Jeho snímek postoupil do prestižní soutěže v sekci Cinéfondation, kde bude soupeřit se studentskými filmy z celého světa. Letos česká kinematografie na přehlídce v Cannes výrazněji zastoupena nebude.

Do hlavní soutěže mezi 17 snímků nepostoupil žádný český film. Reprezentovat nás bude jen krátkometrážní studentský Retriever, který vznikl jako bakalářská práce. Retrievera Tomáš Klein tvořil v autorské dvojici s Tomášem Mertou celé dva roky.

„Někteří už ani nedoufali, že Retrievera dotočíme. Každopádně jsme si film vypiplali. Naše práce teď byla oceněna tak, jak jsme ani nedoufali," komentovali postup do Cannas mladí filmaři, kteří do hlavní role obsadili herce Ondřeje Malého, nositele Českého lva za film Pouta.

Hrdinou filmu je rozvedený Milan, pro kterého je poslední vzpomínkou na šťastně fungující rodinu zlatý retriever Goldi. Věrný pes mu ale začíná utíkat. Muž po marných pokusech udržet psa doma začne Goldiho následovat. Přidává se s ním ke smečce divokých psů, kteří se snaží ovládnout město.

Pes se mění v Milanova průvodce, který mu pomůže k sebepoznání.

V dopisu v Cannes autorům poděkovali za „originální film, který svou snovou a mysteriózní linkou překračuje obvyklé vyprávěcí postupy". Tomáš Klein krnovskému publiku osobně představil nejen Retrievera, ale také film Svatokrádež natočený v Osoblaze a několik filmových hříček natočených pro festival Krrr!

Film Retriever Scénář, režie: Tomáš Klein, Tomáš Merta
Námět: Ondřej Štindl
Kamera: Marek Dvořák
Zvuk: Jan Richtr
Střih: Soňa Jelínková
Produkce: Anna Lísalová
Hlavní role: Ondřej Malý, pes Ben
Producent: GURU FILM a FAMU Premiéra: léto 2014
teaser můžete najít na vimeo.com/113229540

POZNÁMKA Fidela Kuby: Hodnota celuloidu

Obliba festivalu Krrr! mě vede
k zamyšlení, čím jsou atraktivní filmy staré dvacet až padesát let. Proč zaplní kinosál do posledního místa? V čem tkví rozdíl mezi digitální projekcí a klasickou promítačkou?

Když jsem zamlada poslouchal hudbu, rád jsem přebíral vinylové LP desky a kochal se obaly. Nastavil jsem gramofon na 33 otáček, polaskal desku antistatickou utěrkou a navedl jehlu do drážky. Při tom rituálu si kromě sluchu užil hmat i zrak.

Mnohé desky jsem složitě sháněl, takže 
s hudebním zážitkem se pojil i sběratelský a vlastnický pud. Přehrání desky byla adorace všeho, co zpěvák či kapela symbolizují. Dnes jsou na internetu miliony ikon. Stačí klik a už to hraje.

Žádná utěrka, jehla, obal a podobně cituplné předehry. Když nezaujmou první takty, přeskočím na refrén nebo pustím něco jiného. Proto jsem si k žádnému digitálnímu albu nevypěstoval tak silnou vazbu jako k elpíčkům.

Přehrání klasického filmu je stejně rituální adorací umělce a jeho díla. Celuloid ve vrčící promítačce má svou hodnotu. Narozdíl od virtuálního digitálního filmu je hmotný, má svou váhu, objem i pach.

Novinky na celuloidu se už téměř nevyrábí a o to je to vzácnější nosič. Musíte ho vymámit z archivu sběratelů – cinefilů. Celuloid vás odmění stejně hřejivou retro nostalgii jako parní vlak, lidový kroj, trabant, herní konzole Atari nebo elpíčko.