Simona Babčáková hostem v Show Jana Krause:

Zdroj: Youtube

Když jsem Simonu Babčákovou oslovila na rozhovor, netušila jsem, že se jí strefuji do etapy „životní aktualizace“. Důvod mé nabídky byl totiž mnohem víc na první dobrou – sledovala jsem v televizi jubilejní stý díl StarDance, kterého se jako host účastnila. Vzpomněla jsem si na její umělý a předčasný odchod z minulého ročníku i na covidovou dobu, která tehdy celou soutěž ovlivnila a Simonu výrazně zasáhla. Napadlo mě, jak na ty časy vzpomíná. Když mi pak společná známá pomohla rozhovor neuvěřitelně rychle zprostředkovat, brala jsem to téměř jako znamení…

V Dejvickém divadle jste dala výpověď, ovšem stále zde dohráváte a vzhledem k oblíbenosti inscenací asi dlouho dohrávat budete. Před časem jste řekla, že „… za těch třicet let, co hraju, už je moje potřeba být vidět naplněná“. Znamená to, že určitý exhibicionismus, který je pro herectví nezbytný, u vás definitivně ustoupil do pozadí?
Já to vnímám jako potřebu jevit se, být spatřena a samozřejmě potleskem i doceněna. To, co se změnilo, jsou mé motivace. Už tam není ta vyděšená dívka, co touží, aby ji někdo viděl a ocenil. Proto se má touha vtahovat lidi do příběhů, sdílet a vnímat přesunuje do oblasti lektorství. Takže zůstává potřeba dávat ven své vnitřní obsahy, ale už mi víc záleží na tom, aby to mělo smysl.

„Životem nelze procházet bez omylů,' říká herečka Simona Babčáková.„Životem nelze procházet bez omylů,' říká herečka Simona Babčáková.Zdroj: se souhlasem Aleny Hrbkové

Herectví se úplně nevzdáváte, čeká vás v dohledné době nějaké zkoušení nebo natáčení?
Herectví je pro mě nádherný mustang, kterého miluji a který je momentálně zaparkovaný ve stáji. Vybíhá si do všech mých činností, jako jsou moderace, přednášky a semináře. Pořád využívám herecké řemeslo, ale divadlo a film v tuto chvíli nejsou na stole. Až zjistím, že mi divadlo chybí, ráda si jednu inscenaci nazkouším, ale již není mou prioritou. Již prožívám svou sebehodnotu i v jiných oblastech činnosti. A co se natáčení týče, pokud přijde nabídka, která bude důstojná a bude mi dávat smysl, tak proč ne? Pro mě vždy bylo herectví posvátnou cestou k léčení a sebepoznání, takže lektorství je jen další stadium.

Momentálně se žádná smysluplná herecká nabídka neobjevila?
Ne. Cítím, že i tam bych se ráda přesunula spíš do role scenáristického kouče. Znám psychologii postav a jako vypravěčka vím, podle jakých zákonitostí se tkají příběhy. Přála bych si víc těch chytrých, které se nás dotknou, kde bude katarze, moudrost a humor.

Simona Babčáková říká, že hranice si v životě vymezovat musela. V osobních vztazích i v rámci realizace svých snů.
Simona Babčáková: Krize v partnerských vztazích mě motivovaly nejvíc

V únoru vám bylo padesát, souvisejí narozeniny s bilancováním a přehozením profesní výhybky?
Ano, velmi radikálně. Změna ve mně dozrává již několik let, hodně to akcelerovala doba covidová, kdy jsem uviděla, jak křehká a závislá je moje dosavadní práce. Vždycky jsem cítila, že padesátka je zásadní věk a přelom. Pokud si chci tvořit život podle svých představ a tužeb, teď je poslední čas, kdy mám ještě sílu na velkou změnu. Inventuru dělám průběžně celý rok a využívám ji ke smíření se s tím, že příběh se psal, jak se psal, a co se stalo, už je minulost. Zároveň si uvědomuji, co všechno jsem se díky tomu naučila a v koho jsem se vyvinula.

