Hlavní hrdinka Alenka je učitelka po třicítce, která pracovním i vztahovým výzvám čelí s inteligentním humorem a nalomeným sebevědomím. Randící Alena evokuje Bridget Jonesovou, zvlášť když autor její historky ze školství a z rodinných sešlostí prokládá vnitřními monology pomocí kurzivy. Novela  rozhodně stojí za přečtení. Nejlépe jedním dechem. 

Devětadvacetiletý krnovský spisovatel Jaroslav Konvička měl svou novelu představit počátkem dubna v krnovské knihovně. Přestože křtiny na domácí půdě zrušil koronavirus, Konvičkova kniha si zaslouží pozornost. 

Iluze vtipné romantické komedie „kterak nezadaná učitelka ke štěstí přišla,“ je prostě dokonalá. A do toho osudová láska jménem Kristian. To už je koncentrát sentimentu a červená knihovna. Nebo její parodie.

Jenže s přibývajícím počtem přečtených kapitol si čtenář začíná uvědomovat, že Alenka je až nereálně šťastná a Kristian je až moc duchaplný, bohatý a galantní gentleman, než aby to celé mohla být pravda. Čtenář už tuší, že Alenčina cesta za splněným snem nebude přímočará a happyend zde není garantován. Rozhodně ale není připraven na temná překvapení a zvraty, které mu Konvička naservíruje s odzbrojující samozřejmostí. 

V polovině knihy se čtenář ocitne v žánru, kde už platí jiná pravidla. Uvědomí si, že celá ta romantická předehra plná vlídného humoru, dobrého sexu a mileneckých výletů do Karlovy Studánky, byla jen kontrastní látkou, aby víc vyniklo závěrečné psychodrama.
Nálepky typu psychologická detektivka nevystihují tuto knihu moc přesně. Snad jen ti, kdo četli Utrpení knížete Sternenhocha, mají konkrétnější představu, kam až nás romaneto může zavést. A co dokáže šedivá myška, ve které se probudilo sebevědomí.

Těžko říct, jak to ten Konvička dělá, ale nějakým šestým smyslem se mu podařilo novelu vybalancovat tak, aby se stala čtením pro všechny. Kniha příjemně překvapí ty, kdo našli Jaroslava Konvičku vedle Michala Viewegha v regálu oddechovka.

Zklamaní nebudou ani ti, kteří pro knihu sáhli do police označené mysteriozní detektivka. Je potřeba zdůraznit, že pro lokální patrioty z Krnovska je to povinná četba a ve finálním hodnocení hvězdička navíc.

Přestože spisovatel nahradil Krnov pseudonymem „pohraniční městečko Leopoldov“, všechno je zde důvěrně známé. Ve „fiktivním“ Leopoldově je poloprázdný Prior na prodej, v Revoluční ulici není kde zastavit auto, za mostem přijedete na Bruntálskou a nejlíp vaří na Šelemberku, kde místní dámy uplatní své nové koktejlky.

Zkrátka se nám v oblasti regionální literatury narodila tak kvalitní oddechovka, že je radost za ni zaplatit.