Xindl X: Nechci hartusit jako náš pan prezident

„Jmenuje se Já a ďábel, je na albu Čecháček Made a zpívá se v ní: ,Tak co mě soudíš, ty mameluku, není mi cítit síra z úst, zas jen slyšíš trávu růst, jen podávám ďáblovi ruku. Nemám kopyta a srst, podávám ďáblovi ruku, vždyť si vezme jenom prst.‘“  

Smlouva s ďáblem bývá na deset let. Už cítíš nějakou změnu?
Nástrahám pekla jsem snad unikl. Jsem relativně zdravý, mám ženu a děti, rodina je v pořádku a navzdory svému workoholismu se jí stíhám věnovat, i když by to určitě šlo lépe.

Poznal jsi za tu dobu i odvrácenou stránku popularity?
Čím je člověk úspěšnější, tím víc lidí mu do všeho mluví. Tohle bych čekal spíš na začátku, kdy jsem neměl zkušenosti. Ale mám dojem, že s každou další deskou slyším od druhých víc a víc „dobrých“ rad, jak bych to měl dělat. Už mi nemohou říkat, že to neumím, ale zase mi vysvětlují, že se doba mění a já se musím měnit s ní. Není lehké to ustát, rozhodnout se, jestli by bylo moudřejší pokračovat v zajeté lajně, nebo jestli si máš připustit, že se časy vážně změnily a že možná opravdu není nutné dělat muziku stejně, jako jsi ji dělal před deseti lety.

Zpěvák Richard Müller: Kdysi jsem byl schopný za den napsat album

Hudba

Sám se sebou o tom vedu dlouhé hovory. Když změním rukopis a zabrousím do modernějších stylů, bude to kvůli tlaku zvenčí, nebo mám skutečně chuť zkusit něco nového? Ale upřímně řečeno, za tu dobu, co jsem z písničkářského undergroundu dospěl do světa pop music, se můj vkus změnil. A řekl bych, že to souvisí spíše s věkem než s tím, pro jaké lidi dělám a kde hraju. Období temné hudby s hlasitými kytarami, kterou jsem dřív poslouchal, je pryč. V hudebních depresích jsem se do sytosti vyráchal a teď mi stačí ráchat se v těch životních.

Jestli se nepletu, byl jsi fanda Guns N’ Roses a Red Hot Chili Peppers.
To jsou ty držáky, lásky z mládí. Axl Rose, „Redhoti“, Faith No More, Alice In Chains a celá seattleská scéna. A kromě toho jsem měl vždycky rád metaláky – Ozzyho, Black Sabbath. Dnes ale poslouchám i rádiový pop, většinou zpěvačky, ať už je to Taylor Swift, Katie Melua, nebo Miley Cyrus. Pozitivnější, jednodušší věci. Kytarovou sféru mám prozkoumanou, vidím do ní. Ale světu současného popu, v němž se pracuje s průzračnými harmoniemi a syntetickými zvuky, rozumím méně, a o to víc mě baví. Všechny ty holky mají samozřejmě jiný rozsah a jinou barvu než já, takhle bych to nezazpíval. Takže i když se do těch vod občas pouštím, je mi jasné, že tam pořád bude slyšet ta má ironie a depka.

Teď mě napadá, že nevím, ke komu ze světové scény bych tě přirovnal.
Nedávno jsme seděli na pivu s Michalem Davidem. Bavili jsme se o mé Narozeninové oslavě XL, což je koncert, kterým chci 28. listopadu v pražském Foru Karlín připomenout, že mi letos bylo čtyřicet. A on říkal: „Je to velká show, budeš mít i hosty? Někoho, jako jsi ty?“ Musel jsem přiznat, že nevím, kdo je jako já. Vždycky jsem si zakládal na tom, že dělám písničky tak, aby se nedaly zaškatulkovat. Jednou mě napadne napsat píseň ve stylu Manu Chaa, jindy může připomínat Marka Knopflera nebo něco moderního. Nedá se o mně říct, že bych byl český ten a ten.

