Pro Antonína Zelenku si život nepřipravil jednoduchý osud. Na konci čtyřicátých let ho komunisté uvěznili a sám musel v hrozných podmínkách pracovat v uranových dolech Jáchymov. Na svobodu se dostal během roku 1954 a tehdy se přesunul do Opavy, kde žije dodnes.

I v jednadevadesáti letech beseduje se žáky ve školách a přibližuje zvěrstva bývalého režimu. Během osudného 21. srpna 1968 přímo v Opavě sice nebyl, i tak si na ten den pamatuje velmi dobře.

Srpen 1968 na severní Moravě a ve Slezsku: demonstrace, zaťaté pěsti a nadávky

„Tenkrát jsem byl na dovolené ve své rodné vesničce Vladislavi u Třebíče. Tam to bouřlivé nebylo, žádná vojska nepřijela. Věděli jsme, co se děje v republice, ale přímo o Opavě jsem informace neměl. Zpátky do města jsem se vrátil až po čtrnácti dnech. Bylo to už v době uklidnění. Bezprostřední emoce po obsazení z lidí už vyprchaly,“ vzpomíná na návrat Antonín Zelenka.

Nejen pro něj byla invaze obrovská rana. Stejně jako velká část Československa s ohledem na pražské jaro si myslel, že rozvolnění bude pokračovat. Padla cenzura, mohlo se svobodně cestovat za hranice a socialismu u nás opravdu byla postupně nasazována lidská tvář. Během 21. srpna se však vše vrátilo do bodu nula.

„Musím přiznat, že to bylo velké zklamání. Nálada ve společnosti, která předcházela onomu srpnovému dni, byla nadějeplná. Poměry se uvolňovaly a vypadalo to, že nás čekají lepší časy. Jednadvacátého to ale všechno skončilo,“ hovořil dále bývalý letec. Dobře si vzpomíná i na posrpnovou éru.

,„Byl jsem antikomunista čili s režimem jsem nesouhlasil. Okupace tenkrát překvapila i reformní komunisty. Nastoupila normalizace a pocit deziluze. Z ní nás vytrhla až sametová revoluce. Musím však říct, že to nebyla tak tísnivá doba jako padesátá léta. Tehdy to bylo skutečně drastické. Sám jsem se o tom ve vězení a pracovních táborech přesvědčil. Mohli si na vás vymyslet cokoliv. Mohli vás za cokoliv zavřít nebo popravit. Srpen 1968 byl pro mě hrozný, ale ne tak jako události v roce 1948 a doba, která následovala,“ pokračoval Antonín Zelenka.

Před padesáti lety se nerozhodl jít cestou emigrace. Byť byl proti režimu, do zahraničí odejít nechtěl.

„Bylo mi už přes čtyřicet let. Měl jsem manželku a dvě děti. Nedovedl jsem si představit, že bych někde začal znovu. O emigraci jsem uvažoval pouze jednou, a to v roce 1949. Měl jsem možnost odejít s kamarádem, který se nakonec usadil v Austrálii. Dostal bych se přes hranice, ale nakonec jsem zůstal tady. Později mě uvěznili komunisté,“ uzavřel své povídání.

V přiložené fotogalerii najdete snímky z archivu společnosti Arcelor Mittal Ostrava a spolupracovníků Moravskoslezského deníku.