Adiktologických ambulancí, které by se věnovaly dětem, není v Česku příliš mnoho. V Moravskoslezském kraji funguje taková ambulance jediná. Krajská adiktologická ambulance pro děti a dorost v Ostravě zahájila svůj provoz v loňském roce. Své sídlo má u sídliště Fifejdy.

A co se pod dojmem „adiktologie“ skrývá?

Adiktologie se zabývá závislostmi. Jejich původem, léčbou, poradenstvím a jinými souvislostmi. Může se jednat o závislost na alkoholu, drogách, ale také třeba na sociálních sítích.

Kdy vznikla myšlenka založit v Ostravě adiktologickou ambulanci pro děti a dorost…
Myšlenka vznikla již dříve. Byl jsem primářem na oddělení závislostí v Psychiatrické nemocnici v Opavě, takže k závislostem mám blízko. Celou tu dobu jsme naráželi na problém dětí do 19 let, o které se dospělý psychiatr, byť se specializací závislostí, nemůže starat, protože případ patří do kategorie dětské psychiatrie. A přitom existuje dost mladých, kteří klidně v 15 letech s drogami začínají. Je však omezený přístup s nimi něco dělat.

Takže jste se to rozhodli řešit…
Profesor Miovský z Kliniky adiktologie v Praze začal systemizovat něco, čemu se říká dětská a dorostová adiktologie. Zjistili jsme, že odpovídáme přesně složením a možnostmi, které máme, danému požadavku, a požádali jsme o grant ministerstvo zdravotnictví, který byl se zpožděním v průběhu loňského roku vyřízen. Zhruba od června loňského roku máme konkrétní pacienty. Zatím však nemáme smlouvy s pojišťovnami.

Lékař Libor Chvíla.Kolik pacientů vás navštěvuje?
Přestože se jedná o začáteční provoz, tak máme v evidenci třicet klientů, kteří jsou zařazeni do léčby. Rád bych zdůraznil, že se jedná o mezioborový přístup a nelze se tady spolehnout na jednoho člověka.

Kdo všechno je tedy součástí týmu ostravského adiktologického centra?
Hlavním koordinátorem je adiktolog, což je nová nelékařská specializace. Jedná se o vyškoleného člověka přes závislosti. Adiktolog vyhodnotí, ke komu pacienta poslat a který problém u něj převažuje. Dále zde působí dva psychiatři, kteří mají specializaci návykové nemoci. Poté dětský psychiatr a psycholog. Tím, že začínáme a můžeme se o člověka takto podělit, jsme schopni do několika málo dnů člověka objednat a postarat se o něj.

Když to shrnete, co tedy pacientům nabízíte?
Hlavně psychoterapeutickou pomoc. Čili individuální pohovory. V případě potřeby jsme schopni komunikovat se školou, s OSPOD (Orgán sociálně právní ochrany dětí pozn. red.), s výchovným ústavem. Pokud je potřeba detoxikace či nějaká urgentnější pomoc, máme možnost poslat pacienta do léčebny.

Jaká je vaše cílová skupina?
Celý obor dětské a dorostové adiktologie je postulován na děti od 14 do 19 let. Nebereme to nijak striktně. Člověk nad 19 let není pro nás žádný problém. Kdyby se objevil někdo pod 14 let, tak zcela jistě jsme schopni se o něj postarat. V tomto případě je to spíše více otázka právního souhlasu zákonného zástupce a podobných věcí. Zatím jsme však na tento problém nenarazili.

Umíte říct ze své praxe, jaký problém je u dětí nejčastější?
Nechci, ať to vyzní hloupě, ale hlavním problémem jsou rodiče. Drogy mezi námi jsou a oslovují různé typy lidí. A je otázka, proč. Proč je klima v rodině takové, že dítě oslovují drogy více než rodina? Proč dítě oslovují drogy namísto školy? Proč dítě nemá raději kamarády, kteří drogy neberou? Droga je asi třetí v pořadí, proč k ní mladý člověk sáhne, nebo jí dokonce propadne. Je třeba pátrat po tom, proč jedinec nemá lepší zábavu.

A proč tedy?
Možná že se k ní vůbec nedostal. Je také možné, že má jedinec duševní poruchu, která mu v tom brání. Důvody jsou různé. Vychází to opravdu více ze sociální situace a ze sociálních problémů než z problémů s drogou.

