Jsem vlastně velmi šťastný člověk, říká Šárka Jelínková

Politickou kariéru začala hned po sametové revoluci, kdy se stala členkou KDU-ČSL. Od roku 2006 byla postupně zastupitelkou, radní a místostarostkou v Bystřici. Je současnou senátorkou na Kroměřížsku i zastupitelkou Zlínského kraje. Vystudovala gymnázium a pak také Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci v oboru vychovatelství, celoživotně se věnuje oblasti sociální péče. Byla ředitelkou obecně prospěšné společnosti Centrum pro seniory Zahrada v Bystřici pod Hostýnem.

Šárka Jelínková je vdaná, s manželem vychovávají čtrnáctiletou dceru. Miluje přírodu Hostýnských vrchů a spokojená je, když si v zimě může pouhých dvě stě metrů za domem nasadit běžky a projet se. V mládí byla sportovní gymnastka a stolní tenistka.

Rozhovor musíme začít ohlédnutím za vaším tatínkem, který to neměl za předchozího režimu lehké. Jaké to bylo období?
Je potřeba uvést, že tatínek byl politickým vězněm před mým narozením. Jako mladý byl členem organizované skupiny s protikomunistickým zaměřením. Jejich organizovanými akcemi bylo například rozdávání protikomunistických letáků. Tatínek byl ve svých 26 letech zatčen a odsouzen k 13 letům vězení. Nakonec byl po 6,5 letech propuštěn, v roce 1960 mu byla udělena amnestie, která se poprvé vztahovala i na politické vězně. Tatínek dostal z celé skupiny nejvyšší trest, protože byl u soudu drzý. Ve vězení pracoval jako mašinfíra v uranových dolech. Když se vrátil z vězení, oženil se s naší maminkou a my se narodili samozřejmě až potom. Na následky této práce zemřel v 53 letech na rakovinu jater. Takže přímo a osobně jsem jako dítě o těchto věcech nevěděla, dozvídala jsem se je postupně. Pamatuji, že když začaly v rádiu nebo televizi za totality zprávy, náš jinak klidný a velmi slušný tatínek se začal rozčilovat a jeho slovník se měnil. Maminka zavírala dveře a napomínala ho, ať před námi tak nemluví. Takže vzdor až odpor ke komunistickému režimu jsem nasávala v naší rodině odmalička. Dnes zpětně si velmi vážím tatínkova postoje. Zvláště toho, že i když věděl, co ho čeká, nenechal se zlomit, a naopak byl ve svých postojích neměnný i za cenu vlastní osobní oběti.

Martha Issová svého muže obdivuje. Kdyby to tak nebylo, už bych ho zabila, říká

Kam jste se schovávala před světem? Měla jste nějaké místečko, kam jste se chodila vyplakat, kopat do zdi nebo jen tak koukat do nebe?
Chodila jsem se vyplakat a vypovídat na hřbitov za tatínkem na jeho hrob. A potom mi začala v mém životě pomáhat víra, ke které jsem se také musela dopracovat sama. Přes všechen ten počáteční vzdor i proti Bohu, zvláště v tom bodě, že mi vzal tatínka, jsem v ní našla podporu do dalšího života.

Čím jste chtěla být jako malá holka?
Na rozdíl od mého mladšího bratra, který říkal, že bude prezidentem, já měla jiné představy. V noci jsem si jako malá holka představovala, že jsem si vzala domů cizí babičku nebo dědečka, o kterého jsem se mohla starat. A to mi dávalo pocit uspokojení, že někomu pomáhám, a dobře se mi při té představě usínalo. Asi to byla předzvěst mého téměř celoživotního poslání v sociálních službách.

Jaká jste byla jako dítě?
Podle maminky velmi hodné, usměvavé dítě. Maminka říkala, že jsem byla takové sluníčko.

