Knihu Strážce nádrže jste napsal na základě svých poznámek, které si celý život zapisujete do notýsku. Jaká doba musí uplynout, abyste poznal, co je nosné, a co je k ničemu?
Když to zapisujete, tak si vždycky myslíte, že to je nosné, ale kolikrát stačí rok, někdy pět, aby to ztratilo na ceně, a vy si říkáte: Proč já jsem si tohle zapisoval? Asi je to tím, že když je člověk mladý, objevuje Ameriku, neví, že takové postřehy už měl někdo jiný před ním, anebo neví, že to není tak vzácný postřeh, jak si myslí.
Celé vyprávění je formou dopisů…
Ano, formu dopisů jsem zvolil, myslím, docela moudře, protože v dopise můžete těkat z tématu do tématu. Co se vám zrovna přihodilo, nebo na co jste si vzpomněl, to můžete do dopisu dát. Takže není znát, že jde o seřazení různorodých zápisků.
Jak jste přišel na to, že to bude zrovna strážce nádrže, kdo bude vyprávět vaše vzpomínky na učitelování, na OPBH a vůbec na reálie minulého režimu?
To se tak zřetězilo. Já jsem měl dlouho nápad týkající se dvou přehrad v Jizerských horách. Jedna se jmenuje Souš a druhá Desná, známá také jako Protržená. Když jsem si prostudoval, jak vznikly a jaké byly příčiny té tragédie, že se Desná protrhla, tak jsem si říkal: Hrome, vždyť já bych měl strach, když obě byly stavěny naprosto stejnou metodou a jedna takhle selhala. Ta druhá musí mít nějakého strážce, který ve dne v noci dbá, aby ji nepotkal podobný osud. Tak jsem si toho strážce vymyslel. A pak jsem si říkal, že by ten člověk mohl být starý asi jako já, to znamená, že by měl být dávno v důchodu a přivydělával by si jako strážce. A že by mohl psát dopisy nahoru, jakési dopisy do nebe. Ten ředitel povodí, kterému strážce Smrček píše, mu nikdy neodpoví. Stýká se s ním jenom prostřednictvím pana inženýra Anděla. Někomu to může i dojít, že jsou to skoro dopisy Pánu Bohu. Obzvlášť, když to tady řekneme.
Píšete ještě dopisy, nebo už jen e-maily?
Když mi někdo napíše klasický dopis, tak mu odpovím také klasickým dopisem, ale mám to zařízené tak, že posílám kartičky, na kterých je moje fotka, jak sedím na střeše, a pod ní je něco místa na psaní. Čili nevypadá to nezdvořile a já tam pár vět napíšu.
Nádrž, kterou Jiří Smrček stráží, se jmenuje Magda. A jsou okamžiky, kdy se v textu jeví, že se mluví o nějaké ženě Magdě, která například nevlhne, má stálý průtok a podobně, a rázem je popis stavu hráze zdrojem humoru. Vy vůbec rád dáváte věcem lidská jména. Děláte to tak i mimo knihy?
Když jsem měl první auto, tak jsme pro něj hledali jméno. Děti, Honza a Hanka, byly malé a vymyslely hrozný název, který jsem musel přijmout. To auto se jmenovalo Výletník.
V jednom rozhovoru jste řekl, že humor si z vaší knihy musí čtenář vyzobat. Vyzobl jsem jeden příklad za všechny. A sice, když se Smrček omlouvá panu řediteli, že při popisu kolonoskopie jde tak do hloubky…
To jsem rád, že jste si toho všiml. Říkal jsem si, že ne každý to pochopí, ale najdou se lidi, kterým to přijde úsměvné.
