V porotě fotografické soutěže zasedly významné osobnosti z oblasti výtvarného umění, například krnovská místostarostka a kunsthistorička Renata Ramazanová, výtvarník a pedagog Ladislav Steininger nebo světový fotograf Jindřich Štreit. „Už jsem seděl v mnoha porotách nejrůznějších soutěží, ale mám pocit, že tak kvalitně připravenou a zorganizovanou soutěž jsem snad ještě nezažil,“ pochválil organizátory Jindřich Štreit, který měl v porotě jako přední český fotograf a kurátor výtvarných akcí hlavní slovo.
Také zájem amatérských fotografů o soutěž byl mimořádný. V nejmladší kategorii do 15 let se přihlásilo 15 soutěžících, ve věkové kategorii 16 až 20 let jich bylo 11, ale neskutečně ostrá konkurence provázela hlavně soutěžící v nejstarší kategorii, do které své práce přihlásilo 37 fotografů. V této kategorii bylo také nejvíc kvalitních fotografií zralých talentovaných autorů, které oslovily porotu.
V prvním kole porotci fotografie jen známkovali od jedničky do pětky, ale ukázalo se, že čistě aritmetický průměr odráží spíš líbivost a řemeslnou kvalitu fotografie, než její originalitu a skutečné umělecké kvality. Rudě kvetoucí kytičky nad horskou bystřinou nebo romantická zákoutí z míst, kde se Bílá Opava prodírá přes balvany a kmeny porostlé mechem se sice většině porotců líbily, ale Jindřich Štreit je hodnotil zdrženlivě jako kvalitně odvedené fotografické řemeslo, které jde na jistotu a nepřináší nic moc objevného.
Výběr se nakonec podařilo zúžil asi na desítku fotografií, které by si všechny jedna vedle druhé zasloužily vítězství. Z nich porota s velmi bolavým srdcem musela vybrat tři nejlepší a ostatní vyřadit. Mnozí porotci těžce nesli, když vypadl favorizovaný snímek ledových ozdob vykouzlených mrazem na hladině řeky nebo snímek s letícími vodními ptáky, které pohotový fotograf zaznamenal ve zajímavé letecké formaci nad zamrzlou řekou.
Ještě víc se diskutovalo o pořadí vítězných snímků. „Jen těžko lze porovnávat kvality klasické barevné fotografie jezu Erika Vodičky, počítačově upravené kruhy na hladině Oskara Koukoly, které jsou pro někoho víc grafikou než fotografií a tajuplnou hru stínů na nenápadném černobílém snímku Zuzany Paluzgové, který se dal mezi ostatními snadno přehlédnout. Teprve při pozornějším prohlížení si uvědomíte, že má v sobě emoce, magickou atmosféru a že jde o velmi originální zpracování tématu,“ komentoval vítěznou trojici snímků Jindřich Štreit, který sváděl vnitřní boj především při hodnocení jezu Erika Vodičky.
Dominantní červený stromem vyniká mezi zelenými, a rafinovanou kompozici jezu korunuje postava se psem. „Tento snímek zaujal snad každého porotce na první pohled. Taková fotka by se skvěla vyjímala v kalendáři nebo na propagačních materiálech. Já jsem ale váhal, zda autor náhodou už nepřekročil hranu do příliš podbízivé líbivosti, ale nakonec jsem musel uznat, že tak originálně a zajímavě uchopený motiv řeky si ocenění určitě zaslouží,“ dodal Štreit.
Ahoj babi,
Dnes ráno bylo chladno. Je předjaří a doufám, že na jaře bude tepleji. A řeka začne šumět, kvítí u vody začne vonět. Rád sedávám u vody a koukám se, co se kolem děje. Někdy slyším ptáčky zpívat. A někdy uvidím i nějaké rybky ve vodě. Těším se na léto, budu se koupat ve vodě. Ale teď je na koupaní zima. Protože jsem trpělivý, tak to vydržím. Těším se, až přijedeš a půjdeme spolu k vodě a budeme si povídat, co kde kdo vidí. Povíš mi o tom, co neznám – třeba nějakou povídku o vodě. Chtěl bych vidět vývoj pulce v žábu. Věřím, že to letos s tebou, někde uvidím. Prosím, brzy přijeď. Půjdeme na naše místo k řece.
Líbá tě tvůj Péťa
Voda a rybáři
Já jsem voda, vodička
mám modroučká očička.
A ty oči, pěkně svítí,
rybáři tu mají hodně sítí.
Já jim ryby dám,
protože je ráda mám.
Vodní svět
Voda z potůčku je čistá,
já to vím, jsem si jistá.
Lekníny plují po rybníčku
a já z nich udělám kytičku.
A když se podívám do řeky,
vidím samé neplechy.
Viděli jste vrbu u rybníku?