Kde jste vyrůstala? Rodinný dům, panelák?
Mám dva bratry a vyrůstali jsme v bytovém domě se třemi vchody a osmnácti byty. Rodiče pro nás organizovali na Den dětí soutěže s odměnami a občerstvením. Byli jsme tam všichni celkem dobrá parta. Hrávala jsem si více s klukama, fotbal za domem, lození po stromech u rybníka, v létě stanování za domem, hry na schovávanou za garážemi, taky střelba ze vzduchovky. To byl můj dětský ráj.

A co domácí práce?
Ty se u nás dělily mezi nás tři. Hádání, kdo umyje nádobí či kdo se půjde večer první umývat, se nám nevyhnuly.

Vy jste v té době hodně sportovala, že?
V pěti letech jsem se začala věnovat sportovní gymnastice. Nejvíc mi šla kladina, kterou neměl nikdo moc rád, ale já se jí nebála a vždy byla mezi prvními, kdo začal s nějakým novým prvkem. Kotoul, hvězdice, přemet dozadu… Milovala jsem bradla, ale medaili jsem nikdy nezískala. Ve dvanácti jsem začala hrát závodně i stolní tenis, u kterého jsem zůstala až do dospělosti. S rodinou jsme chodili často na pěší turistiku do blízkých Hostýnských vrchů, jezdili jsme i na Slovensko do Tater.

Jak jste prožila pubertu?
Na rozdíl od mého dětství, kdy jsem byla „sluníčko“, jsem v pubertě dala mamince hodně zabrat. Více než moji bratři. Velkou roli hrálo i to, že v mých třinácti nám umřel milovaný tatínek a já jsem se s tím dlouho nemohla vyrovnat. Rebelovala jsem proti všemu, proti mamince, která za nic nemohla, proti škole, proti světu, který mi vzal milovanou osobu. Na rozdíl od základní školy, ve které jsem měla samé jedničky a ředitelské pochvaly, na gymnáziu jsem se od druhého ročníku velmi zhoršila. Začaly víkendové zábavy a škola byla úplně na pokraji zájmu. Co mi však zůstalo dlouho i v pubertě, asi nezvykle často jsem chodila na zmíněný hřbitov za tatínkem si s ním popovídat. O životě a tak…

Cítím za život permanentní vděčnost, říká herečka Gabriela Mikulková

Váš největší pubertální průšvih?
Asi to, že jednou mě nechala mamka hledat i policií. Nevrátila jsem se podle domluvy z akce se spolužáky, akce skončila, ona mě hledala, a já nikde. Při mém pozdním příchodu byla u našeho domu nejen velmi rozzlobená maminka, ale právě i policie. A také bych nebyla ráda, kdyby moje dcera jezdila tak často stopem, jako jsem jezdila já. Jednou se mi to téměř nevyplatilo. Pan řidič náklaďáku mi nechtěl zastavit podle mého přání. Ale nakonec to dobře dopadlo. Možná mi jen chtěl dát lekci. Ale strach jsem tedy měla.

Konec základky a přišla střední…
Ve čtrnácti jsem nevěděla, co chci dělat, tak jsem jako jedničkářka šla na gympl do Holešova. Později jsem zjistila, že ačkoliv jedničkářka, nechtěli mě vzít. V mém posudku bylo uvedeno, že jsem chodila do náboženství, a také se vědělo, že tatínek byl politický vězeň. Po dlouhých diskusích v pedagogickém sboru mě ale vzali.

Šárka Jelínková aneb rebelka před maturitou.Zdroj: se svolením Šárky Jelínkové

Gympl jste dokončila chvilku před revolucí, že?
Po gymnáziu jsem se neúspěšně pokoušela o přijetí na zdravotnickou nástavbu na porodní asistentku, a tak jsem zamířila do práce. Moje první zaměstnání bylo na Svatém Hostýně v tehdejším ústavu sociální péče pro mentálně postižené dívky. Bez jakýchkoli zkušeností s lidmi s postižením jsem to zkusila, a ta práce se mi zalíbila. Práce mě bavila, tak jsem chtěla pokračovat ve studiu. Napřed jsem si udělala pedagogické dvouleté nástavbové studium v Boskovicích, a tam jsem zjistila, že pedagogika a psychologie mě baví, proto jsem se rozhodla jít na „výšku“. Jenže zrovna neotvírali dálkově speciální pedagogiku, pouze to „vychovatelství“. Tak jsem začala studovat dálkově. V té době jsem zastupovala vedoucího vychovatele, brzy jsem se stala vedoucí.