Pamatuješ, jak jsem se tě před tím desetiletím ptal, jestli se model Xindla X jednou nevyčerpá?
Já myslím, že se už dávno vyčerpal. Minimálně model z první desky, která byla zčásti rapovaná a v té popovější poloze jsem v ní míchal bigbít s folkem a jazzem. Zatímco mé pozdější věci jsou takový country-pop-folk a rapu je v nich čím dál méně. Teď zkoušíme experimentovat s elektronikou, musíme se vyvíjet, jinak se to vyprázdní.

Popisuješ mi to jako muzikant, ale Xindl X, to byla celá filozofie.
Původní koncept byl, že zpívám v první osobě věci, které nejsou o mně. To už ale také často není pravda. Někdy z té postavy vystoupím. Ze začátku mi strašně usnadňovalo situaci, že jsem mohl přijít na jeviště v určité roli. Ale čím déle se v pop music pohybuju, tím víc lidi zajímá, co jim řeknu sám za sebe. Na festivalech má kapela málo času a písniček, které chce publikum slyšet, je tolik, že je do hodinového setu nenarveš. Takže mnohdy nechávám promlouvat hudbu, i když asi pořád patřím k těm, co se na pódiu vykecávají. 

Jan Vodňanský: Voskovec mě nazýval mistrem absurdity

Film a televize

Xindl X, jak jsem ho chápal tenkrát, byl ještě celkem svěží týpek, i když už dost starý na to, aby prorazil. Zdánlivě se nikam nehodil, ale nakonec všechny převezl a dosáhl toho, co chtěl.
Těžko takhle můžu působit na lidi dnes, se čtyřicítkou na krku a se dvěma malými dětmi. S tím, jak se mění můj pohled na svět, přicházejí písně o tom, jestli už nepatřím do starého železa. Romeovi možná ještě věříš, když ho hraje třicetiletý herec, ačkoliv postavě je čtrnáct. Ale když do ní obsadí padesátníka, přijde ti to legrační.

Jedna cesta je postavu zakonzervovat. Xindl by měl pořád stejný, neurčitý věk. Jako Čtyřlístek.
Bobík českého popu!

Anebo z něj uděláš neoholeného fotra, přinemocnělého a usedlého Xindla v letech.
Já myslím, že ho nechám, aby se přirozeně vyvíjel. Když vedle sebe postavím první a poslední album, zní mi to jako desky dvou různých kapel. A nemyslím, že je to špatně. Vezmi si první díl Harryho Pottera, ten je fakt pro malé děti. A poslední díl už bych jim nečetl, protože bych se bál, že budou mít noční můry. A přitom víš, že je to jedna a tatáž postava. Jen prošla určitým vývojem.

Tos mi nahrál na smeč: jak budeš svým dětem vysvětlovat Xindla X? Pustíš jim ho? A kdy?
Vzhledem k tomu, že si doma hraju a skládám, slyšely děti mé písničky už dávno a spoustu z nich znají nazpaměť. Jim asi nepřipadá, že jsou drsné nebo mládeži nepřípustné. Jasně, po koncertě za mnou někdy přijde rodič a říká: „Moje ratolesti se mě ptaly, co je to ten lubrikační gel.“ Nevím, mě se ještě neptaly. Ale tu písničku – Cool v plotě – si zpívají. 

Přece jen, jako táta, myslíš na to, co vypouštíš z pusy?
Trochu jo. S dětmi se můj život vůbec hodně změnil. Čekal jsem, že začnu psát dětské písničky, a ono nic. Místo toho zabíhám do společenských a politických témat, protože je pro mě najednou mnohem důležitější, co v téhle zemi bude nejen zítra, ale i za deset let. V jakém světě budou mé děti vyrůstat. A co se týká používání vulgarismů, to může být cool, když je ti osmadvacet a děláš první desku. Dnes si říkám, aby to nepůsobilo jako hartusení našeho pana prezidenta. Často je lepší dát před vulgarismem přednost vtipu. Sprosťárna už dávno nikoho nešokuje.

