Dopis napsal Otakar: Milý táto,

Je mi moc líto, že jste se nedožili, jak jsem se já, váš syn a vnuk, do Českých Budějovic vrátil. Jako rodilý Pražák s jihočeskými kořeny. Vsadím se, že byste chodili na naše koncerty, vsadím se, že byste byli rádi, jaký skvělý orchestr tady máme.

Zdroj: DeníkDědo, tobě by asi bylo líto, že tvé následovníky filharmonie moc netíží, nepřispívají na její provoz ani příslovečnou korunou. Ale bůhví, jaké vy jste měli cíle, zájmy, chutě a problémy. Musel to být ovšem krásný čas. Poprvé v historii vznikla samostatná republika. Muselo být strhující v té době pracovat, směřovat, vymýšlet a realizovat. Muselo být inspirativní potkávat tehdejšího prezidenta. Muselo být nádherné podílet se na rozjezdu něčeho nového.

Dopis otci napsal Ruda: Ahoj tati,

Co byste říkali dnešku? Pokud byste ho vůbec pochopili, tati a dědo. Se všemi těmi vychytávkami moderní doby, se vším tím cynismem, osobními zájmy a podivnými politickými kličkami dneška. (A také prázdným náměstím o nedělích, pryč jsou slavná a tak příjemná korza. Dnes všichni mizí někam do přírody.) Věřím, dědo, že vy jste byli jiní, nadšení a čestní.

Trochu jsem to zažil v roce 1989, čtyři roky po tvé smrti, tati. Euforie znovuzrození. Nestěžuji si, máme se určitě líp, než jste se měli vy. A nebýt vás, milý dědo, nebyli bychom ani my. Myslím, že by se vám přes všechny výhrady dnešek líbil. „Budějce“ jsou krásné jako nikdy, jižní Čechy nemají u nás konkurenci, a do Rakouska je blízko a staré křivdy jsou pryč.

Tak v klidu odpočívejte. Navázali jsme celkem důstojně!

Tvůj Otakar