Sametovou revoluci jste prožila na „vejšce“, že? Jaké to byly okamžiky, chvíle, co vás napadalo ve vztahu s tatínkem?
Jen podotýkám, že u nás říkáme „výšce“. Při sametové revoluci mě trápilo, že se toho tatínek nedožil. Ten by byl určitě šťastný, že komunisti už nejsou u moci! A pro mne to byly opojné okamžiky. Zážitky z Prahy roku 1989, kdy nás po ulicích honila vodní děla, jsou nezapomenutelné. A to jsem byla v Praze náhodou. Ten pocit svobody byl opojný, člověk byl na začátku dospělého života a měl pocit, že se mu otevírá celý svět. A ono to tak vlastně bylo.

Kam směřovaly vaše profesní kroky?
Během školy i po škole jsem pokračovala ve stávající práci s lidmi s postižením. Od roku 1998 jsem dva roky dohlížela jako jmenovaná vedoucí zařízení nad výstavbou nového domova pro osoby se zdravotním postižením Barborka v Kroměříži. Jsem ráda, že stopa po mé práci je v Kroměříži docela velká a dodnes je na mnohých věcech stavěno dále. Také jsem si udělala inspektorské zkoušky a začala pro ministerstvo práce a sociálních věcí a posléze pro krajské úřady v celé republice pracovat jako specializovaný odborník – inspektor sociálních služeb. Jezdila jsem po republice po různých druzích sociálních služeb jako kontrolor kvality těchto služeb, do některých jsem jezdila jako podpůrný konzultant v oblasti kvality služeb. Po tříleté pauze na rodičovské dovolené jsem opět měla tu čest stát u zrodu nové, velmi potřebné sociální služby - Centra pro seniory Zahrada u nás v Bystřici. Stála jsem u myšlenky stavby nového zařízení a byla jsem u jeho rozjezdu jako ředitelka obecně prospěšné společnosti.

Eva Holubová trpěla několik hodin ve svěrací kazajce

Sociální péče je vaše parketa, co vás na této oblasti baví, těší, naplňuje?
Stále mě baví osudy jednotlivců i celých rodin, kterým mohu ze své pozice, dřívější i současné, pomáhat. Hledání té nejvhodnější cesty podpory a pomoci. Při svých „inspektorských“ cestách pro mě byla vždy nejdůležitější ochrana práv osob, o které se v sociálních službách staráme. Jsou to lidé na cestě životem v něčem znevýhodnění, a je důležité jim pomáhat tak, aby to pro ně bylo co nejpřijatelnější, a hlavně, aby nebylo zneužito jejich znevýhodnění.

Jste vdaná, kde jste se s manželem potkali? Láska na první pohled?
Manžel pochází také z Bystřice, znali jsme se dávno před naším randěním, potkávali jsme se na společných akcích. Dlouho jsme měli každý své partnery, věkově bližší, než jsme našli cestu k sobě. Manžel je o jedenáct let mladší, ale rozumíme si a jsme si vzájemnou oporou. Vzpomínám, že mě jednou doprovázel z akce domů a říkal, že si se mnou rozumí, že by se mnou hned chodil, jen škoda, že nejsem mladší. Tehdy jsme se tomu oba zasmáli. No a v říjnu to bude dvacet let, co jsme se brali. Máme dceru, které v září bude čtrnáct, jde do osmé třídy a dělá nám radost, dobře se učí, hraje tenis, baví ji fotbal a další míčové hry.