Období přechodu a krize středního věku je mé oblíbené téma na přednášky, protože společnost se tváří, že se nic strašného neděje, jenže z vývojové psychologie víme, že jde o třetí zásadní rozsáhlou změnu a že se v našem prožívání mění úplně všechno. Ale nikdo o tom s námi nemluví, co to znamená a co máme dělat, abychom tímto průchodem prošli co nejlaskavěji a s co nejmenšími šrámy na duši. Jak říká Hamlet, „být připraven, toť vše“, takže já se na tuto chvíli připravuji celý život.

Mně bylo padesát v březnu – a vlastně mě bilancování, respektive oslava, kterou po mně všichni kolem požadovali, spíš vyděsily. Vy jste padesátiny slavila?
Ano, ve velkém. Uspořádala jsem velkou oslavu pod záminkou improvizačního představení v Dejvickém divadle, které jsme hráli jen pro zvané hosty z řad přátel a lidí, kteří ovlivnili můj život. A bylo dojemné, když jsem se potkávala s lidmi z různých období svého života, vzpomínali jsme a uvědomila jsem si, kolik tam bylo hezkého. Tím teatrálně začala má velká inventura, která stále běží.

Pochopila jsem to správně, že se živíte i jako terapeutka?
Nejsem terapeutka, ale průvodkyně komunikací. Nemám jednu metodu a jedno téma, například trauma. Nechávám na klientovi, na co se potřebuje podívat. Provázím komunikací jak ve vnějším, tak ve vnitřním světě. Kladu potenciálové otázky, aby si klient – častěji klientka, se ženami je práce rychlejší a plynulejší – sám uvědomil své odpovědi a svá řešení. Nenabízím osobní konzultace veřejně, aby si někdo platil svou chvilku slávy s celebritou. Klienty mám na základě osobního doporučení, nebo že ke mně někdo cítí volání a najde si mě. Často se lidem třeba objevuji ve snech.

Jedním z důvodů proč jste kdysi nešla studovat psychologii, prý bylo, že jste se setkávala s mnoha psychiatry i psychology a ve většině z nich nacházela nešťastné lidi, kteří se setkávají s jinými nešťastnými lidmi, aby si sami nemuseli připadat tak nešťastní. Měla jsem podobné zážitky, ale spíš jako klientka.
Ráda bych zdůraznila, že to bylo před třiceti lety. Vnímám, že se situace radikálně proměňuje, znám velké množství skvělých terapeutek i průvodkyň a průvodců. Studovat jsem nešla, protože mi nevyhovuje, že si nemohu vybrat přesně jenom ty předměty, jež mě zajímají, a také nejsem ochotná podstupovat tento typ zkoušek a klasifikace, které vysokoškolské studium vyžaduje. Psychologii, filozofii, antropologii studuji celý život, ale po svém. Poslouchám přednášky, čtu knihy, navštěvuji semináře, absolvuji výcviky. Jenom to není přes vysokoškolský vzdělávací systém. A ve vzdělávání stále pokračuji, je to má vášeň. Nikdo mě nemusí nutit ani kontrolovat.

Simona Babčáková se hodně věnuje improvizaci. „Improvizace je nekonečný vesmír možností! Je mi ctí sloužit příběhům, které chtějí být vyprávěny,“ říká herečka
Simona Babčáková: Hulvátské narážky jsem si s novináři vyříkala osobně

Já tehdy zjistila, že vybrat si dobrého terapeuta je skutečně těžké. Podle čeho jste se kdysi rozhodovala vy?
Vždycky, když jsem se doslechla o někom, kdo mě zaujal, objednala jsem se a šla na průzkum. Tak jsem za dvacet pět let pokusů a hledání vygenerovala lidi, se kterými mám dlouhodobý vztah a zkušenost. Dnes mě supervizoruje sedm osob. Využívám je dle aktuální potřeby, ale jako základní servis své psychohygieny mám osobní konzultaci minimálně třikrát měsíčně. To je můj základ. Využívám systém MFK, což je psychosomatická fyzioterapie. A pak další metody jako konstelace, vizualizace a mnoho dalších.