Poté, co jsi odehrál tolik koncertů a oslovil tolik lidí, si musíš uvědomovat, že všechno, co říkáš nebo zpíváš, opravdu někdo slyší, zpracovává, hodnotí. Už to není tak bezstarostné jako kdysi.
Já jsem si nikdy neříkal, že mě nikdo neuslyší. Všechno jsem skládal s tím, že chci, aby mé věci znalo co nejvíc lidí. To neznamená, že bych je učesával – naopak. Je fajn vědět, že máš možnost veřejně prezentovat svůj názor.

Tehdy na začátku jsi chtěl spoustu věcí. Takovou tu klasiku: uznání, úspěch, holky, peníze. To všechno už proběhlo. Co chceš teď?
Kdybych byl Andrej Babiš, tak řeknu: „Klid na práci.“ Vidíš, je pravda, že všechno to, o čem mluvíš, jsem v průběhu let získal. A kolem té čtyřicítky bilancuju, hledám nové obzory a výzvy. Asi je důležité neopakovat se, nezacyklit se a nepsat jednu písničku na třicet způsobů. Rád bych dělal věci, které mě zajímají a baví.

Patří k nim i tvé aktuální tancování v televizní soutěži StarDance? Chodils vůbec do tanečních?
Nechodil, a teď je mi to líto. Absolvoval jsem dva kursy latiny, z nichž jsem ale většinu času chyběl, takže jsem až do téhle chvíle měl jen osm hodin tance. A netušil jsem, jaká je to dřina. Říkáš si, no co, trochu si zatancuješ – a ke konci máš pocit, že ti všechno upadne: ruce, nohy, záda… Navíc si absolutně nic nepamatuješ, zatančit dvouminutovou sestavu je jako učit se text v cizím jazyce.

Michael Kocáb: Hlavně neusínat na vavřínech. O svobodu musíme bojovat denně

Hudba

Tak radši zpátky k hudbě. Tvůj raketový vzestup se dá shrnout takto: desetitisíce poslechů na serveru Bandzone, vítězství na Portě, v soutěži Česko hledá písničku, první deska u malého labelu a pak už ta dlouhatánská fronta od Libeňského zámku až ke klubu Abaton, kde jsi své debutové album křtil. Když se na to zpětně podíváš, nejsi sám překvapený, že všechno proběhlo tak hladce? A nebylo to příliš rychlé?
Je pravda, že to mělo grády, ale zase jsem oproti jiným muzikantům začal dost pozdě. Potom se ovšem tempo zbrzdilo. Je to logické: člověk čeká, že bude mít všechno hned, a nevnímá, že může přijít držkopád. Například album Láska, u kterého jsem měl za to, že se nám hudebně i aranžérsky ohromně povedlo, nebylo přijato zdaleka tak dobře, jak jsme čekali. Následoval propad a museli jsme o své fanoušky znovu bojovat.

K dnešku máš na kontě šest studiových alb. Na co si tedy za ta léta přišel?
Zatím jsem jen přišel na to, že neexistuje žádný návod. Po Lásce jsme se na desce Čecháček Made pokusili o návrat k jednoduchosti. Naštěstí to zafungovalo. Ale nemusí to být pravidlo. 