To jste měli velkou kliku.
Potřebujete vodu k životu?
Ono, to by nedělalo dobrotu.
Na jaře se koupu v rybníčku
a náhle vidím zlatou rybičku.
Také ráda chodím na koupáky
A když tam jsem,
Udělají se velké mraky.
a víte jaké má povolání vodník?
já nevím, ale určitě nestaví chodník.
Viděla jsem žabičku
a nechtěla postát ani chviličku.
Teď už se loučím s tou krásnou vodou a doufám,
že ryby v zimě nezamrznou.
Voda je zvláštní. Voda je krásná.
Voda si většinou jen tak teče, klidně, pomalu. Je jasná, živá a čistá. Ale dokáže se naštvat. Když jí povolí nervy, řeka se vylije z koryta a začíná oplácet všechna příkoří. Zatopí lesy, louky i pole, lidem bourá domy a blokuje silnice. Ničí jejich výtvory a vlastně někdy ničí i je.
Voda ale není zlá. Je jen náladová. Tak trochu jako já.
Když jsem se narodil, pršelo. Pršelo tak hustě, jako nikdy poté. Ne že bych si to pamatoval přímo z toho dne; tehdy mi to bylo jedno. Ten déšť jsem viděl na jednom z mnoha našich rodinných videí. Otec mě natáčel moc rád.
Někde jsem slyšel, že se vlastnosti člověka utvářejí až po jeho narození, a to podle vnějších vlivů. Jestli je to skutečně tak nejspíš nikdy nezjistím, ale přesto vím, že jsem jako voda. A možná proto jsem měl vodu vždycky tolik rád. Proč jsem nikdy neměl a nepotřeboval deštník a proč tak rád sedím u řeky?
Je to jako můj druhý domov. V horkých letních dnech poskytuje příjemné posezení ve stínu stromů kombinované s koupáním v chladivé vodě, v zimě stačí jediný pohled na ledovou krustu a všechny starosti rázem zamrznou. Je mi tu zkrátka dobře. Taky tu vídávám spoustu zajímavých věcí.
Třeba rybáře. Jeden by řekl, že na nich nic zajímavého není; tak poznáte člověka, který rybáře nikdy neviděl. Rybáři totiž nejsou jen sedět a apaticky zírat na plovoucí splávek. Tak například kousek ode mne sedává jeden spisovatel. Nahodí, odloží prut, vytáhne notebook a píše. Někdy mi čte své povídky. Myslím, že mě má rád. Sedáváme tu spolu často, ale mimo tento prostor jsme se nikdy neviděli. Ani nevím, jestli bych ho na ulici poznal.
Kromě rybářů se člověk může dívat i na zvířata. Řeka sice s prvních chvílích vypadá mrtvě, když se ale člověk chvíli nehýbe a jen pozoruje krajinu, postupně se začnou objevovat. Žije tu spousta ryb. Nevyznám se v nich, ale kdykoli Spisovatel nějakou chytí, ukáže mi ji a chvíli o ní povídá. Pak si ji vyfotí a pustí ji zpět. Podezírám ho, že sem chodí vážně jen kvůli psaní.
Odbočil jsem. Pod protějším břehem žijí vydry. Viděl jsem je jen dvakrát, když tu zrovna Spisovatel nebyl. A na poli za řekou se někdy objevují srnky. Všude tady je také spousta vážek. Vznášejí se nad vodou a ve slunečním světle se blyští jako smaragdy. Rád se na ně dívám. Někdy se mi podaří nějakou vyfotit na Spisovatelův fotoaparát, když mi ho na chvíli půjčí. Taky fotím jeho a on zase rád fotí mě. Někdy se spolu koupeme a povídáme si o řece.
On je voda, je jako já. Nejsympatičtější člověk, jakého znám. Jediný člověk, který zná mě. Ví o mně téměř všechno. Ví věci, které o sobě sám nevím. Nevidím je, nebo nechci vidět. Ale on je vidí a někdy mi některou z nich ukáže.
Je tak čistý a pro okolní svět zdánlivě nudný a nezajímavý, přesto k životu potřebný. Jen zatím neví, jak přesně. Ale všichni jej budou obdivovat, až mu vydají jeho knihu. Je skvělá. Vím to z těch několika útržků, které mi četl. Mně nezbývá než doufat, že jej sláva nepohltí a že nezapomene na jednoho bezvýznamného kluka od špinavé řeky. Ale i kdyby zapomněl, já nikdy nezapomenu. Budu ho mít navždy v paměti jako toho osamělého, zanedbaného rybáře, který mi chodíval předčítat své příběhy. A vždycky budu rád, když se vrátí a sedne si ke mně. Jako bych ho slyšel i teď. Jako by mi vyprávěl nějaký příběh. Tak už jděte, chci poslouchat sám.
