Film Il Boemo jste natočili už před dvěma lety, proč uvedení tak trvalo?
Zas tak dlouho to není. Mojí ženě Táně nedávno volal režisér filmu, který natočila v době, kdy byla těhotná s naším synem Lojzíkem, že jde snímek do kin až teď. Už to bude deset let…(smích) U Il Boemo čekal producent filmu Jan Macola oprávněně. Jednoduše chtěl, aby na film přišli lidi do kin. Během covidu si totiž úplně odvykli… Už se to trochu zlepšuje, ale stále je tak trochu zázrak, když je na kulturní akci plno. Zrovna včera jsem zpíval v kostele ve vesnici nedaleko naší chalupy a bylo natřískáno. To bylo fantastický!

Herec a zpěvák Vojtěch Dyk
Myslivečkova hudba mě okouzlila, říká skladatelův představitel Vojtěch Dyk

V jednom nedávném rozhovoru jste řekl, že jste si rolí Josefa Myslivečka konečně „odskočil“ od rolí vtipných svůdníků…
To je dost zjednodušené, nebyli to jen svůdníci. Nechci házet špínu na svoje předchozí role. Ale je pravda, že u Il Boemo to byl přece jen jiný styl práce. Mám tím na mysli hlavně samotnou přípravu na roli. Dal jsem jí dosud nejvíc úsilí, co jsem kdy zažil, protože postava Josefa Myslivečka je hlubší ve všech směrech.

Prý jste měl na přípravu této role extrémně krátký čas - v rámci týdnů.
Je to pravda jen napůl. Sice jsem nabídku na roli dostal od režiséra Petra Václava a dirigenta Václava Lukse zhruba tři týdny před natáčením. Ale tehdy se dělaly jen předtáčky a řešila se hudba. Pak jsem měl ještě rok na to naučit se scénář. Je fakt, že jsem si pak neměl moc šanci tuhle roli „rozmyslet“ (smích). Stejně bych to neudělal! Protože šlo o opravdu velmi výjimečnou nabídku, scénář byl skvělý.

Jaký jste měl před natáčením vztah k barokní hudbě?
Kladný! Už dlouho před natáčením jsem vystupoval s hudebními tělesy hrající barokní hudbu Collegiem 1704 a Musica Florea. Nastudoval jsem například requiem Aleše Březiny… Takže mě další studium Myslivečkova díla hodně bavilo. Barokní árie hodně pracují s „kastrátským“ contratenorovým hlasem, což mi sedí, rád tak zpívám. Ale se mnou se to má co se hudby týče tak, že mám vřelý vztah skoro ke každému stylu. Pokud nejde o deadmetal a grind… Už jsem si našel kladný vztah i k dechovce (smích)! Zamiloval jsem si ji na naší svatbě.

Je vidět, že se v Il Boemo na výpravě nešetřilo. Jsou zde nádherné a nákladné dobové kostýmy za stovky tisíc. Jak se vám nosily?
Asi každý herec ti řekne, že má kostýmy rád, zvlášť když jde o „dobovku“. Hodně to pomůže se s rolí sžít. Také je potřeba umět kostým nosit, což není úplná samozřejmost. Na DAMU nás učili, jaké bývalo v 18. století typické držení těla, jak se v té době člověk choval, když například do místnosti vešla vrchnost atd. Takže jsem ty pohyby měl sám celkem zažité. Ne každý na place to měl stejně jako já. Když jsem pak viděl na kameře pohybový nesoulad, zavolal jsem své bývalé profesorce ze školy, Janě Hanušové, která nás učila právě pohybovou spolupráci. Požádal jsem ji, aby nám pomohla se vzájemně sladit. Je to důležité pro celkovou atmosféru filmu.

