Psycholog Daniel Štrobl: Dítě v krizi zrcadlí emoce svého rodiče

Psycholog a psychoterapeut Daniel ŠtroblZdroj: se svolením Daniela ŠtroblaČeho ještě by se měli rodiče vyvarovat?
V krizi často zažíváme strach, to je normální. Častou chybou rodičů je ale to, že se snaží negativní emoce vůbec nemít. Nemít zlost, strach, úzkost. To však nejde. Po dětech to ale chceme a říkáme jim: „Nerozčiluj se, neboj se.“ To je neproveditelné. V takových situacích je určitě lepší, když rodič řekne: „Podívej se, já vidím, že se trošku bojíš, já se taky bojím. Bát se je v téhle situaci normální, ale my to zvládneme.“

Dříve děti na krizové situace připravovala branná výchova. Mělo by něco podobného fungovat ve školách i dnes?
Já bych byl určitě pro i vzhle-dem ke zkušenostem z armády, které mám. Jako vojáci jsme na školách podobné lekce dělali. A myslím, že se k tomu některé školy vrací. Obecně ale platí, že pokud rodiče chtějí zvyšovat odolnost dětí vůči krizím, tak to nejhorší, co pro ně mohou udělat, je „opolštářovat“ je jakousi iluzí bezpečí. Protože bezpečí nikdy není stoprocentní a úzkostný rodič, který se rizika obává, vychová zase jen úzkostné dítě.

Branná výchova byla povinnost. Dnes se děti připravují na krizové situace jinak

Co má tedy rodič pro svého potomka udělat, aby ho na krize připravil?Rodič se o svou ratolest bojí vždycky. Ideální ale je, když obavu přijme a zároveň je ochoten dítě pustit třeba s kamarády ven nebo ho nechá hrát nějaký sport. Při tom se potomek může samozřejmě zranit, ale to se nedá nic dělat. Výborné jsou v tomto smyslu třeba kluby typu skaut, které děti připravují na život v přírodě a na to, aby řešily situace bez rodičů. Je to spojené s určitým vystoupením z komfortní zóny a právě tak si dítě postupně zvyká , že mohou přijít situa-ce, které jsou nepříjemné, třeba i ohrožující, ale ono se nemusí bát o to, jestli je zvládne. Protože si věří.

Takže, když všechny potíže vyřeší otec či matka, je to špatně.
Rodič, který všechny problémy řeší za dítě, vychová logicky potomka, který si nemůže věřit a je naprosto nesamostatný. A v momentě, kdy se ocitne v krizi sám, nebude vědět, co má dělat, a zhroutí se.

Děti tedy máme krizovými situacemi provádět, a ne jim je pouze vysvětlovat.
Přesně tak. Základem je nebát se děti do potenciálně krizových situací pustit. Na kole naučíte dítě jezdit jenom tak, že na kole to dítě bude jezdit. A ano, možná někdy spadne a odře si koleno, ale od té doby už bude jezdit opatrněji. A až spadne příště, zjistí, že odřené koleno není nic hrozného a že se to dá přežít. To je způsob, jak si my od pradávna zvyšujeme odolnost vůči zátěži a nárokům světa kolem nás. Tím, že se v těch situacích ocitáme a učíme se je zvládat. Ne tím, že se od nich odřízneme a děláme, že nejsou.

Lektorka finančního vzdělávání Veronika Kalátová: Naučte děti platit mobilem

Jak tedy znovu „zavést brannou výchovu“?Například lekce, o kterých jsem mluvil dříve, jsme pořádali na vyžádání ředitelů škol. Ředitelé v Kutné Hoře, kde jsem sloužil, věděli, že tam je vojenská základna a že když požádají velitele, pošle jim vojáky a ti děti proškolí. Rodiče to tedy mohou řešit se školou. Mohou dát podnět, ať škola podobné lekce zařadí a ať osloví odborníky.

Ke krizovým situacím obecně – dá se na ně vůbec připravit?
Ne beze zbytku. Dá se připravit na druhy těchto situa-cí, například můžeme se připravit na zemětřesení. Když taková situace ale nastane, nemůžeme ji zastavit. Můžeme pouze reagovat, a pokud s tou situací už předtím máme nějakou zkušenost, alespoň zhruba víme, jak na ni reagovat správně. Krizová situace však v sobě má jakýsi prvek nepředvídatelnosti a ztráty kontroly. Je to jakákoliv situace, která je nějakým způsobem, ať už objektivně nebo subjektivně, prožívána jako ohrožující.

Krizová situace tedy pro každého může znamenat něco jiného.
Určitě. Uvedu příklad. Pokud by člověk byl například hasič, tak pro něj požár domu není ve své podstatě krizová situace, protože to je něco, co dobře zná. Jiné je to však pro obyvatele, pro něž jde o něco zcela nového a nečekaného. Nemají vypracovaný žádný osvědčený a naučený způsob chování.

Děti jsou méně venku. Schází jim přirozený pohyb a všestrannost

Jak se tedy mohou běžní lidé na krizi připravit?Především si musí zmapovat svůj životní styl a zkusit odhadnout, k jakým krizovým situacím může v jejich případě dojít. Patrně je hloupost připravovat se na pád meteoritu, protože to je tak málo pravděpodobné, že by to byla ztráta času. Ale krize v případě běžného života, i třeba krize související s dovolenou, lze nějakým způsobem vyjmenovat, udělat si jejich množinu a přinejmenším v hlavě si udělat jakýsi scénář, co budu v takové situaci dělat. Než se do něčeho pustím, zmapuju si, jaká rizika tam jsou, a připravím se na ta, u kterých to je možné.

Dostat se ale můžeme i do extrémnějších situací, jako jsou například povodně. Můžu se připravit i na ně?
Ano i ne. V rámci živelních katastrof je dobré znát praktické informace. Například jak se chovat v případě zemětřesení, protože na dovolenou jezdíme i do míst, kde se zemětřesení mohou vyskytnout. Důležité je ale také uvědomit si, že se na krizové situace nikdy nelze připravit stoprocentně. Mohu vytvořit seznam kroků, ale v určitém okamžiku si musím říct: „Nic víc se už nedá dělat, teď už budu jen doufat, že se mi to nestane.“