Fotograf Gustav Aulehla měl vnitřní potřebu systematicky zdokumentovat všechno kolem sebe. Cirkusy, obchody, svatby, pohřby, sídliště, nemocnice, města, vesnice, lázně, holiči, horníci, policajti, lékaři, schůze, soudy, staveniště, továrny, učitelé, umělci, průvody, tancovačky, příroda, sport, výlety, veletrhy, bouračky, sovětští okupanti, zabijačka.

Ať si vymyslíte libovolnou oblast lidského života, můžete si být jisti, že pan Aulehla z daného prostředí pořídil dokumentární fotku s vysokou uměleckou hodnotou.

Jeho bezedný archiv působil dojmem, že tomuto fotografovi bohové propůjčili dar všudypřítomnosti. Na Krnovsku znal pana Aulehlu snad každý. Všude chodil se svým fotoaparátem Leica. V širším měřítku ale dlouho zůstával neobjevený. První monografie mu vyšla až v roce 2006. V „Dějinách evropské fotografie 1939-1969“, které vyšly v roce 2014, už ale jméno Gustav Aulehla figuruje mezi nejlepšími evropskými fotografy.

Krnované oceňují, jak jste zaznamenal naše kolektivní vzpomínky na komunistickou éru. Vaše tvorba končí odjezdem posledního sovětského tanku z Krnova. Krnov ale byl jen jeden z vašich domovů. Jak vzpomínáte na ten druhý, kterým byla Stará Víska v Olomouci?
„Dlouho jsem v Krnově tesknil po Staré Vísce, vracel jsem se tam a fotil. Stará Víska by zasluhovala vlastní tlustou monografii. To mě vzhledem k mému věku mrzí nejvíc, že o ojedinělém fenoménu Stará Víska dohromady nikdo nic neví. A možná ani nikoho nezajímá. Byla to poslední enkláva přímo v centru Olomouce, kde docházelo k prolínání vesnice a města. Já tam pamatuji dva sedláky, co měli stáje, dobytek i stodoly a mlátili obilí 500 metrů od hlavního olomouckého nádraží. V zimě, když se brzo stmívalo, lidé si ve svých domcích z vepřovic svítili petrolejkama. Představte si, že v centru Olomouce hned vedle nádraží nebyla zavedena elektřina. Dráty tam natáhli až po válce. Teď přemýšlím, jestli tam vůbec někdo za války poslouchal Londýn. Existovaly už rádia na baterky? Asi už existovaly, ale já jsem první zahlédl až po válce. Každý tam znal osudy svých sousedů. Všechno se hned rozkřiklo. Kromě železničářů tam bydleli také chudí a staří lidé. Všechny je znala moje nevlastní babička. Tam ve Vésce se říkalo moje bába. Měla spoustu kamarádek a jako děcko mě brala s sebou na návštěvy, takže jsem toho taky hodně slyšel. Třeba o paní Koutkové se vědělo, že žije jen z tvarůžků, chleba a mlíka.“

Čím byla Stará Víska tak ojedinělá?
„Za války i za komunistů tam byla stavení uzávěra, protože se předpokládal vývoj dalšího rozšiřování nádraží. Proto se tam tak dlouho nic nezměnilo a nedělo. Vznikl vlastně přirozený skanzen, který jsem ještě stačil zachytit. Teď už je to pryč. Nová Stará Víska už znamená drahé parcely s ideální polohou a dobrou adresu. Všechno, co jsem tam nafotil, je už dávno zbourané. Sousedská pospolitost lidí, kterou jsem znal, zmizela společně s těmi přízemními dělnickými domky z vepřovic.“

Projevil se ze strany Olomouce nějak zájem o váš archiv?
„Chtěl jsem cyklus věnovaný Staré Více nabídnout muzeu v Olomouci. Doporučil mi to pan Vladimír Birgus, co zpracoval mou první monografii. Z Olomouce přijela ženská, prohlížela moje fotografie včetně těch, co jsou reprodukované v různých knížkách a časopisech, ale nevybrala si ani jednu. Pak jsem jí poslal disk s fotkami v digitální podobě, ale stejně neměla zájem.“