Vojtěch Dyk na červeném koberci s herečkami Lanou Vlady (vlevo) a Elenou Radonicich
Potlesk pro Il Boemo. Dykův výkon i Myslivečkova hudba strhly diváky

Kdysi jsem vás viděla i v kostýmu bílého pudla. Myslím, že šlo o divadelní hru Láska, vole!, kterou jste hráli ještě na DAMU… Jak na tuhle bizarní roli vzpomínáte?
Byl jsem oblečen jako pes s obrovským růžovým penisem a pobíhal na jevišti po čtyřech. Vzpomínám na to moc rád. Byla to komedie, kterou tehdy pro náš ročník napsal Petr Kolečko. Mám pocit, že jsem tam vůbec nemluvil, jen jsem štěkal a nakonec zazpíval. Prostě ideální role, dokonalý štěk (smích).

Co vy a divadlo nyní?
Řekl jsem si, že ho omezím na minimum. V současné době hraju jen jedno představení se svou ženou v Divadle Ungelt. Jmenuje se Slepice na hlavě. Důvod, proč jsem divadelní aktivity odložil, je takový, že jsem v posledních letech hodně zanedbával hudbu a chci si ji vynahradit. Díky covidu mi stály ladem dva projekty - B Side Band i D.Y.K. Řekl jsem si tedy, že dám muzice maximum a co se týče divadla, nebudu v dohledné době začínat žádné nové představení.

Mám pocit, že jste v posledních letech úplně zanevřel na pop. Nechybí vám?
Mám pocit, že ho dělám pořád! Vždyť v každé zemi je jako pop brané něco jiného. Ale pokud se na to díváš z pohledu, že pop je něco, co hrajou rádia, tak to nyní fakt nedělám (smích). Nejsem typ, který by tomu šel nějak naproti.

Netoužíte po velkém hitu?
Toužím po „hitu“ který bude mít hlavně nějaký obsah. A ten už mám, jmenuje se „Šumavský otčenáš“. Je to taková moje meditace založená na jednom tónu, téměř sedmiminutová písnička. Text mě napadl během jedné krásné procházky šumavskou přírodou. Když mám koncert, lidi tuhle písničku vyžadují a zpívají ji se mnou, takže by se dalo říct, že je to hit - nikoliv však v popovém slova smyslu. Tohle do hitového schématu rádií opravdu nezapadá.

Zdroj: Youtube

Posloucháte vůbec rádia?
Neposlouchám. Hudba, kterou vesměs hrají, mě moc nebaví. Někdy mám slabší chvilku, kdy si říkám: „Sakra, proč mi ty písničky taky nehrajou.“ Po chvilce vždycky dojdu k závěru, že je to vlastně úplně jedno. Na koncertech mám plno, i když nedělám mainstream. Vidím to tak, že když jsi mainstreamový zpěvák nebo herec z komedií, přitahuješ určitou skupinu lidí. Baví mě, že tohle můžu narušit. Moje celoživotní téma je boření hranic mezi komercí a volnou tvorbou, uměním a neuměním, mezi hudebními žánry. Zpívám jak Hapku a Horáčka, tak baroko, česky i anglicky. A je to vážně jedno. Důležitý je, jestli tě to dílo emocionálně nějak zasáhne, jestli si tu písničku pak pustíš ještě jednou…

Naplňuje vás víc hudbu tvořit, zpívat nebo poslouchat?
Tady navazuju na předchozí odpověď, mám to zase stejně: je mi to jedno! Dokážu se rozplakat, když slyším někoho zpívat, stejně jako když zpívám sám. Často se dojímám nad texty…

Vojtěch Dyk jako Josef Mysliveček
Druhý Amadeus se nekoná. Il Boemo tiše pluje Myslivečkovým životem

Když jsme se viděli naposledy před pár lety, říkal jste, že ti psaní songů zatím moc nejde. Evidentně jste pokročil!
To je pravda, je to o něco lepší, něco málo se ve mě hnulo kupředu. Ale faktem zůstává, že na psaní písniček potřebuju parťáka. Bohužel neumím zacházet s počítačem což je dnes na skládání dost potřeba. Ale texty psát zvládám a baví mě to.

Co vás inspiruje?
Asi nejvíc mě napadají věci v přírodě, je to pro mě nevyčerpatelný zdroj inspirace. Moje aktuální téma je ticho a tajemství. Mám pocit, že společnost a současná kultura tyto dva nesmírně důležité pojmy degradovaly a vyprázdnily. Žijeme v neustálém hluku a duchovním smogu. Příroda je tichá a zároveň tak řve do světa! Že zažíváme celkovou krizi je i tím, že jsme se odpojili od přírodních cyklů.