Dá se vůbec hovořit u takto mladistvých již o závislosti na drogách?
Ano, dá. Na rozdíl od dospělých to není až tak o tom, kolik toho mladý člověk bere, co bere, jak často a jaké dávky, ale o tom, jak mu drogy destruují standardní život. Pokud člověk přestane mít zájem o všechno ostatní, jedná se o atribut závislosti. Nemusí být takzvaně sjetý každý den, ale drogy v jeho hodnotovém žebříčku vystoupají tak vysoko, že opravdu jako pro bývalý standard je nepoužitelný.

Přejděme k alkoholu. Jak rodič pozná, že jeho dítě pije již příliš mnoho?
V tomto případě je problém opilost, kterou by rodiče měli poznat. Kupodivu málokdy se stává, že děti začnou pít alkohol, pokud pijí jejich rodiče. Naopak je to spíše odrazuje. A rodiče, kteří alkohol vůbec nepijí, jsou pak zcela konsternováni, když zjistí, že pije jejich dítě. Jedna věc je napití, druhá věc je opilost, třetí věc je pravidlo. Pití alkoholu u dětí však není nic výjimečného a alkohol je v naší společnosti droga číslo jedna.

Jaké jsou způsoby léčby závislosti u dětí, ať už na alkoholu, či na drogách?
Léčba je velmi podobná jako u dospělých. Jedná se o psychoterapii a vtažení do situace, že bez drog či alkoholu se dá existovat. Je třeba člověku ukázat, že existují i jiné zájmy a dá se fungovat jiným způsobem. Není to však jednoduché a nejde to ze dne na den, chce to systematickou práci. Léky jsou v těchto případech až jako třetí či čtvrté v pořadí, a to hlavně u jedinců, kteří mají psychické problémy.

V dnešní době také děti tráví až příliš mnoho času u počítače či mobilního telefonu. Setkáváte se i s takovými problémy?
Zatím jsme se s tím nesetkali. Je však třeba říci, že redukce zájmů a to, že mobil je zdrojem veškeré zábavy, vede k virtuální realitě. Mobil dítěti nahradí vše, co by pracně muselo hledat kamaráda, čas na to a podobně. Takto si dítě pustí hru na mobilu nebo zapne sociální sítě a úplně si vystačí s touto náhradní realitou. Pak to z nějakého důvodu přestane fungovat nebo do toho někdo vstoupí a dítě najednou nemá co dělat.

Jak se dá taková situace řešit?
Těžce. (smích) Není to vůbec jednoduché. Je to otázka přivedení dítěte k tomu, aby se rozhlédlo. Asi z něj nebude okamžitě sportovec, který změní životosprávu a bude chodit do sportovního oddílu, ale je to otázka nabídnutí něčeho zajímavějšího.

Ať už jde o jakýkoliv problém, jak moc je důležitá spolupráce s rodiči?
Úplně zásadní. Na tom to stojí a s tím to padá. Je třeba vtáhnout rodiče do toho, aby měli konstruktivní přístup a dítě neztřískali hned jenom proto, že se o něčem dozvědí. Na druhé straně je potřeba, aby dítě netolerovali a nedávali mu další a další peníze, ale aby mezi nimi fungovaly dialog a domluva. Spolupracovat by měly všechny tři strany: my, dítě i rodiče.

A jak rodiče spolupracují?
Různě. Většinou ano, ale chce to vysvětlení. Není to paušální jako nemoc, kdy dítě dostane tabletky a za dva měsíce bude zdravé. Musíme rodičům vysvětlit, že pro to taky něco musí udělat oni.

Drogy jsou u nás nelegální, alkohol pro děti do 18 let také. Musíte takové problémy či situace někam hlásit?
Ne. Pokud člověk přijde, že chce s problémem něco dělat, tak takovou situaci nikam nehlásíme. Kdyby šlo například o zanedbávání ze strany rodičů, pak máme partnera OSPOD na různých městských obvodech, takže se dá informace předat a spolupracovat. Kdybychom se dozvěděli o prodeji drog či jiném kriminálním činu, tak až poté vzniká oznamovací povinnost.