Teď se chystám na metodu Životních map. Moc se na to těším, protože to je báječný nástroj na mou inventuru. (smích) Jinak obecně doporučuji zkoušet a hledat svého průvodce na základě osobních doporučení. Když se pak potkáte s někým, kdo vám sedí, a vede to k reálným změnám ve vašem životě, tak si ho nechte, dokud to funguje. Ale nelekejte se, když se nepotkáte s tou pravou bytostí hned na první pokus. Absolvovala jsem spoustu omylů, kdy jsem si řekla, že tohle už víckrát ne. Ale daleko víc bylo obohacujících setkání, na kterých se mi odhalují jednotlivé dílky a vrstvy té obrovské skládačky, jakou je život.

A když už se naše setkání vyčerpá?
Tak zase hledejte dál. To je život, je to přirozené. Varovným signálem je, pokud s vámi někdo mluví, jakože on ví líp než vy, jak to máte, co se vám děje a jak to máte dělat. Tedy pokud cítíte despekt a povyšování. To zdrhejte. Když ve vás terapeut způsobuje pocity viny za vlastní nedostatečnost, jde o staré manipulační triky. Nebo když vám všechno potvrzuje a souhlasí s vámi, to pak chce vaši závislost na vnějším potvrzení.

V poslední době se Simona Babčáková živí hlavně jako moderátorka a lektorka komunikace.V poslední době se Simona Babčáková živí hlavně jako moderátorka a lektorka komunikace.Zdroj: se souhlasem Aleny Hrbkové

Vybalancovat v životě upřímnost, a řekněme i „nevyžádané pravdy“, není jednoduché. Říkat úplně všechno úplně všem může být skvělé, ale taky příliš invazivní. Pomáhá vám v tomto i vědomá komunikace, kterou se zabýváte?
Součástí vědomé komunikace je i takt, správné načasování a forma, rozlišení mezi pomocí a spoluprací a tak dál. Všechny zkušenosti, které provázejí vývojová stadia sebepoznání, tvoří materiál k mému zvědomování si principů komunikace. Když jsem objevovala tyto principy, léčila se, integrovala své stíny a zranění a objevovala metody, jako jsou například konstelace, vizualizace nebo koučing, byla jsem tak nadšená, že jsem našla nástroje, které jsem hledala, že jsem posléze měla velkou touhu ukázat tyto možnosti všem.

S tím, že projdeme invazivní fází, se potkáme na cestě léčení a sebepoznání všichni. Tomu se nedá vyhnout. Schopnost nedávat nevyžádané rady stále kultivuji. Dost mi v tom pomáhají děti, které tuto hranici drží pevně a velmi laskavě mě zastavují. Takže tady jsem stále v procesu a využívám transparentní komunikaci k tomu, abych to nedělala nebo zastavila včas. Je to makačka. Ale když si nejsem jistá, zda už nejsem moc, tak se prostě zeptám.

Co to ale vlastně je – vědomá komunikace?
Pro mě je vědomá komunikace, když vím, co jsou moje motivace, co chci a proč, a volím k tomu adekvátní nástroje a strategii, abych tvořila laskavé spolupracující vztahy a bezpečné prostředí pro život. Cílem je radost ze života, důvěra v něj a mír v duši. A opět, je to proces na celý život, v podstatě nemáme nic jiného na práci než se sebepoznávat a kultivovat.

