Přijala jste pozvání do podcastu Lucie Šáleové s názvem (ne!)Závislá, kde se řeší nejen psychické, ale i jiné problémy. Co vás vedlo k tomu se otevřít?
S Luckou se známe už dlouho a její Projekt (ne!)Závislá mi přišel sympatický. Sama často v rádiu mluvím o psychických potížích. Společně jsme se bavily o úzkostech a panické atace, kterou jsem zažila. Přijde mi fajn, že se o tom mluví, protože lidi, kterým „hráblo“ jako mně, jsou často od druhých postiženi stigmatem, že jsou blázni, patří do Bohnic a konec. Ráda bych řekla, že tomu tak rozhodně není. Ve většině případů jde o přechodný stav. Způsobuje ho i přemíra stresu, což se může stát komukoli, ale ten člověk funguje dál.

Iva Frühlingová a Lucie Šáleová o spolupráci a psychických problémech:

Zdroj: se svolením Mariana Dvořáčka

Kdy vás zasáhla první ataka?
U mě se objevila po porodu. Teď mi dokonce kamarádka psychiatrička říkala, že to možná byla poporodní deprese. Nevím. Hledala jsem viníka, ale nemůžu ho najít.

Jak reagovali lékaři, když jste přišla, nevěděla, co vám je a měla úzkosti?
Takhle to v mém případě nebylo. Panickou ataku jsem měla v autě na dálnici. Řídila jsem, vzadu miminko – malému bylo osm měsíců – a já dostala pocit, že mám infarkt. Měla jsem to tedy trochu jinak. Přijela pro mě záchranka, následovala nemocnice, hned poté RIAPS na Floře, okamžitě vše jelo. Nebylo to tak, že bych přemýšlela, zda jít k lékaři, nebo ne.

Iva Janžurová
Iva Janžurová málem přišla o život. Nyní zavzpomínala na děsivou autonehodu

Co jste tehdy cítila?
Byla jsem z toho v šoku. Myslela jsem, že umírám a je konec. Říkala jsem si, že alespoň zachráním dítě, ale nebylo kde zaparkovat… Hrozné! Nerada na to vzpomínám.

A jaká byla tedy reakce lékařů?
Kupodivu byli v klidu. Říkala jsem si, jak to? Já umírám a oni chodí a nehnou brvou. Nechápala jsem to. Vyjmenovala jsem všechny české sprosté výrazy (smích), a měla pocit, že na mě úplně kašlou. Až poté mi vše začalo docházet, všechno mi vysvětlili. Hned věděli, že jde o panickou ataku. Projevů úzkosti je v Česku, hlavně po covidu, hodně. Ataka je tou nejvyšší mírou. Projevuje se buď ve větší, nebo menší formě, já v tu chvíli měla tu velkou. 

Iva Frühlingová se synem Adamem:

Stále vás ataky trápí?
Vím, že to úzkostné nastavení mám v sobě, léky už ale neberu a umím s tím pracovat. Když je stres a cítím, že by ataka mohla přijít, snažím se zhluboka dýchat. Jinak zkouším pravidelně cvičit jógu, ale zatím mi to moc nejde (smích), snažím se myslet pozitivně a dělat různé zdraví prospěšné věci.

V jednom rozhovoru jste o sobě řekla, že jste introvert. Přesto jste se dala na dráhu modelky, zpěvačky a moderátorky. Proč?
Nevím. (smích) Moje rodina se taky diví. Občas mě litují a říkají, že to mám těžké. Ale je fakt, že časem jsem si na pozornost zvykla. Jsem v tom takový chameleon a dokážu přepnout. 


Nahrává se anketa ...

Mívala jste na jevišti trému, když jste začínala?
Ano, na koncertech jsem bývala úplně bílá, myslela jsem si, že omdlím a bude pro mě muset přijet záchranka, bylo mi špatně. Ale věděla jsem, že je to normální tréma. Po koncertech za mnou chodili lidi a chtěli si se mnou povídat, to bylo ještě ve Francii, a já jsem vždycky raději utekla. (smích) Máma mi pak říkala, že to nemůžu dělat, že si s nimi musím povídat. (smích) Postupně jsem se to naštěstí naučila.