Džíny coby původně praktické oblečení námořníků, zlatokopů a dělníků s kapsami zpevněnými nýty vešly do módního světa jako symbol vzdoru proti společnosti. Za nevhodné a neslušné k běžnému nošení byly označovány i v zemi původu, v Americe, kde si jejich výrobu nechali před sto padesáti lety, 20. května 1873, patentovat Jacob Davis a Levi Strauss.
Musely urazit dlouhou cestu, než si v sedmdesátých letech začaly prorážet cestu do bežných šatníků obyvatel východního bloku, zásobovaných tehdy z nudné nabídky plánované konfekce. „Myslím, že džíny jsou fantastický předmět, protože se na nich dá perfektně dokládat, co mělo Československo společného se Západem. A v čem se od něj zásadně lišilo,“ říká kurátor expozice Džíny z Tuzexu Michal Petrov, autor knih Retro ČS 1, 2, 3 a Jeans Story, který také pro výstavu zapůjčil i exponáty z vlastního fundusu.
Kdy se vlastně džíny začaly v Československu objevovat?
V šedesátých letech, ale nebyl to žádný raketový nástup. Jako první západní džíny se k nám masověji přes Tuzex dostala italská značka Rifle. A jedny z prvních měl na sobě například Václav Neckář v roce 1966. Je to zdokumentované ve videoklipu natočeném na Karlově mostě pro Studio A Československé televize. Šel jsem z toho do kolen, když jsem byl schopen to z toho záběru vyčíst.
Šlo o džíny, které se prodávaly hluboko pod sto bonů, to byly ještě „zlaté časy“. Ta značka už dnes neexistuje, bohužel se stala jednou z obětí covidu. Už předtím přežila celou řadu bankrotů, ale tenhle je asi smrtící. Zajímavé je, že dala obecné pojmenování džínám jako takovým, přinejmenším na Moravě jim dodneška nikdo jinak než rifle neřekne.
Džíny se postupně propisovaly do československého hudebního průmyslu, do filmu, což pro mnohé znamenalo závan lepších časů, alespoň co se odívání týče…
Světová popkultura jako taková se bez nich už někdy od poloviny padesátých let nedokázala obejít. A československé hvězdy pop music nebo i filmu tenhle trend, který se k nám dostával skrze stříbrné plátno a distribuci Ústřední půjčovny filmů, postupně následovaly. Ale nebylo to zase tak rychlé. V našich podmínkách se bavíme o sedmdesátých letech. I tak ale vznikly ikony – zejména bych zmínil Jaromíra Hanzlíka ve filmu Léto s kovbojem. Ta jeho džínová bunda na holém těle je nezapomenutelná.
Jak už bylo zmíněno, sehnat je šlo téměř výhradně v Tuzexu, ve valutových obchodech Podniku zahraničního obchodu řízených státem. Jak to ale bylo s jejích výrobou v Československu?
Pravda je taková, že v roce 1977 podepsal slovenský podnik zahraničního obchodu Slovakotex, což byla obdoba českého Centrotexu, smlouvu s anglo-francouzskou firmou Lee Cooper o licenční výrobě džínů. Bylo to, myslím, jedinkrát, kdy se socialistické Československo ocitlo na titulní straně Financial Times, protože šlo o skutečnou událost. Firmě Lee Cooper přitom vůbec nešlo o to dobýt československý trh, ale chtěla si vydláždit cestu do Sovětského svazu, který pro ni byl – vzhledem k počtu obyvatel - mnohem lukrativnějším teritoriem.
Jednalo se tedy o vůbec první džíny vyrobené v Československu, které byly k dostání za koruny?
Nejenže jsme začali s výrobou džínů, ale ve většině měst, zpočátku primárně v Praze a Bratislavě, vznikaly i butiky Lee Cooper, tedy kšefty západního střihu, které jsme u nás do té doby neviděli. Jenže jsme museli tu licenci splácet v devizách, a tak většina džín Lee Cooper, které se u nás vyrobily, směřovala na export nebo do Tuzexů.
Mnohem běžněji se pod touhle značkou daly sehnat manšestráky, což byl materiál, kterého jsme měli i z domácích zdrojů dostatek. Denim se stále musel dovážet. Takže ano, za koruny se ve zmiňovaných buticích dalo něco málo koupit, ale člověk k tomu potřeboval nějakou dávku štěstí.
Tehdejšímu režimu začalo být ale čím dál jasnější, že válku s džínami - i přes veškerou nelibost, kterou vůči nim choval – nemůže vyhrát. A tak rozjel něco, čemu se říkalo československý džínový program. Za valuty se nakoupilo strojové vybavení, nějaké prostředky se dokonce uvolnily i na dovoz látek a výroba mohla začít.
Džíny jsou stále populární
Nejdřív to bylo hlavně v Prešově pod hlavičkou Prešovské konfekce, z čehož vznikla značka Prekon. V brněnském Krasu se šily Morendy a postupně se přidávaly se svými výrobky další podniky. Džíny se pomalu stávaly konfekční samozřejmostí. Jejich kvalita byla slušná, ale upřímně řečeno, českoslovenští návrháři přicházeli s něčím, co mladí chtěli až ve druhé volbě.
Střih i zpracování neodpovídaly úplně představám. A třeba běžně používané oranžové nitě na plochých švech nahrazovali červenými. To bylo úplně mimo. Nepochopili, že pokud jde o džíny, československý klient tíhne ke světovému mainstreamu.