Necenzurujeme se ale někdy až příliš? Nepředpokládáme, že jakoukoli kritiku náš protějšek nepřijme dobře? Radíte položit si kontrolní otázky: „Jak to, co chci říct, podporuje mě? Jak to podporuje toho člověka? A jak to podporuje náš vztah?“ Vlastně taková jednoduchá věc – a jak funguje!
Velmi důležitý pro vědomou komunikaci je kontext. A ten je, že jediná stálá věc je změna. To znamená, že jsem často v situacích poprvé a že tím pádem neexistuje žádné hotovo a správně. To, co máme ve zlozvyku považovat za chyby, jsou zkušenosti, na základě kterých se vyvíjíme. Takže součástí vědomé komunikace je i laskavost k sobě, vědomí, že nelze procházet životem bez omylů.

Trik je, že proměňuji hodnocení situací, které jsem dříve vnímala jako chybné, à la „to se nemělo stát“. Dnes už se rychleji dívám z úhlu pohledu, co jsem se na tom naučila, co jsem objevila, rychleji situace doceňuji a cítím vděk. A to je součást laskavosti k sobě i k druhým. Patří k tomu i velké téma Ocenění jedinečnosti. A o tom jsou moje přednášky. Nejen jaké nástroje máme ke komunikaci, jako například správné načasování a forma, ale hlavně mapa souvislostí.

Nevyžádané věty a rady se objevují i v případě komentářů vzhledu. Vy sama jste se nebála zveřejnit, že vás poznámky nebo titulky inzerující váš nos zraňovaly. Dokonce jste napsala do jednoho časopisu, že je to mimořádně hulvátské. Jak na to reagovali, vyhověli vám?
Ano, vyhověli. Nápisy typu „Nosatá Babčáková“ už se neobjevují. Náš vzhled ovlivňuje, jak na nás druzí reagují, takže je pro nás důležité, jak jsme vnímáni. A jak jsme popisováni, zvlášť takhle veřejně. Je fakt vopruz, že ty posměšky ze sedmé třídy poslouchám i dnes, akorát se tváří jako zájem. Netaktnost a hulvátství stále trvají.

Zastavují mě lidi na ulici, že milují můj obrovský frňák. Můžete mi říct, co na této větě má žena vnímat jako pozitivní? Zejména padesátiletá žena, která je v křehkém období přechodu. Dnes už mě to nezraňuje, žiju daleko zajímavější možnosti svého potenciálu než koncentraci na velký objekt uprostřed své tváře, ale transparentně nastavuji hranice, netajím se tím, že je mi to nepříjemné, a přijímám následné omluvy. (smích) Zároveň se, čím jsem starší, paradoxně sama sobě víc líbím.

I proto jste začala dlouhodobě spolupracovat s vizážistkou a stylistkou, abyste podobným hejtům předešla?
Ne, tohle není má hlavní motivace. Nevěnuji duševním a mentálním blitkům cizích lidí, či dokonce algoritmům svou pozornost. Pozornost je vzácné zboží. Spolupráce s Monikou Lazarovou je důsledek mého uvědomění, že vzhled je velká část nonverbální komunikace, že jsem v rámci přechodu v nutné změně stylu a vkusu a že se tím ráda nechám provést odborníkem. Naše konzultace mě velmi baví, protože si díky nim uvědomuji, kam kráčím, čeho chci docílit a kým se stávám. A pak mám svůj život mimo pozornost reflektorů, a tam si chodím, v čem je mi nejpohodlněji. Takže spolupráce s Monikou je součástí mé strategie, jak si tvořit život dle svých představ. A součástí mé péče o sebe.

