Kliknutím zvětšíteVěděl toho spoustu, možná až příliš a celých jednapadesát let mlčel.
Večer předtím oslavil teprve šestnácté narozeniny a uvedenými slovy ho budil o tři roky starší kamarád a spolužák ze šumperské železniční průmyslovky Jan Zajíc. Prý stejný „průserář“ jako Nykl, jenomže s daleko lepším školním prospěchem i renomé.
„Dá se říci, že jsme se dali dohromady přes box. Honza amatérsky boxoval a přemluvil mne, abych to s ním zkusil. No, nezabil mne…“ vzpomínal Nykl s tím, že boxerské dovednosti Zajíce byly zatím opomíjeny. Mezi spolužáky a na internátě se nicméně vědělo, že by mohl následovat Jana Palacha.
„Spolužáci to sdělili třídnímu a večer čtyřiadvacátého února byl Honza u profesora Kočího, kterého si vážil. Měli jsme za to, že se dal přemluvit, aby to nedělal,“ popsal pamětník.
Jenže to už měl Zajíc vyzkoušeno, jak hoří pasta na parkety (silně a dlouho), vyšetření, že není blázen, a připraveno vlněné (dobře hořlavé) ošacení.
Osudného dne oba Honzové nasedali na rychlík směr Praha; tam potkali studentky Blanku a Dášu, jejichž role v příběhu Pochodně č. 2 byly známější, než Nyklova. „Já cestou brečel a hodně kouřil. Honza měl snad jednu dvě cigarety a smál se mi, že se mi klepou ruce. Jemu ne, dokonce si ve vlaku klidně zdřímnul,“ uváděl Nykl.
Zajíc si ho podle jeho mínění vybral proto, že mladší kluk nebyl s to ho od sebeobětování odradit.
Blanka s Dášou ostatně taky ne. „Čekal jsem, že nás seberou esenbáci, jak se říkalo policistům. Já bych za nimi ale sám nešel, kamaráda bych nepodtrhl. Navíc, pro nás byli esenbáci nepřátelé, symbol kolaboranství,“ poznamenal.
Zajíc se však nakonec zbavil kamaráda i obou dívek a v průchodu domu číslo 39 vedle pasáže paláce Luxor ze sebe skutečně živou pochodeň učinil. Dostat se ven na Václavské náměstí se mu však nepodařilo.
Fotografie z pohřbu Jana Zajíce, Jan Nykl označen šipkami.
POHŘEB druhé lidské pochodně ve Vítkově, v davu je také Jan Nykl, označený šipkou.
„Asi byl oslepený plameny a spletl si směr z toho průchodu Já se tam dostal, až když už tam byla spousta lidí a bylo po všem. Měl jsem jeho doklady i další věci,“ líčil Nykl.
Následovalo setkání s představiteli Svazu vysokoškolských studentů, kteří traumatizovanému mladíkovi s taškou se Zajícovými dopisy a buřičským provoláním zařídili „azyl“ na psychiatrii. „Byl jsem v blázinci na Karlově den, ale připadlo mi to jako týden,“ řekl Nykl.
Zpět do Šumperku ho i Blanku s Dášou vezl jeden z učitelů.
Následovaly výslechy. „Dennodenně pro mne jezdívali esenbáci do školy. Vyslýchala mě i Státní bezpečnost. Honza radil, abych nelhal, ale vymýšlel si, poslechnul jsem ho,“ tvrdil. Nykla nechali dostudovat za podmínky, že se bude angažovat v Socialistickém svazu mládeže. Maturitu dělal v Břeclavi, celý život pak pracoval jako strojvedoucí.
„S posledními novináři jsem hoořil v roce 1969, byli tři a připravili reportáž, kterou tehdy normalizační komunisté zakázali. Zkrácená vyšla v roce 1990,“ konstatoval Nykl.
Kamarádovo sebeupálení pro něj znamenalo celoživotní trauma, nikdy na něj nezapomněl. Do chvíle, než se rozhodl stvořit se vzdáleným příbuzným knihu, o tom mlčel.
„Hlavu vzhůru!“ připomenul Nykl slova, se kterými se s ním Zajíc v Praze loučil.
Dostal od něho i československý (nikoliv socialistický) státní znak, jež opatruje dodnes. Stejně jako bibli od teologa Oldy Víta.
„Byla koupená pro Honzu. Olda byl taky asi jediný, kdo by ho mohl dokázat přemluvit, kdyby se tehdy potkali…“ dodal pamětník.
PAMĚTNÍK Jan Nykl s československým státním znakem, který mu věnoval právě starší spolužák a kamarád Jan Zajíc.
K TÉMATU
Lidská pochodeň č. 2
I tak byl označován Jan Zajíc (3. 7. 1950 – 25. 2. 1969). Rodák z Vítkova a student železniční průmyslovky v Šumperku se upálil v Praze. Protestoval – tak jako první živá pochodeň Jan Palach – nejen proti obsazení republiky vojsky komunistického paktu, ale chtěl národ vyburcovat i k odporu vůči kolaboraci s okupační mocí skrývající se za takzvanou normalizací. Zajíc a Palach sice byli nejznámějšími, ale sebeupálením vyjádřilo odpor proti vpádu do Československa a potlačení demokratizačního procesu u nás celkem jednadvacet živých pochodní v šesti zemích tehdejšího socialistického bloku.
V očích měli plameny…
Ostravský spisovatel Oldřich Šuleř vybral tento název pro novelu zachycující co možná nejvěrněji čin Jana Zajíce. „Vedle vyprávění Jana Nykla jsem přes půl roku studoval všechny možné zdroje,“ líčil. V knize se objevila nepublikovaná fakta (mj. zkouška hoření pasty na parkety provedená Zajícem na internátě nebo lékařská potvrzení o jeho fyzickém i psychickém zdraví, která si dal před činem vystavit, aby nemohl být označen za blázna). „Dokládají jeho neuvěřitelnou promyšlenost a racionálnost,“ upozornil Šuleř. Zmínil i Zajícův starodávný krajový pohřeb svobodného mládence či násilně potlačený manifestační pochod ostravských trampů k jeho hrobu. Pro knihu začal hledat podporu umožňující její vydání. 
SPISOVATEL Oldřich Šuleř s rukopisem své knihy a jeho hlavní zdroj, pamětník Jan Nykl.
10
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
