Po příjezdu byli naši žáci ubytováni různě po půdách, kde vybavení bylo mírně řečeno prosté. Naše skupina žáků ze SOU Třinec čítala 120 žáků a 11 vedoucích jednotlivých družstev. Každý měl na starosti 12 žáků. Vedením celého celku jsem byl pověřen já. Byli jsme ubytováni v zasedací místnosti MNV.

Ráno 21. srpna po probuzení jsme z tranzistorového rádia jednoho z nás slyšeli neuvěřitelnou zprávu o obsazení naší republiky cizími vojsky. Všichni jsme byli zdrceni až na jednoho, který souhlasil se vstupem vojsk a později nám všem velmi škodil. Spolu s instruktáží a ukázkou strhávání štoků a trhání šišek jsme žákům sdělili, co se stalo.

Okupační vojska obsadila v srpnu 1968 i Frýdek–Místek.

Na chmelnici jsme kolem 10. hodiny uslyšeli burácející řev letadel. Těsně nad našimi hlavami přistávala těžká, mohutná letadla s červenou hvězdou na trupu. Všichni jsme hrozili pěstmi a nadávali. Letadla přistávala na blízkém vojenském letišti (myslím, že se mu říkalo Korea), ale o tom jsme nevěděli.

Asi za dva dny za námi přijeli tři důstojníci naší armády ze žatecké posádky a požádali nás, zdali bychom jim, v případě potřeby, spolu s našimi žáky pomohli bránit žatecká kasárna. Byli odhodláni, že se budou bránit se zbraní v ruce.

Museli jsme jejich žádost odmítnout, už jen z toho prostého důvodu, že našim žákům bylo 15 až 17 roků. Důstojníci nás také informovali o blízkém vojenském letišti s tím, ať zdůrazníme žákům, aby se k letišti nepřibližovali, že stráže střílí bez vyzvání.

Samozřejmě jsme tak učinili, ale přesto se našli tři výtečníci, kteří toto nařízení porušili. Naštěstí se vrátili živí. Přiznali se, a já z té hrůzy co se mohlo stát, jsem se neudržel a zasáhl jsem velmi nevýchovně.

Situace v republice byla velmi nepřehledná. Chtěl jsem napsat řediteli naší školy, že jsme všichni v pořádku. Pošta to nebrala a telefonovat taky nešlo. Napadlo mě, zdali by to nešlo drážním telefonem. Naštěstí ano.

Ředitel za námi poslal dva pracovníky školy (jeli za námi téměř dva dny) s dopisem, že celé vedení školy stojí za Dubčekem, Smrkovským a Černíkem, a taky že uvědomil naše rodiny a rodiny žáků, že jsme v pořádku. Jeho dopisu jsme si velmi vážili. Vrátil jsem jej řediteli až v době prověrek, protože jeden z nás mu chtěl politicky ublížit. Byl vděčný.

Vzpomínal Miloš Kalmus

V přiložené fotogalerii najdete snímky z archivu společnosti Arcelor Mittal Ostrava a spolupracovníků Moravskoslezského deníku.