Kdy vás napadlo, že se dáte na politiku?
Nad politikou a mým angažmá v ní jsem přemýšlela hned po sametové revoluci. Chtěla jsem tzv. zvednout prapor po tatínkovi a jeho odkazu a vzít aktivně práci na demokracii i do svých rukou. Co mě celý život provází, je to, že nejsem člověk, který jen kritizuje, co je špatně, ale sama se snažím přiložit ruku k dílu. Krátce po revoluci jsem se stala členkou KDU-ČSL, strany, které jsem věřila a dodnes věřím. V roce 2006, v osmatřiceti, jsem byla poprvé zvolena do zastupitelstva našeho města. Tam jsem dodnes.

Šárka Jelínková s dcerou.Zdroj: se svolením Šárky Jelínkové.

Co na vaše rozhodnutí jít do politiky řekl manžel?
O mém angažmá v politice věděl od začátku, nic nového to pro něj nebylo. Co jsme ale společně zvažovali, bylo rozhodnutí, zda kandidovat v roce 2016 do Senátu. Po zvážení s manželem a celou rodinou jsem to tzv. zkusila, a ono to hned napoprvé vyšlo.

A jak to máte teď? Hodně se bavíte doma o politice, přete se, nebo je to soulad?
Politika je součástí naší rodiny, také oba bratři jsou v komunální politice aktivní a zajímají se o ni. Když se sejdeme, nevyhneme se řečem i o politice. Maminka někdy říká, že si připadá jako na schůzi. Asi to máme všichni ve vínku po našem tatínkovi. Ale bavíme se i o „normálních“ věcech. Manžel je ředitel Charity v blízkém Holešově. Takže sociální oblast je také součástí našich životů a naší rodiny a také mi dává neustálou aktuální zpětnou vazbu při schvalování zákonů, které se této oblasti týkají. Má vystudovanou teologickou fakultu a rád běhá, zúčastňuje se i běžeckých závodů.

Když přijdete večer domů, máte plné zuby všech možných i nemožných jednání, co uděláte jako první? Káva, dřímota na gauči, kniha, televize, hudba?
Jelikož trávím část týdne i v Praze, první, když přijdu domů, kontroluji, co je potřeba doma zajistit. Zda doplnit ledničku či vyprat kupu prádla. Někdy mám pocit, že nás doma bydlí celý zájezd. Nutno dodat, že máme dvougenerační bydlení a peru prádlo i pro maminku. A pak ještě večer většinou sedám k počítači a kontroluji e-mailovou poštu nebo se připravuji na přicházející zákony. Pro co mám však slabost, je večerní sledování kriminálek. Miluju špionážní filmy. To úplně vypnu a relaxuji. A ráda čtu krimi. Z hudby mám ráda folk, country, ale mám ráda i české a slovenské interprety popové hudby. Teď se těším na koncert No Name u nás v Bystřici.

Kolikrát jste si říkala: Že já, trdlo, lezla do politiky?
Občas mě taková myšlenka napadne. Zvláště tehdy, když se setkávám s nenávistnými a vulgárními komentáři i na moji osobu. Říkám si, že mě tito lidé osobně vůbec neznají, a přesto jsou schopni si svou frustraci vylévat přes sociální sítě či e-mail i na mně. Ale potěší mě, když někdo ocení, co jsem prosadila či v čem jsem mu pomohla. Také mě potěší, když se potkám s někým na ulici a povídáme si o životě a politice, a když na závěr řekne, že je rád, že mě osobně mohl poznat a popovídat si, že jsem normální a fajn ženská, která řeší starosti „normálních lidí“. Třeba jak skloubit práci a rodinu.

Léta utrpení Michaely Kuklové: Rakovina, strach, léky na úzkost a velká bolest

Máte čas na koníčky?
Stále méně. Miluju procházky v lese, po horách, v poslední době, kdy jsme si v době koronavirové pořídili doma pejska, chodím s ním ráda na procházky. V zimě miluju lyžování jak sjezdové, tak běžecké. Pak turistika a kolo, od loňska mám elektrické, protože mi na naše Hostýnské vrchy dochází dech, a taky, aby na mě manžel nemusel pořád čekat.