Jak se do nich dostáváte vy?
Nechci, aby to vypadalo, že na Prahu nadávám, mám ji moc rád, ale musím se v ní pořád učit dýchat. Rád se úplně odpojím od světa technologií. Třeba si vypínám telefon. Už rok mám telefon, který není chytrý. Má displej a tlačítka, nemám v něm internet, žádné hry a můj život je mnohem hezčí. Dokonce si chci domů znovu zavést pevnou linku!

Souzní s vámi i ostatní členové domácnosti, myslím hlavně děti?
To víš, že když jedeme na chalupu, mají zrovna děti tisíc důvodů, proč chtějí zůstat v Praze. Nejstarší z nich má už dokonce holku, takže jeho důvody jsou celkem pochopitelné.

Il Boemo. Natáčení v Benátkách
Vojtěch Dyk o roli Myslivečka: Na to, jaký byl velikán, se o něm moc nemluví

Co vaše spolupráce s uznávaným jazzovým muzikantem Ondřejem Pivcem?
Pokračuje. Pokud je zrovna v Česku, snažím se s ním pracovat co nejvíc to jde. Dělá se mi s ním skvěle. Je to muzikant, který jednak skvěle ovládá nástroj, k tomu zvládá dělat špičkovou hudební produkci…

Jak jste k sobě vlastně přišli?
Ondřej je dobře známý v muzikantských kruzích. Má svůj Organic quartet a taky se skvěle uchytil v USA, kde začal hrát v kostelích. Spolupracuje s držitelem Grammy Gregory Porterem, což je jazz popová mega star. To mu v USA obrovsky pomohlo. A kdy jsme se dali dohromady? Víš, že už si to vůbec nepamatuju?

Když jste dával dohromady kapelu, měl jsi předem jasno o jejím složení?
Neměl jsem vůbec jasno, kdo v ní bude. Měl to být autorský projekt, u nějž jsem chtěl, aby byl mezinárodně přenosný. A chtěl jsem, aby byl účasten saxofonista Michal Žáček. Už před 15 lety jsme si totiž slibovali, že spolu jednou založíme kapelu. Na začátku tu byl i basák Michal Krásný, skládal mi tehdy hudbu na desku a také měl kontakty v USA, kde napůl žije. A nejspíš on říkal, zkus toho Ondru Pivce (smích).

Neláká vás se v USA taky trochu rozkoukat v hudebních kruzích?
Lákalo, ale ono to není zas tak jednoduchý, mám tři děti… Výlet tam si představit přesto umím, jenže je to o tom, že tě tam musí „někdo objevit“. I když mě tam Ondřej s mnoha lidmi seznámil, prosadit se tam je fakt šíleně těžký. New York je kolébka muzikantů. Je to velká dřina a úspěch se dostaví při troše štěstí za několik let. Ondra Pivec se chytl po čtyřech letech, vydržel. Tu dobu strávil tvrdou prací. Náš hudební základ je jinej než jejich. Zatímco oni mají v krvi Steveho Wondera a Erica Claptona, my máme bohužel Holky z naší školky. Onrdu Pivce obdivuji, věnoval své kariéře v New Yorku čas a píli, pak byl ve správnou dobu na správném místě. Pak když přišla nabídka, aby zahrál záskok v kostele, byl připravenej. Já mám ty tři děti, takže čas, který bych tomu mohl věnovat a vyvíjet se, radši věnuju rodině.

Co poslouchají vaše děti?
Dost často se po tom pídím, protože mě to dost zajímá. U nich se to ale strašně rychle mění. V létě přijel nejmladší syn Lojzík z tábora a byl nadšený z PSY, na kterého tam s kamarády tančili. Teď jsem mu chtěl udělat radost, pustil mu ho v autě a to jsem to schytal. Už jsem byl trapnej. Občas dětem pouštím starý pecky, moc neprotestují. Ale třeba na písničce „Žal se odkládá“ od Jiřího Korna se spolu báječně shodneme!