„Z tehdejší tvorby mi zbylo zhruba dvacet věcí. Vůbec poprvé v zemi je vystavuji takto v celku. Objekty vznikly v reakci na tehdejší neutěšenou dobu. I rámečky jsem dotvořil sám,“ uvedl Hugo Demartini. Socialistický realismus tehdejším relativně mladým tvůrcům nevoněl. Bránili se mu a proto utíkali k abstrakci.

V Bruntále se mistr prezentuje objekty, ze kterých později vznikaly reliéfy. Dříve neměly velký význam, mnozí díla zahazovali. „Tak jako i já. Teprve až nyní nabyly na významu. Ke všemu vede delší tvůrčí cesta. Třeba jeden z originálů o velikosti 170 krát 78 centimetrů vlastní a vystavuje brněnská galerie,“ řekl sochař. Tomu se v okrese líbí: „Bruntál je krásné město. Cestou sem jsem zabloudil, nečekaně jsem se ocitnul na Sovinci. I tam jsem si ale rád prohlédnul barevnou podzimní scenérii.“

Z objektů vznikají pod jeho rukama stavby podobné divadelním kulisám. „Doménou se pro něj stala sádra. Také ale plechy odrážející světlo a slunce. Ze sádry vytvořil úžasné objekty. Na první pohled divák znejistí, to přemýšlení o tvorbě je velmi důležité,“ zdůraznil při vernisáží fotograf Jindřich Štreit, Demartiniho letitý obdivovatel a kamarád.

Poprvé se oba setkali ještě za socialismu. „Mistr vytváří prostor a to je velmi těžké. Poprvé jsem navštívil jeho tehdy pražský ateliér ještě jako pracovník statků. Byl to tehdy pro mě jeden z nejsilnějších zážitků,“ pousmál se Jindřich Štreit. Tématem sochařovy tvorby se stalo znejistění a promyšlená nahodilost. Tvořil také fotografie, jejichž dominantou jsou předměty vrhnuté do prostoru nebo instalace s chromovanými koulemi. „Jde o mistra nad mistry. Je to jeden z nejvýznamnějších sochařů v zemi i jinde,“ pokyvoval Jindřich Štreit.

Hugo Demartini studoval u profesora Jana Laudy. Později se stal profesorem i on sám. Dnes ale dal přednost přírodě. Žije v Soumrakově-Studené na Českomoravské vysočině.