Než jste se stala senátorkou, vedla jste dům seniorů, že? Zavítáte občas mezi „staříky“?
Samozřejmě, ale v době „korony“ byla s návštěvami pauza. Mezi nimi se cítím jako ryba ve vodě. Troufám si říct, že jim rozumím a chovám k nim úctu. Každý z nich má za sebou zajímavou životní cestu.

Dobročinnost je Šárce Jelínkové blízká.Zdroj: se svolením Šárky Jelínkové

Vy jste prý taková klidná síla. Vůbec se nerozčilujete? A když, tak co vám zvedne krevní tlak?
Jsem opravdu spíše člověk klidný, který se snaží zbytečně netrápit věcmi, které nemohu změnit či ovlivnit. Ale v době dospívání naší dcery se občas vytočit umím velmi výrazně. Myslím, že mi většina rodičů rozumí.

Zrovna jste vyhrála v jackpotu 100 milionů korun. Co vás napadne jako první, že si koupíte?
Ať to nezní jako klišé nebo jen výmysl, ale přemýšlela bych, kde by se dalo s těmi penězi pomoci někomu jinému. Na nějaký bohulibý projekt. Třeba na hospicovou péči. Já osobně ke svému životu miliony nepotřebuji.

Co vy a móda? Boty, šminky, butiky?
Jako každá ženská se o módu zajímám, ale jen v rámci svých časových možností. Na botách ale ujíždím. Manžel říkal, že mu připadá, že má doma za manželku stonožku. Ale to přehání, ještě nějaké boty by se k nám určitě vešly. V nakupování jsem typ, který nerad dlouho něco vybírá. Když se mi něco líbí a sedí mi velikost, beru to hned.

Zima a hory, léto a moře, turistika, kolo. Jakou dovolenou preferujete?
Vše, co jste řekl. V zimě týden lyžování, v létě voda i moře. A alespoň pár dní na kolech. V současné době musíme dovolenou ladit i s představami naší dcery. S manželem bychom si vystačili někde na chatě v lese, s turistickými botami, popřípadě s kolem. Čím míň lidí, tím lépe. To ale nevyhovuje dceři. Musí tedy přijít kompromis, abychom trávili volný čas společně.

Kde to ve vašem regionu máte nejraději?
Na prvním místě je to naše krásné poutní místo Svatý Hostýn. Být tam, to je vždy balzám na duši. A také miluju rozhledny. Máme jich v našem kraji docela hodně.

Heidi Janků: Když se nikdo neobjeví, jsem smířená s tím, že zůstanu s Edou

Máte nějaký rituál, když vám ráno zazvoní budík? Levou nohou z postele, protažení, káva, oblíbená muzika, kouknutí do zrcadla…?
Špatný zlozvyk – vstávám až na druhé či třetí odložené zazvonění. Ten pocit, že mám ještě devět minut, je fajn, ovšem do dalšího zazvonění. A začínám velkým „kotlem čaje“, jsem velký čajař. Kafe je až další v pořadí.

Provází váš život nějaké motto, které vás udržuje „nezbláznit se“?
Pokud mi je přece jen nějak ouvej a myslím na to, co bude, co nás čeká, tak si říkám: Šárko, neřeš, co bude zítra, každý den má svého trápení dost. Soustřeď se na přítomnost a užívej si ji plnými doušky. A přece jsem už ve věku, kdy si dovedu plnými doušky užít i každodenní drobné radosti. A uvědomuji si, že se pořád, přes všechny problémy, máme velmi dobře. Žijeme v míru, máme střechu nad hlavou, máme co jíst. Mnoho lidí na světě takové štěstí nemá.

Co vás štve, pomiňme covid, Ukrajinu, zdražování…
Ta naše neustálá nespokojenost se vším. A nekonečná kritika. Asi si neuvědomujeme, že si tím stálým opakováním, jak je vše špatně, škodíme sami sobě. A to je mi vlastně spíš líto.

Pozitivně na konec: Z čeho máte v současné době v životě největší radost?
Z mojí rodiny, i té širší, že držíme stále při sobě, pomáháme si a zajímáme se o sebe navzájem. Ze zdraví, ze života. Jsem vlastně velmi šťastný člověk…