Můžete představit nějakou typickou železničářskou rodinu ze Staré Vísky?
„Bydleli tam všechny možné profese zaměstnanců dráhy. Posunovači, topiči i strojvůdci. Strojvůdce pan Zeman měl v kuchyni lištu se sedmi kapesními hodinkami. Potřeboval mít jistotu, že dokáže poznat přesný čas, kdyby se nějaké začaly zrychlovat nebo zpožďovat. Byl to starobylý železničářský životní styl z dob, kdy bývalo věcí profesní cti dojet a vyjet na minutu přesně. Ten Zeman měl dva syny a dceru. Ta když se vdávala, žila tou svatbou celá Stará Víska. My jako děcka jsme tam dostali sodovky. V té mojí lahvi byl ale nějakým nedopatřením rum. Nějaký dospělý asi omylem zamíchal svou lahev mezi sodovky pro děti. Vůbec mi to nechutnalo, ale díval jsem se po ostatních, a všichni to pili jak vodu. Tak jsem taky pil, a najednou jsem sebou práskl o zem. Všichni se zhrozili a já jsem vůbec nevěděl, co se to děje. Prostě jsem se poprvé pořádně opil v pěti letech. Takový byl život ve Vísce. Manželé Zemanovi byli pobožní, a děti jim dělaly radost. Jeden ze synů šel ve šlépějích otce. Jezdil s lokomotivou na dráze a pak učil mládež na nějakém železničním učilišti.“

Život v chudinské a dělnické kolonii za nádražím jistě měl také své stinné stránky.
„Samozřejmě. Zejména v okolí pekárny měl každý domek plno švábů. To byla hrůza, když se někdo vrátil po setmění a rozsvítil, jak se to hemžilo na podleze i po stěnách, než se švábi poschovávali. Dokonce se vyprávěla historka, jak železničář raději ani nerozsvítil, aby nevzbudil manželku a ušetřil petrolej. Ráno si pochvaloval, jak si po tmě pochutnal na zelí se škvarkama, když přišel ze služby. Jenže pak se ukázalo, že v tom zelí nebyly škarky, ale nalezli mu do něj švábi.“

V Olomouci před válkou žili vedle sebe Češi, Židé a Němci. Jak na to soužití vzpomínáte?
„Ve Staré Vísce žily jen dvě židovské rodiny. Jako děcko si pamatuji, jak jsem je poprvé potkal někoho se žlutou hvězdou. Byl to pan Dejmal, když šel kolem našich oken na nákup. Dejmalovi prodávali konfekci v malém krámku na Hodolanské. Žid byl také pan Tyras, co provozoval hospodu U Tyrasa. Naši mě tam posílali se džbánkem pro pivo. Navedli mě, že musím říct: „Tyrasu, dej pivo“, a pak z toho měli srandu. Nevím, jak to s nimi dopadlo. Válka sice přinesla do našich životů hrozné okamžiky, ale celkově jsme v Olomouci tu opravdovou hrůzu moc nepocítili. V ulicích se nestřílelo. Když přišli Rusáci, pár ženských v okolí se ztratilo. Ti se s ničím nemazali. Taky se ztrácely hodinky a kola, to bylo jejich. Nevěděli, jak funguje nafukovací duše, tak jezdili po ráfkách. Řinčelo to jak blázen, ale Rusák byl šťastný, že mu kolo jede. Němci měli vůči českým civilistům jiné chování. K nám byli slušní, ale přísní autoritáři. Ve Staré Vísce Němci vybudovali velký betonový bazén s vodou na hašení. Sice se to nesmělo, ale chodili jsme tam plavat. Vlastně nás díky Němcům potkaly i dobré věci, na které se dá vzpomínat. Byla to velká radost, když jsme nejednou měli tak krásný a velký bazén.“

