Žáci osmých tříd krnovské Základní školy v Žižkově ulici navštívili „Strom svobody“ u Švédské zdi a pak vypracovali projekty o událostech, které souvisí s výsadbou takzvaných stromů republiky.
Google jim prozradil, kdo je to Vladimír Blucha. Při osobním setkání zjistili, že je také skvělý vypravěč, který látku z učebnic dějepisu může vysvětlit na vlastních pocitech a zážitcích z dané doby.
„Společně s našimi osmáky se besedy zúčastnili také senioři z krnovského Domova seniorů, pro něž vyprávění pana Bluchy znamenalo návrat do doby dětství, dospívání a vlastních vzpomínek,“ popsala setkání generací na ZŠ Žižkova 3 Krnov Lenka Obručová.
Vyprávění obohatil současný krnovský kronikář Pavel Petr, který pokračuje v zápisech po kronikáři Vladimíru Bluchovi.
JAK SE ŽILO ČESKÝM ŠKOLÁKŮM PO ROCE 1938
Vladimír Blucha popsal vlastenecké nadšení vojáků, kteří v době mobilizace 1938 byli připraveni bojovat za svou vlast.
„V novinách jsme četli vznešená slova, že vojáci budou bránit vlast. Oni to chápali tak, že jdou bránit svou rodinu, své blízké, svou vesnici. Proto byli odhodlaní položit život,“ uvedl téma Vladimír Blucha, který v době bezprostředního nebezpečí války musel s maminkou opustit území u hranic, kde zůstali jen muži.
Nakonec se dozvěděli, že válka nebude, protože byla uzavřena Mnichovská dohoda a jejich domov se stal součástí Německé říše.
„Protože jsem to prožíval jako žák, tak můžu mluvit o tom, jak to působilo na děti. Také chodíte do školy, tak si teď zkuste představit, že jsme museli ve všech knihách včetně slabikáře odstranit všechny zmínky o Československu. Nakonec nám vzali všechny české učebnice, a učilo se bez nich. Lépe řečeno, co se neučilo. Vůbec se neučil dějepis a z celého zeměpisu se probíral jen Deutsche Reich, neboli jen Německo, jinak nic. Učil nás ještě nějakou dobu český učitel, ale pak nastoupila německá učitelka, se kterou jsme se učili kreslit hákové kříže a podobné úkoly. Tyto změny na nás působily tak, že jsme se svým dětským způsobem bránili. Jako většina kluků jsme tehdy sbírali známky. Najednou nejcennějším sběratelským úlovkem byly známky s nápisem Československo. Cítili jsme, že jde o něco zakázaného, a tedy vzácného. Stejně tak mince s českým lvem, ty pro nás byly nejcennější. České byly tehdy jen obecné školy do páté třídy. Pak už byly jen německé. Byla tehdy snaha založit v naší české vesnici německou třídu. Problém byl v tom, že jsme tam měli jen tři smíšená česko-německá manželství. Jejich děti se staly základem německé třídy. Někteří sousedé, hlavně sedláci, se ocitli v koncentračních táborech, a na jejich místo byli dosazeni Němci. Počet německy mluvících dětí se tak zvýšil, ale pořád jich ještě bylo málo. Po prázdninách jsme se všichni hrnuli do své třídy za kamarády. Že na dveřích visí nějaký seznam jsme si vůbec nevšimli. Přišel pan učitel a některým z nás se začal omlouvat: nezlobte se, ale do této třídy vás už nemůžu přijmout! Když jsme se ptali proč, ukázal na seznam. Několik jmen tam chybělo, včetně mého. Já jsem se našel na seznamu v jiné třídě, ale tam jsem se už nejmenoval Vladimír, ale Waldemar. Spolužák Jan byl najednou Johan, Karel Karl, a Eliška byla Elizabeth. A víte proč? Protože jsme byli Němci. Oni z té české třídy vytáhli žáky, co se slušně učili, a doplnili námi tu německou třídu. Tak moc bylo pro ně důležité nahlásit úřadům, že už i u nás máme německou třídu. Když jsme šli domů oznámit rodičům, že jejich děti jsou Němci, tak se domluvili, že proti tomu zakročí společně. Vytáhli si ze školního bytu osobu, která měla titul Schulleiter, neboli vedoucí školy. Přitlačili ho ke zdi a pustili se do něj. Byl obklíčený ze všech stran rodiči, kteří na něj křičeli, že z nás udělal Němce. Tak dlouho na něj útočili, až nás vrátil do české třídy, kam jsme patřili. Tím to ale neskončilo, protože nám Němci začali nám dávat najevo, že jsme méněcenní a že český národ je předurčený jen pro práci a ti vhodní k poněmčení. Jako děti jsme se bránili nejen sbíráním československých známek a mincí, ale také jsme se domluvili, že když nám německá učitelka bude nadávat, ukážeme si prstem na levé ucho. Bylo to naše znamení nesouhlasu, kterému nikdo jiný než my nerozuměl. Dospělým o tom nikdo z nás neřekl,“ vzpomínal na originální odpor školáků Vladimír Blucha.
Co si žáci z besedy zapamatovali?„… jak šli po prázdninách do školy a byli nedobrovolně rozděleni do německé a české třídy a měnili jim jména na německá … jak museli kreslit ve škole hákové kříže a nazpaměť umět Hitlerův životopis… jak jim zbourali při náletech celý dům a jak prosili o jídlo… jak bylo těžké dostat se za komunismu do Vídně… jak vnímali lidé příjezd sovětských vojáků do Krnova… “
Jak škola slaví 100 let Československa?Beseda s pamětníkem a kronikářem se konala v rámci dlouhodobé celoškolní akce zaměřené na oslavu stoletého založení Československé republiky. Škola organizuje různé akce, které vyvrcholí 22. – 26. 10. 2018, v tzv. „Týdnu 100“. Součástí jsou pěvecké, vlastivědné, vědomostní a sportovní soutěže, výtvarné aktivity a výlety s cílem poznávat naši vlast. Akcí se společně účastní učitelé i žáci.
