Markéta Skopalová se se svými dvěma americkými stafordširskými teriéry věnuje skupinové canisterapii.

Canisterapie neboli léčba pomocí psů je podpůrnou psychoterapeutickou metodou. Pro koho je vhodná?
V podstatě úplně pro každého, ať už jde o zdravé či nemocné lidi. Ani věk nehraje roli, canisterapie se provádí jak u malých dětí, tak u seniorů. Může pomoci lidem nepohyblivým i těm, kteří trpí duševními nemocemi. Pes může jít úplně ke komukoliv, důležité však je, aby měl dotyčný klient psy rád. S tím tedy zpravidla není problém, snad jen dvakrát se mi stalo, že terapii někdo odmítl. A takovým lidem ji samozřejmě nemůžu nutit.

Za jakými klienty docházíte s pejsky vy?
Pravidelně docházíme do Fakultní nemocnice Ostrava na psychiatrický stacionář. Dále chodíme do Domovu Přístav, což je zařízení se speciálním režimem pro lidi bez domova v seniorském věku. A máme v plánu navštěvovat také Dětský domov Čtyřlístek. Byli jsme tam zatím jen jednou, protože potom zasáhla korona. V neposlední řadě ale děláme také různé přednášky či semináře, například ve školkách či na vysokých školách.

Jaký má canisterapie průběh?
Záleží na tom, k jaké skupině se zrovna vydáváme. Ale zpravidla mám vždy připravený program, který se snažím pravidelně obměňovat, aby se z toho pro psy i klienty nestala rutina. Samozřejmě někdy je to náročné, například když jsou lidé nepohybliví. To se pejsek většinou jen přitulí a nechává se hladit. Jiné je to třeba u školkových dětí, tam začínám program povídáním o tom, jak se o pejska starat. Poté předvádíme cviky, které si děti mohou samy s pejsky vyzkoušet. Na závěr máme nachystané hodně oblíbené číslo s názvem čmuchací koberec. Pejsci totiž strašně rádi hledají pamlsky, a tak s sebou vozím koberec s vysokým vlasem, do nějž děti různě poschovávají psí dobrůtky. Načež se vyšle pes, aby je našel. A v posledních minutách, kdy bývá už vyřízený, se jen nechává hladit nebo česat. Celá terapie trvá kolem hodinky, maximálně hodinu a půl. Déle se to nedá, psi už bývají unavení.

V čem se liší terapie u seniorů?
Senioři jsou specifickou skupinou, kde z mé zkušenosti bývá pes jen na prolomení ledů. Většinou se totiž chtějí bavit s vámi, zavzpomínat, ukázat fotky a podobně. Ale samozřejmě jsem se setkala s takovými, kteří když uviděli ve dveřích psa, vrhli se k němu a celých patnáct dvacet minut, co jsme u nich na pokoji, se mu věnovali (směje se). Další zvláštní skupinou jsou nepohybliví. Obvykle je necháme dát psovi pamlsek a pokud chtějí, dáme ho k nim do postele, aby se mohli pomazlit. Například navštěvujeme jednoho klienta, který je pohyblivý jen jednou rukou. Samozřejmě se účastní rehabilitací, ale i ty jsou pro něj náročné a bolestivé. Když však podává psovi pamlsek nebo se natahuje pro hračku a tu mu pak hodí, bolest ustupuje do pozadí. Cvičení se psem je pro něj takovou pozitivní motivací.

Což je v podstatě jeden z významů canisterapie jako podpůrné léčby.
Přesně tak. Je to hodně o motivaci, důležité je však to slovíčko podpůrné. Třeba u dětí se využívá k tomu, aby více četly. Pes je nijak nehodnotí, nesoudí je. U dětí s ADHD se zase používá na zklidnění. Canisterapeutický pes nedokáže sám o sobě vyléčit nějakou nemoc, ale dokáže motivovat, zlepšit náladu, dostat klienty psychicky do pohody. Pejsci na sebe totiž stahují špatnou energii, a naopak lidem dávají tu pozitivní. Je úžasné, co všechno zvládnou a kolik toho dokážou člověku dát.

