Když se čeští rolníci před 150 lety vydali s nadějí na úrodnou půdu na Ukrajinu do carského Ruska, a do tehdejší Volyňské gubernie, netušili, že po osmdesáti letech dřiny, rozkvětu, ale posléze i tragédií se budou chtít vrátit zpět. To se jim podařilo v roce 1947.

Po těžkých začátcích, jaké si dnes ani nedovedeme představit, nastala s příchodem Čechů kolem roku 1870 na ukrajinské Volyni zemědělská revoluce. Díky zavádění moderních metod hospodaření, které dosud v Rusku nebyly známé, vzrostla výtěžnost půdy postupně na dvojnásobek až čtyřnásobek.

České vesnice se od místních lišily na první pohled svým uspořádáním, úhlednými domky krytými šindelem nebo keramickými taškami, solidními hospodářskými budovami s chlévy, zahrádkami a udržovanými sady, pečlivě obdělanými poli, chmelnicemi.

Periodu rozkvětu však vystřídaly ničivé válečné události. Po 1. svět. válce, kdy západní Ukrajina připadla Polsku (od roku 1920), s novým úsilím obhajovali výsledky své práce. Těšili se z ní až do chvíle, kdy vypukla 2. sv. válka a Němci se o Polsko podělili se Sovětským svazem.

Kromě válečného běsnění byli rolníci pod komunistickým režimem vystaveni i násilné kolektivizaci, která zvláště ve východní části Volyně a na zbytku Ukrajiny již předtím vyvolala nepředstavitelný hladomor.

Na základě Stalinovy směrnice z roku 1928 byla totiž nařízena likvidace úspěšných zemědělců, takzvaných kulaků. Používalo se přitom drastických metod, masového vysídlování celých rodin, často s použitím násilí a konfiskace majetku. Nezřídka docházelo i k zastřelení „provinilců“ na místě.

Ve Vaculíkových Dějinách volyňských Čechů se dočteme, že na základě smyšlených obvinění byli postaveni před soud čeští zemědělci a obchodníci s hospodářskými stroji. Jsou zde i jména těch, kteří byli i s rodinami uvězněni v sibiřských lágrech. Takzvaní kulaci byli i s rodinami deportováni do táborů na nucené práce.

Například z šedesáti českých rodinných usedlostí ve Vysoké bylo v průběhu kolektivizace deportováno na Sibiř nebo do Střední Asie 15 rodin, což představovalo čtvrtinu obce. Ve třicátých letech byli perzekucemi postiženi další vesničané. V každé české vesnici docházelo k postihům a bylo koho oplakávat.

Zestátněny byly i české průmyslové podniky (pivovary, textilky, cihelny, prádelny, mlýny atd…). Také mnozí jejich majitelé skončili na Sibiři. Rovněž české školy začaly být omezovány, učitelé byli sledováni a bezdůvodně podezíráni z antisovětismu a špionáže. Mnozí pracovníci českého školství také skončili v gulagu. V létě roku 1930 byli účastníci 3. sjezdu českých učitelů v Žitomiru pozatýkání a bez jakýchkoli důkazů odsouzeni. Bylo tak vyneseno 10 rozsudků smrti, 11 dostalo mnohaleté vězení.

Někteří Češi se z této východní sovětské Volyně pokusili ilegálně utéci do Volyně polské, takže ti, co zatím žili pod polskou nadvládou byli informováni, co je „za Sovětů“ čeká. Po vypuknutí 2. svět. války v roce 1939 a rozdělení Polska mezi Německo a Sovětský svaz se skutečně stala i západní Volyň, kde žila převážná část českého obyvatelstva, součástí Sovětského svazu.

Osudy volyňských Čechů za druhé světové války a jejich návrat do vlasti si připomeneme příště.

Ludmila Čajanová