradici. Nicméně v takovém rozsahu v Moravskoslezském kraji tu zkušenost nemáme, že by to proběhlo pro obyvatele z celého města. Určitě se v nich ale nějakou formou tento den slaví.

Čím si vysvětlujete, že právě v Opavě se tuto akci daří pořádat?

Našli se zde aktivní lidé a důležitým faktorem je i skutečnost, že jsou schopni se domluvit. Zároveň jsou v Opavě organizace, které mohou tyto lidi v jejich aktivitách podporovat. Velká podpora je i ze strany města. Svoji roli hrají i zmíněné organizace, které s lidmi během celého roku pracují. Podporuje se tím schopnost komunikace, práce na daných aktivitách, které se pak i realizují. My sami totiž realizujeme komunitní spolupráci v opavských lokalitách U Cukrovaru a dalších.

Je pro samotné Romy důležité mít podporu ze strany města?

Je to pro ně naprosto zásadní, protože tak vnímají, že jsou jeho součástí. I tito lidé navíc řeší běžné problémy. Sousedské záležitosti, nakládání s odpady a podobně. Také oni potřebují mít na městě relevantního partnera. Taková akce k tomu může dost přispět, Romové se ale touto formou mohou prezentovat. Je to možnost, jak mohou být v kontaktu se svou kulturou, ale i představit se širší veřejnosti. Může to přispět ke vzájemnému dialogu a mírnění v poslední době se hodně rozvíjejících myšlenek o nepřijetí a odlišnostech.

Na to však existují dva názory. Může za to majorita anebo problém leží na bedrech romské komunity?

Je těžké na to odpovědět, protože jde vždy o záležitost konkrétního města, konkrétního člověka. Plošně se vyjádřit k tomu, v čem je problém, by bylo na týdenní seminář. Neumím na to odpovědět.

Kde tedy alespoň dle vás hledat řešení této situace?

Řešením jsou podle mého podobné akce, chce to vést dialog a snažit se o to, aby jedná skupina porozuměla té druhé. Stejně to je i mezi jednotlivci. Chtělo by to uplatňovat také jiný přístup v tom smyslu, že když to ten druhý má jinak než já, není to nutně špatně. Důležitá je i zkušenost člověka s člověkem tak, aby právě ta má zkušenost ovlivňovala můj způsob chování a jednání i v budoucnu.

Má k sobě v Opavě majorita a romská minorita blíže než jinde?

Je to podobné jako v jiných městech Moravskoslezském kraji. Vždy je důležité to, jestli se touto problematikou někdo aktivně zabývá. V Opavě je aktivní město, zároveň i neziskové organizace a sami obyvatelé. Můj názor je ten, že situace se postupně zlepšuje, dochází k dialogu a právě díky tomu se dějí i další změny v rámci této problematiky.

Jak jste se vy osobně dostala k práci s Romy?

Už od základní školy jsem chodila do třídy s romskými dětmi nebo dětmi z nějakých sociálních zařízení. Vždycky mě to zajímalo, jelikož mám za to, že člověk roste a učí se na základě odlišností. Celou mou profesní dráhu provázeli lidé, kteří stojí na okraji společnosti nebo se něčím odlišují. Romové byli často mými kamarády, přáteli, zároveň i klienty či uživateli našich služeb. Pro mě to je naprosto přirozené. Nevnímám je jako uživatele služeb, ale jako lidi, kteří nám mají co dát a mohou nás něco naučit. Tato vzájemnost je pro mě velmi obohacující.