Svou první roli, a hned v Národním divadle, jste dostala na základě přijímaček na DAMU ještě před maturitou. Nesebral vám takový start rovnou i cíl – metu, ke které odjakživa vzhlíželo hodně českých herců?
Tehdy jsem o tom rozhodně tak nepřemýšlela a teď to tak taky nevnímám. Naopak, mám pocit, že mě to tenkrát nakoplo k tomu, abych se věnovala herectví opravdu naplno. Risknout všechno a při rozhodování, kam dál po gymplu, nehrát na zadní vrátka. Taky mi to pomohlo uvědomit si tu zodpovědnost nejen vůči sobě samé, ale také vůči lidem, kteří mi tehdy věřili a tu roli mi svěřili, nebo mi pomáhali se s ní vypořádat. V tom dobrém slova smyslu samozřejmě.
Pokud vím, tak v divadle momentálně nemáte stálé angažmá, pouze ve Švandově divadle máte status stálého hosta. Proč?
Ve Švandově divadle teď hraju čtvrtou sezonu a dva roky jsem tam byla v angažmá. To jsem opustila z několika různých důvodů. Časových, pracovních, osobních… V žádném případě tam nehrála roli nespokojenost v souboru nebo s příležitostmi, které jsem ve Švanďáku dostávala. Tím stálým hostováním je, myslím si, ztvrzený náš výjimečně dobrý vztah napořád. Jsem teď prostě na volné noze. Hraju v Divadle v Celetné, na Štvanici, v Divadle Bez zábradlí, Ungeltu a od jara nového roku v Rytířské. Jsem prostě rozlítaná po centru Prahy.
Před šesti lety jste se svěřila, že se texty učíte ve vaně plné horké vody a nevylezete ven, dokud to neumíte. Nedostala jste z toho někdy rýmu?
To snad ani ne. Taky jsem musela časem mírně pozměnit svou strategii, protože od doby tohoto výroku jsem v Praze vystřídala několik bytů, kde žádná vana nebyla. Ale ve sprcháči to taky docela ujde. Tam si u toho člověk může i srandovně zatančit. Nejlíp se text do hlavy uloží stejně až při neustálém opakování na zkouškách. Člověk ovšem předtím musí znát ten základ, že.
Ještě pořád platí, že při premiéře filmu hledáte chyby na svém výkonu a pak jste na sebe naštvaná, že jste to mohla udělat lépe?
Já je nehledám, já je tam bohužel prostě jenom vidím. Zároveň si uvědomuju, že sama sobě při hraní prostě nikdy nepřijdu přirozená, vždyť to by bylo podezřelé. Přirozeně nejsem objektivní divák, jak svého výkonu, tak filmu nebo seriálu samotného. Při tvorbě stoprocentně spoléhám na režiséra nebo režisérku a věřím, že kdyby s tou či onou scénou nebyli spokojeni, tak by mě při natáčení cepovali, anebo scénu rovnou vystřihli. Nebudu předstírat, že se mi ještě jedno ani druhé nestalo. Ale není nic lepšího než zpětná vazba.
Pomáhá nebo pomohlo vám to naštvání na sebe k něčemu?
Jsem částečně cholerik, takže obecně naštvání je vlastně takový můj motor. Ve všech možných sférách. Ne, že by si to tedy okolí nějak zvlášť pochvalovalo… Asi největší moje naštvání přínosné pro to, co teď dělám, bylo při prvních klauzurách na DAMU. Pořád jsem na zkouškách byla v křeči, nemohla jsem se uvolnit, stála jsem za prd a byla jsem z toho zoufalá. A pak mi kamarád režisér podal židli a řekl, ať z ní udělám třísky. Tak jsem to udělala a pomohlo to. Samozřejmě jsem pak nebyla rázem skvělá, ale v představení to zůstalo a začínala tím každá další repríza.
Většina našeho národa vás zná jako doktorku Lucii Krutinovou ze seriálu Modrý kód. Máte předpoklady pro povolání lékařky?
Rozhodně ne. Já se krve bojím. Hlavně se bojím ztráty jakéhokoliv množství krve, protože okamžitě omdlívám. Takže ani žádné jehly. Když vidím nějaký takový povedený záběr na obrazovce, tak si zakrývám oči jako malé dítě. Když někdo jenom povídá o nějakém zranění, mám tak živou představivost, že mi je z toho fyzicky špatně. Na druhou stranu, zrovna tohle natáčení Modrého kódu to dost otupilo, to musím uznat. Ale přece jenom je rozdíl mezi dialogy v ateliérech a příběhy úrazů mých známých.