Když jsi před rokem 2008 začal psát o prostředí byznysu a komerce, pouze jsi do něj zvenku nakukoval. Potom sis tím vším osobně prošel. Bylo to jiné, než jsi předvídal?
Myslíš si, že víš, jak showbyznys funguje. Pak do něj nahlédneš a úplně tě vyděsí, jak moc ses trefil. Před lety jsem rozepsal muzikál s pracovním názvem Raportér, jehož dokončení je pořád v nedohlednu. A když se k němu čas od času vracím, ani ty scény nemusím moc přepisovat. Přes veškerou mou naivitu byly ty představy celkem správné. Čím blíže jsi vrcholu, tím víc do tebe každý hučí a myslí si, že ví lépe než ty, co bys měl a neměl. O muziku nebo nedejbože vizi jde často až na posledním místě. Na druhé straně to není nic, co by se nedalo ubalancovat. Jen se musíš naučit říkat ne. Karel Gott zpíval: „Odnauč se říkat ne.“ Já tvrdím opak: Nauč se říkat ne. 

Mluvě o Karlu Gottovi, tys mu do své pecky Cool v plotě připsal pár speciálních veršů. Byl z toho pěkný duet na předávání cen Český slavík Mattoni 2011.
Za tohle setkání jsem moc rád. Jsem rád, že jsem mohl s Karlem strávit čas ve studiu. Zažít ten jeho entuziasmus – jako kdyby neměl na kontě tak obrovské množství hitů! Připadalo mi, že ke každé řádce písničky přistupuje, jako by teprve tohle měl být ten jeho životní výkon, kvůli kterému si ho jednou budou lidi pamatovat.

Stejně jako Gott a jako každý, kdo je úspěšný, i ty jsi předmětem diskusí. Někteří fandové tvé rané fáze ti dávají sežrat, že nebezpečně lavíruješ mezi kvalitou a komercí.
Zjistil jsem, že otázku, jestli je něco komerce, řeší ve skutečnosti jen malá skupina lidí. Většině je to jedno. Já spíš přemítám, jestli se s tím, co zpívám, mohou ostatní ztotožnit. A přitom narážím na různá úskalí. Mám napsat něco o politice? Lidi nezmění názor jen proto, že jim zazpíváš. Budou tě adorovat, když se trefíš do jejich smýšlení, a zatratí tě, když projevíš jiný názor. Což ale není důvod, abych o těch věcech zpívat přestal.

Jak se vyrovnáváš s kritikou?
Užil jsem si jí tolik, že mě už nic moc nerozhodí. Nejvíc mě přirozeně štve taková kritika, na které je něco pravdy. Když jen někdo napíše, že jsem ksindl nebo blb, to mě nevytočí.

Dokázal ti některý kolega z branže dobře poradit?
Jarek Nohavica mi pokaždé, když jsme se potkali, říkal: „Nepiš tolik pro druhé, vytěžíš se!“ 

Umíš psát na zadání?
Určitě, ale texty pro druhé zabírají hodně času, a že by to bylo bůhvíjak ekonomicky zajímavé, to se říct nedá. Proto si pečlivě vybírám, pro koho budu psát. Je lepší mít okolo sebe lidi, o kterých už vím, co by jim sedělo, než zkoušet někoho nového. Samozřejmě je něco jiného, když zavolá Hana Zagorová, jestli bych jí nenapsal písničku. To je výzva – něco, co by mě samotného nenapadlo. Skladbu, kterou jsem jí dal, jsem původně psal pro sebe, ale pak jsem si říkal, že by bylo zajímavé slyšet ji v šansonové poloze. 

Jak veřejnost přijala tvé společensky angažované texty?
To je složité. Spousta lidí ti zatleská, že máš názor. Ale tleská jen do té doby, než zjistí, že je to jiný názor než ten jejich. Jednou písničkou neotočíš člověka o 180 stupňů. A ti, co se na svět dívají jinak, tě začnou chytat za slovo. Pak zjistíš, že něco, co jsi řekl, nahrálo ve finále úplně jiné partě než té, které jsi chtěl pomoci. Když kritizuješ, co se děje v politice jako takové, hned se toho chytí všelijaké revoluční strany, ze kterých se nakonec vyklubou ještě větší gauneři než ti, na které jsi upozorňoval.