Prožil jste v Olomouci koncem války také bombardování. Můžete na něj zavzpomínat?
„Pro nás byl v té době nejdůležitější osobou náš pan domácí, co měl na starost asi devět partají. Měl nákladní auto, protože si vydělával svážením mléka z okolních vesnic do olomoucké mlékárny. Brzo ráno jel na vesnice, kde bylo mléko nachystané na takových stojánkách. Asi ty krávy byly tuberkulózní, protože měl šest dcer, a čtyři mu zemřely na tuberu. Ve Vísce se říkalo se, že to měly z toho mlíka. Tak ten pán za války nás nájemníky vždycky posbíral na nákladní auto, a vyvezl nás za Olomouc do Bystrovan, abychom tam přečkali nálet. Udělal dobře, protože kousek od nás bývala sladovna, která při bombardování dostala plný zásah. Nám to jenom rozbilo okna. Jako děti jsme se šli podívat do sladovny, jak tam lidi rozebírají hromady cihel. Tak nám řekli, ať tam nepostáváme a raději jdeme pomáhat. Sotva jsem tam zvedl pár cihel, tak pod jednou se objevily dívčí nebo ženské vlasy. Našel jsem jednu z obětí. Prostě válka. Na to se nedá zapomenout.“

Fotogalerie: Fotograf Gustav Aulehla z Krnova

Kdysi jste mi vyprávěl, že jste na vlastní oči viděl sestřelení letadla. Jak to tehdy bylo?
„Jednou zase zahoukaly sirény a domácí nás odvezl do Bystrovan. Stojím tam před barákem, a najednou se ozval jako kdyby výbuch a následoval hluk. Podívám se tím směrem, a kurník, z nebe padají nějaké předměty. Tak jsem se rozběhl tím směrem kam to asi dopadlo. Když jsem přiběhl ke třetímu bystrovanskému splavu, bylo tam v polích zapíchnuté letadlo. Kousek od vody na trávě ležely mrtvoly posádky. Byli tam asi tři mrtví. Dodnes si to vybavuji se spoustou detailů. Mám to před očima, jako by se to stalo zrovna teď. Jeden z mrtvých byl černoch a měl krásné hodinky. Tak jsem věděl, že to bylo americké letadlo. Jak spadli z té obrovské výšky, poznal jsem podle dolíčků místo dopadu. Náraz je odrazil, takže leželi vedle těch jamek. Já jsem byl u nich na místě možná úplně první. Pak tam přiběhla kamarádka Maruška. Jeden z těch pilotů spadl přímo do řeky, do Bystřičky. Tam bylo půl metru vody, takže to asi náraz trochu ztlumilo. Ten ještě žil, když jsme k němu s Maruškou přišli. Pak na místo přijeli Němci a vyhnali nás, že tam není nic pro děti. S Maruškou si dodnes občas voláme. To jsou společné zážitky z dětství, na které pořád musíme vzpomínat. Pak přijeli do Bystrovan vyšetřovat pád letadla Němci z Olomouce. Něco sepsali, ale nic neodklízeli. Ta přední část letadla byla v Bystrovanech ještě dlouho zapíchnutá v hlíně.“

Maruška dodnes žije v Olomouci?
„Byla to moje spolužačka, takže už má devadesát stejně jako já. Zůstala v Olomouci. Samozřejmě nevzpomínáme jen na válku, ale také na řeku Bystřičku, kterou jsme si zamilovali. Ona byla z Bělidel, což je něco úplně jiného než moje Stará Víska, ale Bystřičku jsme měli společnou. Prázdniny na Bystřičce, to byl ráj. V některých místech bylo dost vody, abych se tam naučil plavat. Dokonce jsme se školou chodili k Bystřičce sázet stromy. Děti z okolí chodily do Hodolan si hrát na sokolské hřiště, co dodnes existuje na Farského ulici. Tehdy u něj bydlela moje pozdější manželka. Byla tam běžecká dráha, takže za války tam chodili pochodovat a sportovat Hitlerjugend. Za hřištěm končila zástavba a začínala pole, co se táhla až k Bystřičce. Když se za dvouletky 1947–1948  začaly stavět první činžáky směrem k Bystřičce, tak už jsem tam nějakou dobu pracoval jako zedník. Tudy se chodilo koupat ke splavu. V zimě jsme se nemohli dočkat, až na Bystřičce začnou praskat ledy, že se zase budeme vozit na krách. Odráželi jsme se při tom klackama a co chvíli se někdo vymáchal. Od lihovaru vedla k Bystřičce trubka, ze které vycházela v zimě pára. Na té horké trubce z lihovaru jsme si sušili oblečení.“

