Jak vypadá v současnosti váš hudební život?
Poslední dva roky jsem se věnovala hlavně soulové či bluesové hudbě, která byla míněna spíše pro zahraniční trh. Utvářelo mě to jako skladatelku i jako umělkyni. Díky spolupráci s agenturou Nemoros jsem v zahraničí začala spolupracovat s různými producenty. S jedním z nich Nigelem Lowisem vznikla píseň Praise You. Dýdžej David Morales na ni udělal remix a skladba se aktuálně nachází v britských soulových hitparádách a malý úspěch zaznamenala i ve Spojených státech. Byly to skoro až edukativní cesty, pomohlo mi to lépe poznat sama sebe a vidět svět i jinak, s odstupem.
To jistě není vše…
Nyní zase začínám být více aktivní na českém trhu. Věnuji se i songwritingu, tedy skládání písní. Nedávno jsem dokončila skladbu pro Davida Gránského, Markétu Konvičkovou, Martina Císara ze Slovenska a mé písně se objeví ještě letos u více známých interpretů české hudební scény.
V čem vás zmíněné cesty do zahraničí nejvíce obohatily?
Získala jsem spoustu poznatků. Člověk je s těmi producenty zavřený ve studiu, hodně se od nich dozví a vidí, jak to v zahraničí funguje. V Česku je často patrné, že každý si drží to svoje místo. V zahraničí je ta spolupráce velice čistá. Věci jsou rychlejší a fungují i díky tomu, že nikdo nic nedrží jen pro sebe a lidé se snaží učit navzájem.
Jinými slovy inspirovat jeden druhého…
Rozhodně. Předávat si zkušenosti navzájem. Každý je svým způsobem jedinečný. Nikdo tu píseň nenapíše tak jako vy. Ale navíc cítíte respekt k ostatním, že každý má vlastní know-how, které si můžete předávat. Je to perfektní, lidi to obohacuje, nijak je to neochuzuje.
Jedním z aktuálních hudebních příspěvků je vaše hostování v písni In Your Shoes od Ondřeje Brzobohatého…
Díky spolupráci s Patrikem Jedličkou, který se stal mým novým manažerem, se naše cesty s Ondrou spojily. Ondra mě poté oslovil s tím, zda bych mu nenazpívala nějaké hlasy do této skladby a nakonec mně dal tolik prostoru, že z toho vznikla spolupráce. Jinak se jedná o píseň, která je poctou Tomáši Baťovi.
Dále zmiňme song Napůl lásky, který jste nazpívala společně s Olgou Lounovou…
Žena mého bratra Veronika Mrázová je bubenice, aktuálně hraje s Limetallem a hrála předtím i s Olgou Lounovou. A na jejich svatbě jsme si s Olgou padly do oka. Pozvala mě poté na její vyprodané vystoupení ve Foru Karlín a chtěly jsme tam zazpívat autorskou věc. Já jsem si vzpomněla na tuto skladbu, kterou jsem napsala se švédským producentem Richardem Bondem. Přetextovala ji do češtiny a Oli se líbila. Každopádně Olgu velmi respektuji, je to jeden z největších dříčů, které znám. Hodně věcí se od ní učím, včetně toho, jak nad spoustou hudebních a pracovních detailů přemýšlí.
Vynechat nemůžeme ani skladbu Milován, jež jste napsala pro nadaci Krása pomoci…
Tato píseň má upozornit na problematiku osamělých seniorů v České republice, kterých je strašně moc. Proto jsem se spojila s nadací Krása pomoci, která tuto problematiku aktuálně řeší a upozorňuje na ni. Spousta lidí mi po zhlédnutí videoklipu psalo a děkovali mi za to, že jsem toto téma zhudebnila. Oni sami se v této situaci poznali.
Pomáhat druhým je samozřejmě přínosné. Nicméně proč zrovna senioři? Aniž bych chtěl tuto problematiku zlehčovat, tak v současné době se cítí osaměle i vrcholoví sportovci, úspěšní manažeři nebo třeba děti…
Napsala jsem píseň, která mi přirostla k srdci, a chtěla jsem ji zveřejnit. A díky tomu spojení s nadací vše dostalo vyšší smysl a ještě nějaké poselství. Osobně se snažím trávit se svými prarodiči co nejvíce času, co můžu. A jednou jsem se bavila s babičkou, která mi řekla, že na stáří je nejhorší právě ta samota, což mě motivovalo k napsání písně.
Bylo pro vás těžší psát píseň z toho pohledu, že první podnět vzešel od vaší babičky? To znamená, že skladbu provází silné rodinné pouto…
Všechno, co píšu, je odrazem mého života, toho, co se děje v mém okolí a kde se zrovna nacházím. Spíše bych řekla, že si tu problematiku uvědomuji.
Jaký vy byste měla lék na samotu či osamělost?
Nemyslím si, že by se samota měla léčit. Na samotu se dá nahlížet z vícera stran. Známe tibetské mnichy, kteří samotu vyhledávají, aby dokázali nahlédnout do svého nitra. Záleží, jak se samota vnímá. Každý z nás někdy potřebuje být sám, na druhé straně každý z nás potřebuje být milován. Pokud se cítíme sami, měli bychom vyhledávat aktivity, které milujeme a které nás dokážou vyvést z přemýšlení, že jsme sami.
