Krásný týden jsme strávili vycházkami do lázní a okolí. Každé ráno jsme na balkon chaty chodili „inhalovat", kde strýc zanechal ve vědru s vodou pravou slivovici, tak každý den jsme si dali po jedné skleničce valašského penicilinu. Při odjezdu jsme dostali velkou krabici čerstvě upečených valašských koláčků a třílitrovou láhev slivovice. Svatbu jsme měli na městském úřadu a v kostele. Po 45 letech pěkného manželství jsme v roce 2010 znovuobnovili náš sňatek zase v Luhačovicích.

Poznali jsem se na Dole 1. máj, kde manželka pracovala v lampovně a já jako důlní technik. Po roce jsme se vzali. Vychovali jsme syna a dceru. Máme dva vnuky od dcery a dvě vnučky od syna. Jak naše děti, tak vnoučata nám dělají radost.

Proč jsme se při větší krizi nerozvedli? Dosud panuje mezi námi vzájemná tolerance a pochopení. I přes některé „manželské bouřky" jsme dovedli jeden druhému odpustit a stát při sobě. Co myslíme, že udržuje náš vztah tak pevný? Nejenom láska, ale především to, že se můžeme spolehnout na svého partnera v každé sitauci a víme, že jsme si velmi nablízku. A že jsme vychovali děti, ze kterých máme radost. Když synovi byl rok a narodila se dcera, tak manželka po šesti měsících nastoupila zpět do práce. Já chodil na ranní a manželka na odpolední. Moje žena se starala o děti dopoledne, já odpoledne. Velmi pěkné vztahy jsme měli se sousedy byly situace v začátku, když jsem se staral o děti, zvonily i dvě sousedky, které mi chtěly pomoct, ale jak viděly, že vše zvládnu, tak s velkým obdivem odešly. Ale přesto na sousedské vztahy nelze zapomenout.

Jak jsme se seznámili? Dodám k úvodní části seznámení jednu krásnou příhodu. Já jsem bydlel v Orlové-Lazích a moje manželka v Karviné. Těsně před Velikonocemi jsem si koupil skútr a v den velikonoční pomlázky jsem zamířil k bydlišti své nastávající. Při příjezdu k domu (jednalo se o první návštěvu) jsem vyhledal na dveřích jmenovku rodičů mého děvčete. Rodiče mé nynější ženy jsem znal, ale po zazvonění jsem zažil šok přišla otevřít šedovlasá paní a ptala se mě německy, co bych potřeboval, než jsem se vzpamatoval, přišla paní a pán a ptali se mě slovensky, co si přeji. Málem jsem odešel, když celou situaci zachránil otec mé nastávající, poznal mě, představil mi svého bratra s manželkou z Piešťan a tetu z Vídně. Pochopitelně jsem po pomlázce šel pěšky domů a skútr zůstal před domem do druhého dne.

Jestli se řídíme nějakým mottem nebo heslem? Myslím, že je to podle hesla: Měj rád jeden druhého, snaž se o vstřícnost, pochopení a nikdy nepomlouvej svého partnera.

Proč jsme stále spolu? Těšíme se na každý nový den, máme společné zájmy, jsme nejenom manželé, ale i kamarádi. Jeden bez druhého bychom nemohli mít to, co nám život dává. Přitom moje paní je o pět let starší ode mě, ale celý život jsme danou otázku neřešili a myslím, že zde nejde o věk, ale poznat jeden druhého, být mu oporou v dobrém i ve zlém.

Chceme vám ještě touto cestou poděkovat nejen za tuto soutěž, ale také jako dlouholetí předplatitelé Deníku za noviny, které rádi čteme oba dva.