V Hodolanech je také zrušený hřbitov, kde se už nepohřbívá. Odpočívají tam předci rodiny Kubových i Aulehlových. Na co myslíte, když ten hřbitov navštívíte?
„Moc rád si ten hřbitov procházím, protože je tam spousta jmen, které jsem znal, ale už zapomněl. Najednou mi tam ožijí spousty skoro zapomenutých příběhů. Třeba hned zkraje je pomníček stavitele Kučery. Byl to starý pán, co chodil o hůlce. Potrpěl si na to, aby děcka slušně zdravily starší lidi. Za každé „Pozdrav pánbůh“ dával dětem bonbóny. My jsme samozřejmě brzy zjistili, že už mu paměť ani oči moc neslouží, takže nás nepoznával. Pokaždé jsme oběhli blok domů a zdravili jsme ho pořád dokola. Třeba pětkrát za sebou mi řekl hodný chlapeček a vytáhl cukrovinky. Bylo to krásné dětství také díky panu Kučerovi. Pokaždé mu v duchu poděkuji za bonbóny, když tam na hřbitově u vchodu napravo uvidím na pomníčku nápis Kučera - stavitel. Hřbitov je důležitá součást našeho života, když si potřebujeme zavzpomínat. Kdysi všude kolem hodolanského hřbitova byla jen krásná úrodná hanácká půda. Pole, na které jsme jako kluci chodili krást červenou řepu a lány obilí se táhly až k Hodolanské ulici. Teď už se k tomu krásnému hřbitovu ze všech stran tlačí zástavba, parkoviště, asfalt a beton.“

Vzpomínáte si, jaký první dojem ve vás zanechal Krnov, když jste se sem nastěhoval?
„Občas mi pomáhá třídit archiv jeden sběratel starých fotografií Krnova, který co chvíli najde něco zajímavého. Nedávno byl úplně nadšený, když našel fotografii jak vypadaly staré veřejné záchody v Krnově. Krnované kolem nich chodili celý život, ale nikoho nenapadlo to téma vyfotit. Když jsem přijel do Krnova, ještě jsem neměl přidělený byt, protože nebyl dokončený. Tak mě dočasně ubytovali na hotelu Slezský domov ve druhém patře. Já jsem přímo z okna hotelového pokoje měl výhled na ten hajzl. Takže ty hajzlíky u polikliniky možná patří k prvním krnovským budovám, které mě zaujaly tak, že jsem si je vyfotil. Ten sběratel mi říká: víte kolik let jsem marně toužil sehnat záběr, jak ty hajzlíky vlastně vypadaly? A vy to máte nafocené tak nádherně. Prostě jsem se zpočátku v Krnově nudil, když jsem tu nikoho pořádně neznal, tak jsem koukal z okna hotelu na záchodky. Stejně tak Krnované obdivují, že jako jediný mám fotku Grünspana. Všichni si toho starého pána pamatujeme jako podivína v ženském oblečení. Celý Krnov ho znal jako travestitu, ale nikoho nenapadlo ho vyfotit. Vzpomínky blednou, fotky zůstávají. Původně jsem v tom dokumentu chtěl být ještě radikálnější. Chtěl jsem zajít tak daleko, že budu nejen fotografovat, ale také k tomu něco zapisovat. Například tady bývala v okně taková starší paní, tak jsem toužil zaznamenat celý její život včetně takových detailů jako její vkladní knížky. Paní byla šetrná, pořád spořila, takže vkladní knížka byla důležitou součástí jejího života stejně jako ten byt nebo šaty.“