Předloni touhle dobou jste účinkovala ve StarDance, v soutěži, která je výkonnostní, ale i velmi vizuální. Když se zpětně ohlédnete, užívala jste si i tuhle stránku?
Velmi jsem se těšila, jak si tuhle stránku užiju, ale došlo bohužel k několika událostem. Největší zklamání pro mě bylo, že jsme si vůbec nesedly s kostýmní výtvarnicí, byl to pro mě boj, který jsem dvakrát prohrála. A když už jsem měla šaty, na které jsem se těšila, tak jsem neměla možnost je ukázat, protože jsem v soutěži skončila. Takže tohle bylo nenaplněné očekávání. Ale chvíli, v zákulisí, po líčení a vlasech od Blanky Haškové, když už jsem byla nachystaná na rumbu, jsem se cítila opravdu krásná. (smích)

Držitelka pěti Českých lvů Aňa Geislerová už dávno není jen herečkou. „K životu potřebuji další kreativní věci jako psaní, vymýšlení šperků, produkování projektů nebo práci v našem ateliéru,“ říká.
Aňa Geislerová: Trpím nedostatkem kázně. Sama sobě jsem cukrem i bičem

To nenaplněné očekávání souviselo i s faktem, že váš konec ve StarDance byl umělý a předčasný?
Samozřejmě. Šlo o extrémně vychýlené okolnosti. Bylo to pro mě podobné, jako když máte hotové dítě těsně před porodem a neporodíte. A tak ten nenaplněný potenciál musíte zase vstřebat dovnitř a proměnit v něco jiného. Ale všechny záměry, proč jsem šla do StarDance, se naplnily, jen v jiné podobě, než jsem očekávala. A setkání s Martinem Prágrem a náš vztah jsou největší poklad. Získala jsem přítele.

Několikrát jste zmínila přechod. Cítím, že je to pro vás důležité téma.
Samozřejmě, jako pro každého člověka. To, o co se v životě hraje, je, jestli děláme věci vědomě, nebo nevědomě. A já se snažím procházet životem a tvořit ho, co nejvědoměji dokážu. Včetně prožívání, přijetí a vytěžení všech omylů.

Simona Babčáková je jednou z ambasadorek programu Světová škola:

Zdroj: Youtube

Je zvláštní, jak málo o přechodu ženy hovoří, jako by se styděly. Je to proto, že jeho nástup se pořád spojuje se ztrátou sexappealu? Nebo je za tím jiná příčina?
I když o tom otevřeně hovořím, stále to cítím jako rozpačité tabu téma. Ano, stydíme se za to, že nám uvadá krása, není nám příjemné se na to dívat, a tak nezaměřujeme pozornost na moudrost, která s přechodem přichází. Možnost klidu v duši. A u mužů ještě víc. Jejich potence je ohrožena v samotném základu. Kdo by o tom chtěl mluvit? Jenomže tomuto vývojovému stadiu je úplně jedno, co si o tom myslíme, ono jedná. A tak s tím raději budu komunikovat a domluvíme se, než prožívat neustálý tlak z nárokování nemožného. Jako třeba zastavit stárnutí.

Vždyť donedávna se tabuizovala i samotná menstruace! Mrzí mě, když se toto téma zlehčuje a ironizuje, viz například nedávné debaty v parlamentu. Vezměte si televizní reklamy na menstruační pomůcky – veselé dívky v bílých džínách běhají po louce a sdělují nadšeně do kamery, že s vložkou XY mohou dělat úplně všechno a nic je neomezuje. Já jsem při menses nikdy neměla pocit, že „můžu dělat úplně všechno“, natož si obléct bílé džíny a běhat po louce. Nemělo by se ve společnosti o věcech, jako je silná bolest či psychická nepohoda při menstruaci, ještě víc mluvit?
Naprosto souhlasím. Bolestivá menstruace je upozornění naší duše, že naše ženská část v nás se necítí dobře. Moc hezky je to popsané v knihách Rudý měsíc a Cyklická žena od Mirandy Gray. Osvěta se zlepšuje. Mám na toto téma stand-up a chystám představení pouze pro ženy. Pořád ještě žijeme v patriarchálním systému a často nám normy určují zastydlí puberťáci a ztraumatizované děti v dospělých tělech a důležitých funkcích, takže co se emancipace týče, rozhodně není hotovo.

