Zažili raketový vzestup, jejich písničky pronikly do rádií a na koncertech je loni viděly desetitisíce lidí. Mirai Navrátil, frontman kapely Mirai, bude mít se svou skupinou napilno i v letošním roce.
Kapela Mirai loni objela celou republiku, zavítala i na Slovensko. Tušíte, na kolika koncertech jste vystupovali?
Odhaduju, že jsem absolvoval 150 až 160 koncertů a vystoupení, a to včetně firemních večírků pro uzavřenou společnost, popřípadě jsem chodil hrát různé benefice, do dětských domovů a podobné nehonorované akce.
Jak dlouho se dá takové tempo koncertování vydržet?
Museli jsme navázat na boom okolo Slavíků a Andělů, ať nejsme kapela, kterou lidé znají jen z předávání cen nebo zprostředkovaně z médií. Chtěli jsme, ať lidé poznají kapelu hmatatelněji, takže jsme museli křížem krážem objet celou republiku. Říká se, že trvá čtyři roky intenzivního ježdění, než vás vidí všichni relevantní návštěvníci festivalů. Tím, že jsme prožili velký boom, za který jsem moc vděčný, najednou začala chodit spousta lidí téměř všude, což v minulosti nebylo samozřejmostí. I díky tomu, že jsme mnohdy neoslovovali fanoušky po desítkách nebo stovkách, ale po tisících, už nebyla potřeba hrát na tolika akcích. Naopak si myslím, že je třeba s tím být opatrný a udržovat vzácnost. V tomto roce pojedeme ještě větší koncerty a bude jich výrazně méně.
Dá se z množství koncertů, které jste loni absolvovali, vypíchnout ty, které vám utkvěly v paměti?
Pamatuju si úplně všechny. Myslím, že každý koncert je něčím specifický a jedinečný, ať už třeba odezvou lidí nebo protože něco trochu pokazíte či změníte. Různorodý bývá i catering, díky kterému vám kolikrát ty koncerty utkví v paměti vesnické akce fungují kolikrát i tak, že jídlo zajišťuje teta někoho z úřadu, takže jsou třeba přichystány domácí speciality všeho druhu. Strašně mě bavil Votvírák, kde jsme hráli třeba pro třicet tisíc lidí, bavilo mě hrát pro vyprodanou O2 arenu a Ostravar Arenu. To jsou zásadní momenty, kdy si člověk nevěřícně vybavuje, co se dělo ještě před pár lety. Hráli jsme v Sokolíku v Místku pro pár lidí a rázem se dějí tyhle šílenosti.
Máte vůbec čas s kapelou absolvovat zkoušky?
Poslední jsme měli zhruba před tři čtvrtě rokem. Řekneme si před koncertem, co uděláme, co změníme a jde se na věc. Kluci jsou profíci. Spíše se teď soustředím na dopsání asi poslední čtvrtiny desky, snad to půjde. Měla by vyjít na přelomu léta a podzimu, dva měsíce na to by se kapela měla vrhnout na vysněný milník, kterým bude první halové turné. Pojedeme po menších sportovních halách. Kromě toho budou zkoušky intenzivně probíhat i v březnu, kdy se budeme chystat na novou letní sezonu. Chceme jet v létě zase s kompletně novým programem.
Před pěti lety, když jsme spolu vedli rozhovor, jsem se vás ptal na to, jestli máte nějakou metu, kam až byste to s kapelou chtěli dotáhnout. Tehdy jste ještě byl v kapele Dolls In The Factory. V nadsázce jste mi odpověděl, že hrát velké koncerty pro moc lidí za spoustu peněz. Jak se tahle idea vyplnila?
V té době, kdy jsme byli garážovka, se jakékoliv peníze za muziku jevily tak neuvěřitelně, že to byl vtípek. Teď už peníze třeba i přicházejí, samozřejmě nejsme žádní ultra vataři, ale není důvod si stěžovat a hlavně můžeme svobodně dělat, co nás baví.
A co bude za dalších pět let?
V roce 2024 bychom chtěli vyprodat O2 arenu. Chtěli bychom tvořit super písničky a nefungovat jenom z jakési podstaty věci a setrvačnosti. Když už člověk dosáhne na pomyslný vrchol, říká si, že hitů je tolik, že už nemusí dělat nic. Myslím si, že tohle je smrt kapely. Chceme hudbou neustále bavit sebe a lidi a směřovat dál a dál. Není to práce, ale životní styl. Netvrdím, že je to lehké psát 30 let pořád dokola hity. Vlastně rozumím tomu, že se to kolikrát nepovede, kor když lidi stejně chtějí slyšet staré prověřené fláky.
