„Bydleli jsme přímo naproti kasárnám, před kterými již několik dní stály sovětské tanky a obrněná vozidla. Po pár dnech se máma nechala uprosit a konečně mě pustila ven,“ vzpomíná Milan Čierny.
A také na to, jak tam lidé diskutovali se sovětskými vojáky a emoce převládaly na obou stranách. „A vesměs končívaly výměnou cigaret a doporučením ,Iditě damoj, malčik',“ dodává pamětník.
„Malčik prichadi zděs, chočeš ty posmatreť v tank? Priněsi chlieb a ja tebje tank pakažu.“ Takto zněla lákavá slova vojáků, kterým malý kluk neodolal.
Doma nenápadně vzal rozkrojený bochník, přibral dvě cibule a spěchal zpět. Prohlídka tanku byla pro malého kluka zážitek! Třeba ostré nábojnice v útrobách tanku, které byly větší, než on sám.
„Mezitím se venku strhl povyk, že Rusáci zavřeli do tanku malého Milana, a všichni se začali shánět po mých rodičích. Otec přispěchal ze železáren na vypůjčeném motocyklu. Pamatuji si jen jeho nazlobený výraz v obličeji,“ vzpomíná dále Milan Čierny, kterého pak otec vlastnoručně vytáhl z tanku.
Dobrodružství ale nekončí. Nazlobený otec pak doma zjišťuje, kde skončil jejich chléb.
„Nedivte se, týden po obsazení Nového Bohumína obchody fungovaly jen hodinu denně a sehnat pečivo bylo mnohdy nad lidské síly. Na pekárnách visely nápisy jako ,Chleba pro okupanty nemáme' a podobně. Za trest jsem musel s tátou na motorce objíždět pekárny, abychom vlastně měli co jíst,“ zní další část vzpomínek.
Otec a syn nejprve vyjeli do Dětmarovic.
„Cestou jsme míjeli i kolony sovětských aut, tanků a obrněných transportérů. Sem tam se na kolonu dokonce snažilo najíždět osobní auto Škoda 1202, z jehož oken mladí lidé mávali československou vlajkou a přes megafon provolávali vlastenecká hesla směrem k armádní koloně,“ popisuje Milan Čierny.
Chléb ale v Dětmarovicích nebyl. Motocyklu ovšem po cestě došel benzin a benzinky byly samozřejmě zavřené. Solidarita mezi lidmi ale tehdy byla obrovská a benzin se podařilo sehnat. Posádka motocyklu pak projela i Karvinou, a nakonec otec se synem uspěli až v Českém Těšíně. A Milan Čierny tehdy poprvé navštívil město, které je dnes jeho domovem.
„A ten těšínský chleba je pořád stejně dobrý,“ dodává závěrem svých vzpomínek.
V přiložené fotogalerii najdete snímky z archivu společnosti Arcelor Mittal Ostrava a spolupracovníků Moravskoslezského deníku.