Když už jsme zmínili skládání skladeb, nabízí se otázka, kdy můžeme od vás očekávat song o Ostravě?
Neříkám, že nebude, napadlo mě to, ale asi ne v dohledné době. Upřímně řečeno takové věci neplánuji. Složit takovou píseň chci, přemýšlela jsem o tom, ale na realizaci ještě nedozrál čas. Písně musí vznikat přirozeně. Navíc jsem poslední roky psala v angličtině, tak nyní zase začínám objevovat češtinu. Také ještě potřebuji pár let, abych došla k určitým žánrům. Teď jsem si řekla, že jsem mladá a veselá, takže bych se v současnosti měla věnovat mladé a veselé hudbě. (smích)
Liší se výrazně váš skladatelský proces, když píšete píseň pro sebe a pro jiného interpreta?
Těžko říci, záleží na okolnostech. Když píšu pro někoho jiného, tak se snažím hledat nějaký vyšší smysl, aby ta písnička korespondovala s nějakým zážitkem. Jakmile téma uchopím v hlavě, tak k finálnímu produktu se už dopracuji. Pak už je to o komunikaci s tím umělcem, aby si tu píseň vzal za svou, aby se mu líbila a aby se v ní cítil sám sebou. Ti umělci vždy do toho vnesou svůj pohled, své umění, a kdyby to neudělali, tak ta píseň zní jinak. Vezměme si zpěvačku Natalii Imbruglia a píseň Torn. Ona byla až čtvrtá, kdo ji nazpíval, a až poté se stala celosvětovým hitem.
Máte jasno, zda se chcete orientovat na českou nebo zahraniční scénu?
Nemyslím si, že bych cokoliv upřednostňovala. Česko je samozřejmě můj domov a záleží mi na tom, abych byla aktivní tady. Pravda je, že to, co jsem poslední dva roky dělala, není pro český trh úplně uchopitelné. V Česku lidé vyrůstají na úplně jiném typu hudby. Neříkám, že to je špatné, jen se tomu člověk musí přizpůsobit. Já nejsem stylově vyhraněná a svým způsobem se stále hledám. Mnoho let jsem dělala věci, které nejsou jednoduché, takže nyní k té jednoduchosti opět dospívám. Neustále zkouším a učím se. Myslím si, že rozhodně zajímavější je ta cesta než cíl.
Letos jste vystupovala také na putovním festivalu Hrady.cz. Vnímáte velké rozdíly, když zpíváte v otevřeném prostranství hradů nebo třeba v klubech?
Jde hlavně o výběr repertoáru. Záměr je vždy stejný, naladit se na energii fanoušků. V klubu jste fanouškům blíže, atmosféra je intimnější, můžete si vybrat i pomalejší písně. Na festivalech je nádherné, když máte pod pódiem spoustu lidí, kteří o vás třeba nikdy neslyšeli, a máte šanci si je získat. Nedá se říci, že je něco lepší či horší. Hlavní je, aby se přítomní bavili.
Máte pocit, že vám ocenění Objev roku nějak zásadně pomohlo?
Je to něco, co je dobré mít v portfoliu, ale nemyslím si, že vám takové ocenění zajistí skvělou kariéru. Pořád na všem musíte pracovat a vyvíjet se. A když to neděláte, tak se žádný dobrý výsledek nedostaví. Myslím si, že na českém hudebním trhu neexistuje stálé umístění. Když jste jednou nahoře, neznamená to, že na vrcholu zůstane navždy a samozřejmě když jste dole, neznamená to, že nemůžete jít nahoru. Pro nás umělce to znamená, že pořád musíme přicházet s něčím novým a čekat, co by mohlo fanoušky oslovit a zaujmout.
Jste tedy s cestou, kterou jste za posledních pět let ušla, spokojená, nebo si myslíte, že jste mohla být ve své kariéře dále? Řekněme, že jste mohla být i populárnější…
Teď bych pouze spekulovala nad něčím, co není. Jsem tam, kde jsem. Žádných svých rozhodnutí nelituji. Dostala jsem příležitosti, které spousta lidí nedostane. Mohla jsem cestovat, mohla jsem psát písně a také ten songwriting posunout na vyšší level.
V čem nejvíce jste se od roku 2014 změnila?
Jsem starší. (smích) V mnoha záležitostech si dovolím říci moudřejší. Pochopila jsem, že spousta věcí funguje tak, že když si je člověk neudělá sám, tak nejsou. To je správně. Tak by to mělo být. V minulosti jsem myslela, že to vždy někdo za mě udělá. To bylo špatně. Ale byl to přirozený vývoj, kterým jsem si musela projít. Prošla jsem si za tu dobu dvěma vztahy, díky kterým mám spoustu námětů na písničky. (smích) Zkušenosti, které byly pozitivní. Zkušenosti, které byly velice negativní. Člověk poznal, že život není jenom pohádka.
Můžete upřesnit?
Děvčátko, které bylo svým způsobem bezstarostné, se přeměnilo v člověka, který začíná svět vnímat jinak, realisticky. Přestože snílkovsky, tak realisticky. Přemýšlím nad věcmi jinak. Začala jsem být k lidem a k jejím příběhům více empatická. Díky zkušenostem člověk dokáže pochopit hodně věcí, které nedokázal pochopit dříve.
PETR BIDZINSKI