Ne každý pes však může být využíván k terapii a chodit za klienty. Co musí psí terapeut splnit, aby se tak mohl nazývat?
Především musí mít certifikát, který získá úspěšným složením zkoušky. Dále musí být před každou terapií vyvenčený, odpočatý a v normálním rozpoložení. Samozřejmostí je umytý pes bez vnitřních či vnějších parazitů, což je hlavně v létě náročné kvůli klíšťatům. A poslední nedílnou podmínkou je dobrý vztah psa se svým psovodem.

Vy máte dva americké stafordširské teriéry. Bývají klienti překvapení, když k nim přijdete právě s takovým nezvyklým plemenem?
Lidé jsou hodně překvapení, ale u každého psa to plyne z jiného důvodu. Z fenky, která je klidná, drobnější a má bílou srst, si každý sedne na zadek a rozplývá se. Pes je však tmavšího zbarvení, navíc i kolem očí, a tak jsem už několikrát po příchodu slyšela, že má zákeřné oči a že se ho bojí. Výhodou ale je, že umí spoustu triků, a jakmile začne panáčkovat a podávat packu, každý hned roztaje a počáteční nervozita přejde.

Vlastně dokazujete, že nezáleží ani tak na plemeni, jako spíš na povaze psa.
Ano, určitě to tak je. Když sedne povaha, tak se dá využít mnoho plemen. Obecně mezi společenská a oblíbená plemena patří labradoři, zlatí retrívři, ale kromě nich jsem na zkouškách se svým psem viděla i australské ovčáky, kolie, stafordširského bulteriéra, dokonce i rotvajlera. Canisterapii se navíc mohou věnovat i útulkoví psi. Důležité je, aby byli společenští a nekousaví.

Zmínila jste zkoušku, kterou musí pes úspěšně složit. Jak taková zkouška vypadá?
Zkoušky si každá organizace zastřešuje sama, takže zkušební řády jsou všude jiné. Je dobré před jejich skládáním projít nějakým kurzem, případně samostudium. Například u nás byla zkouška celkem náročná, testovala se v ní hlavně psychika psa, což znamenalo, že se pes dostával do situací, které pro něj byly psychicky náročné. Mohl být nervózní, snažit se odejít, ale nesměl se uchylovat ke kousavosti.

Vzpomenete si na konkrétní příklad?
Třeba jsme procházeli skupinou osob, která byla hodně hlučná. Už to samo o sobě bylo stresující, ale uprostřed navíc někdo zničehonic chytl psa za ocas a ucho a zatahal za ně. Při tom se pozorovalo, jak pes zareaguje. Samozřejmě se lekl, ale neprojevil žádnou agresivitu. Dále se testovala také odolnost vůči hlasitým zvukům, třeba mu u ucha spadnou berle nebo kovová miska. Tato cvičení vypadají drasticky, ale mají svůj smysl. Například u hendikepovaných dětí se často stává, že na psa zničehonic sáhnou nebo jim těsně u něj spadnou berle. A protože se reakce psa mohou kdykoliv z jakéhokoliv důvodu změnit, certifikát se musí pravidelně obnovovat.

Canisterapii se věnujete už tři roky. Máte nějaký zážitek, na který ráda vzpomínáte?
Jednou jsme se účastnili semináře v Klimkovicích a kolem nás byli samí chlupatí roztomilí psi, takže jsme se stafordem trochu vyčnívali. Najednou do místnosti přišla maminka s chlapečkem, který byl od pasu dolů imobilní. Už ve dveřích bylo vidět, že se chlapec rozhodl právě pro nás. Jeho maminka mi později vysvětlila, že mu můj staford připomněl rotvajlera jeho sestry. Když k nám došli, tak si můj pes lehl na bok a celých patnáct minut na sobě nechal chlapečka ležet. Byl to krásný zážitek, na který dodnes vzpomínám se slzami v očích.