Snaží se tě politici zlanařit?
Často. 

Jazzman Peter Lipa: V Tatrách mě smetl Ray Charles

Hudba

Jak to řešíš?
To je kus od kusu. Obecně platí, že nechci hrát na žádných politických akcích, ani na akcích stran, které bych eventuálně byl ochoten volit. Myslím, že je důležité, aby lidé můj názor vnímali jako můj osobní postoj a ne jako stanovisko toho, koho někdo platí.

Současnost je plná obřích manipulací. Ovlivňování voleb, kdy najaté firmy zaspamují Facebook lidem, kteří jsou ovlivnitelní. Svrbí tě ruka, když vidíš, co se děje? To je přece téma.
Je, a docela těžko se zachycuje. Připadá mi, že se to děje čím dál víc a skandály v nejvyšších patrech jsou už tak velké, že vůči nim otupujeme. Mezi svými novými písničkami mám jednu, která se jmenuje Imunita. A v ní zpívám o tom, že dříve mě podobné aféry vytáčely, bylo mi z nich špatně, ale v průběhu let jsem na ně získal imunitu. Což je taková sonda do duše nás všech. Bohužel jsme už tak otrlí, že nás nedostane do ulic ani totální průšvih. Prostě proto, že tohle se kolem nás děje pořád. A je to špatně, že jsme otupěli. O to snadněji si s námi podvodníci mohou vytřít zadek.

Nabízím další téma: jak se všemožným trollům podařilo dokonale rozložit povědomí o tom, co je dobré a špatné. Pravdu a lež už nerozeznáš.
Ono se říká, že každá pravda se dá vidět i z jiného úhlu, ale tak to prostě není. Máš pravdy, které jsou skutečné, a ten takzvaně jiný pohled na ně je lež. Jenže když se na sociálních sítích pořád všechno relativizuje, stane se to, o čem jsme mluvili: otupíš. To je jeden z největších problémů dezinformační války, která tady probíhá. A ne, že neprobíhá. To je také jedna z falešných pravd – že nic takového neexistuje. Jenže ono to existuje.

Letošek je ve znamení významných výročí – nejen toho tvého. Co v tobě vzbuzuje letopočet 1989?
Třicet let od revoluce… To tedy stačilo hodně málo, abychom pohřbili půlku tehdejších ideálů. Je to fakt smutné. Já si pamatuju, že když to bylo 25 let, zrovna jsem vypouštěl do éteru písničku Čecháček a Totáček. V té době šlo o okrajový problém. Pár lidí vzpomínalo na bývalé časy, a protože v nich viděli jen ty dobré věci, chtěli znovu zavést staré pořádky. Dnes tenhle problém tak strašně nabobtnal, že mě to opravdu děsí.

Za čtyřicítkou uděláš tečku listopadovým koncertem v Karlíně. Mě ale zajímá ta dekáda strávená na výsluní. Byla to jízda – a stojí za ohlédnutí.
Máš pravdu, to jsem si odbyl vloni. 

Kytarista Michal Pavlíček: Děsím se téhle nové svaté války

Hudba

Po deseti letech se rozpadají kapely i dvojice. Ty by ses mohl rozejít se svým alter egem.
Na začátku jsme vlastně byli skupina, která si říkala Xindl X. Ale zatímco U2 vydrželi ve stejné sestavě přes čtyřicet let, já za jedinou dekádu vyměnil kapelu snad desetkrát. Z toho vidíš, že jsem velice nekonfliktní osobnost.

Sir Arthur Conan Doyle nechal svého Sherlocka Holmese spadnout do Reichenbašských vodopádů. Byl bys schopen zabít Xindla X?
Zvažoval jsem to. Respektive pořád ještě to zvažuju. 

Jak bys to udělal?
To přece nemůžu prozrazovat! Spíš ale nechám Xindla, aby si dál žil svým životem, a vedle toho otevřu nějakou jinou kapitolu.