„Všechno začalo už v roce 1952, kdy tehdejší národní podnik Závody S. K. Neumanna (dnešní PEGA -VEL, a.s.) obdržel od ministerstva lehkého průmyslu jako věcný dar kostru jeviště s portálem, kulisami a sadou loutek. Tohoto daru se ujalo několik nadšenců, povětšinou zaměstnanců podniku, kteří vytvořili loutkářský kroužek. Je obdivuhodné, že dva ze zakládajících členů – manželé Janišovi – jsou aktivními členy souboru dodnes,“ vzpomínal Josef Král – člen souboru od roku 1963.

SŮL NAD ZLATO

„Začátky nebyly vůbec snadné. Brigádníci upravili nepoužívanou budovu městského kina (dnes zde stojí tělocvična Gymnázia Krnov).
Budova byla vlhká, nepodsklepená, vybavená jen lokálním vytápěním. Docílit přijatelné teploty znamenalo topit v tzv. pilinových kamnech celou noc před každým představením. I přes tyto potíže se souboru podařilo představit dětskému publiku 14. dubna 1953 hrou Sůl nad zlato,“ pokračoval Josef Král.

Nová etapa v historii Krnováčku začíná v lednu 1960, kdy se soubor postupně stěhoval z nevyhovujících prostor v centru města, které byly určeny k demolici, do Závodního klubu ROH Závodů S. K. Neumanna v Textilní ulici.

POHÁDKA O SLUNCI

Vedoucím souboru se stal Jaroslav Janiš, člověk nesmírně tvůrčí, pracovitý, který je dominantní osobou souboru až do současnosti. Pod jeho vedením proběhlo stěhování a rekonstrukce nově nabytých prostor, upravilo se jeviště i hlediště, koupila zvuková aparatura a osvětlovací rampy.

V únoru roku 1963 se malí diváci dočkali prvního představení. Premiéru měla Pohádka o slunci, kterou zhlédlo 74 nadšených diváků. A premiéry se dočkal i název souboru, teprve v tomto roce se loutkářský soubor pojmenoval Krnováček.

ZA KORUNU

Pro současníky je až neuvěřitelné, že se hrávalo každou druhou sobotu. Navíc loutkáři stihli připravit od ledna do června šest inscenací. Zajímavé bylo i vstupné, které v této době činilo jednu korunu.

Od února 1965 měl Krnováček k dispozici dokonalé hlediště odpovídající loutkovému divadlu kukátkového typu, konstrukci, která umožňovala dobré vodění marionet, což jsou loutky, se kterými Krnováček především hraje. K dokonalosti divadelních představení přispěla i solidní zvuková a osvětlovací technika, která v podstatě sloužila až do počátku 80. let.

OHROŽENÉ STŘEDY

I do činnosti Krnováčku samozřejmě zasáhl politický vývoj v období normalizace. V kronice mapující činnost souboru se můžeme na počátku roku 1970 dočíst:

„Za celou dlouhou dobu trvání se zakladatelé ani novější členové nesetkali s jevem, jenž nás od počátku tohoto roku pronásleduje. Středy byly vždy naše, ale najednou jsme byli nuceni dělit se s jinými – snad důležitějšími – institucemi. Po dlouhém a značně trapném dohadování jsme sepsali přípis závodnímu výboru.“

Naštěstí se vše vyřešilo ke spokojenosti obou stran a středy tak až do současnosti jsou dnem, kdy se členové souboru pravidelně v odpoledních hodinách scházejí k nacvičování nových her a dopoledne mají vyhrazené pro malé diváky z mateřských i základních škol.