Džíny prošly v průběhu let mnoha proměnami souvisejícími jak s barvou látky, tak se střihy. Co na tyto vývojové etapy říkáte, bylo to nutné?
Nejsem expert na fashion, ale řekl bych, že ano, pokud se chtěly džíny dostat někam dál. Zásadní zlom v jejich popularitě nastal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy nastoupilo hnutí hippies. Zvlášť po Woodstocku se povědomí o džínách šířilo až epidemicky.
V Americe se toho lačně chopila značka Landlubber, která se už vůbec nesnažila tvářit, že vyrábí něco, co by souviselo s pracovními kalhotami, ale přišla na trh s čistě módními „zvoňáky“ (bell bottoms), na výstavě máme její dámské šaty. V té době už bylo jasné, že džíny jsou především móda, začaly se do nich promítat nějaké trendy.
V osmdesátých letech mířily hlavně k dojmu sepranosti, kterého se docílilo jednak mechanicky – což byl výrobní proces stone washing – nebo chemicky, tedy acid washing, jehož produktem byly ty takzvané plísňáky. Někdy jsme se toho vzhledu snažili dosáhnout za pomoci Sava. A do toho se měnily střihy. Od zvoňáků přelomu šedesátých a sedmdesátých let jsme se v polovině osmdesátých let dostali k proporčně opačným mrkváčům, které nosili návštěvníci diskoték, rockeři byli zase pro roury, taky se začaly přidávat různé aplikace, krajka, síťovina…
Později vyšší pas vystřídaly bokovky, aby se dnes vysoký pas zase vrátil. Svou fazónu si diktují jednotlivé subkultury – kdysi pankáči, později třeba milovníci rapu nebo skejťáci. Denimová exploze vlastně nikdy neskončila. Na druhou stranu, když jsem připravoval výstavu o retru, překvapilo mě, nakolik dokáže být ta historická leckdy zároveň současná.
Otevření nové expozice v Retro muzeu Praha na téma džínů z období 80. let v Československu.
Jak jste se vlastně ke sbírání džínů dostal? A vzpomínáte na vaše první?
Když jsem poprvé v životě uviděl džíny, byl jsem uhranutý. Připadaly mi neskutečně krásné. Moje první byly Wildcat - ještě s nápisem Made in Scotland a kočičím drápem v původní obdélníkové výšivce. Stály sto deset bonů a byly opravdu vysněné. Vyrůstal jsem v normálních poměrech, takže jsem musel rodiče přemlouvat tři roky, aby mi na ně přispěli, na gympl jsem pak už i díky brigádě mohl v džínách.
Značka Wildcat už bohužel umřela. Říkal jsem si, když už se tedy zajímám o retro věci, že tak to bude se vším. A rozhodl jsem se džíny a věci z Tuzexu sbírat, i prostřednictvím internetových aukcí. I díky nim jsem si uvědomil, jak strašně těžké je sehnat například legendární džíny Pace, které byly v Tuzexu bezkonkurenčně nejdražší, protože si je oblíbili veksláci. Mým cílem je jednoduše zachránit z džínového světa, co se ještě dá.
Jedna z nejslavnějších reklam na Lewis:
Anketa s osobnostmi: Jaký je váš vztah k džínám?
Tereza Pergnerová:
Džíny vždy hrály výraznou roli v mém šatníku, obecně je mám ráda. Pořád je vnímám jako pracovní oděv, protože v nich často moderuji, často je kombinuji s nějakými ležérními prvky a i těmi malinko elegantními. Džíny mi přijdou opravdu pohodlné a umím v nich i manuálně pracovat. Lacláče patřily k mým oblíbeným, stejně jako v devadesátkách. Plísňáče taky nosím pořád, ona ta móda se hlavně pořád vrací.
Jitka Asterová:
První džíny jsem měla v sedmdesátých letech, tehdy mi je ušila moje babička z tesilu. S těmi pravými měly společnou pouze barvu. A bylo to opravdu něco hrozného. Když jsem přišla do třídy, spolužáci mi říkali: „Hele, to ti někdo ušil, ne…?“ Takže nejhorší reakce, kterou jsem ale vlastně čekala. A potom to byly džíny už skutečné, ale ne z Tuzexu. Měla jsem štěstí, že jsem vystupovala v dětské lední revue a jezdili jsme na Západ, tak tam jsem si je mohla vybrat přesně na míru. Džíny byly vstupenkou do společnosti, do té, která mě zajímala, což byly diskotéky. Tam když člověk neměl džíny, jako by nebyl.
Kateřina Kornová:
Nosila jsem mrkváče i bokovky, ale nejraději mám pánský střih, 501 Levisky. Teď na ně zrovna dělá reklamu Brad Pitt. Kupovala jsem si právě ty, protože byly malinko bokové, ale ne moc, a hezky splývaly. V té době jsem měla možnost zajet do Rakouska a tam jsem si je koupila, ale před Tuzexem jsem stála frontu na jakoukoli velikost, to byly tenkrát Wildcatky, které jsem trošku drbala ve vaně, protože byly moc slušňácké. A další džíny mi poslala teta až z Austrálie. Ty byly taky slušňácké, taky jsem nebyla moc spokojená. Až potom ty Levisky byl můj splněný sen.
10
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