Nerovnováha hodnot mužského a ženského principu stále trvá, ostatně vidíme to i na finančním ocenění. Já bych přála všem ženám, aby byla dostatečně finančně ohodnocena veškerá naše práce, kterou děláme ve svých domovech. Chtěla bych vidět top manažery, jak by zvládli dvě malé děti, domácnost a ještě se dokázali postarat, aby byl partner spokojený. A jelikož znalost mužského a ženského principu má radikální vliv na formu komunikace, i toto téma je součástí mých přednášek. Ale abych nepůsobila jako chytroprdský maniak, já po těch informacích a souvislostech pasu opravdu přes třicet let, tak chci předávat, co jsem zmapovala.

Herce Jiřího Dvořáka znají diváci nejen ze StarDance a z divadla. Zahrál si také v seriálu Hlava Medúzy.
Herec Jiří Dvořák: Na StarDance vzpomínám jako na úplné peklo

Mnohé události, kterým propůjčujete svůj čas i tvář coby moderátorka, korespondují s tím, čemu se dlouhodobě věnujete. Na divadle se ale herec musí často zabývat tématy nebo příběhy, které s jeho osobním nastavením nesouzní, nezajímají ho. Trápila jste se někdy něčím podobným? Že ztvárňujete roli, která je vám něčím nepříjemná?
Ano, párkrát, a proto nechci mít herectví jako hlavní zdroj příjmů, protože svoboda v možnosti vybrat si, čemu propůjčím svou duši, je naprosto zásadní. Při moderování mi nevadí ani čistě komerční věci. Jsem průvodce událostí a to je role, se kterou jsem v souladu.

Ovšem nejraději mám, když moderuji konference, kde se sama něco dozvím a ještě zjistím, kam se v této oblasti jako společnost posouváme. To jsou akce, které se zabývají důležitými společenskými tématy a vývojem. V listopadu mě čekají tři. Ale je to náhodný souběh událostí, pak „dloooouho“ o žádné další nevím. Jsou to konference na téma ekologie, cirkulární ekonomiky, transformace vzdělávání či duševní péče o děti a mládež. Naše generace ty problémy vygenerovala a naše generace by se k nim měla postavit čelem. Tohle je můj způsob, jak se stavím čelem.

Zmínila jste, že současným televizním a filmovým příběhům chybí katarze a moudrost. Sledovala jsem před pár lety populární český seriál. Teď při reprízování mě ale šokovala jedna věc – někteří mužští hrdinové se tam občas dopouštěli násilí na ženách. V ději byli ovšem vykresleni jako takoví komičtí nešťastníci, co si občas rádi přihnou. I herci je hráli jako sympaťáky. Tenkrát mi to tak nepřišlo, dneska se nevydržím na některé díly dívat. Když jsem se o tom bavila s kolegyní, která ve zmiňovaném seriálu hrála, cítila to podobně. Je to tím, že se společnost opravdu proměňuje? Nebo jsme se spíš proměnily my dvě?
Jak jsme vůči sobě citlivější, vnímáme a dotýkají se nás jevy, které byly společenskou normou. Naši rodiče se k nám chovali nějakým způsobem, protože tak se to tehdy zkrátka dělalo. Jako například povinné jesličky, kojení striktně po třech hodinách a také chování mezi muži a ženami. Nám už to nevyhovuje, protože tyhle vzorce chování přinášejí strach, bolest a utrpení. Statistiky sexuálního zneužívání a domácího násilí jsou děsivé a to o většině věcí vůbec nevíme, podobné věci se mohou dít i u sousedů. A tak se to snažíme měnit tím, že přepisujeme, co jsme se naučili, aktualizujeme svůj systém hodnot a nastavujeme hranice okolnostem, které pro nás nejsou vyživující. Třeba tím, že už se na takové příběhy nechceme dívat.

Neberu tvůrcům na takové pojetí právo, jen přemýšlím, kde je hranice uměleckého ztvárnění, či dokonce jakési společenské zodpovědnosti. Třeba i kvůli nejmladší generaci.
To by musela být etika a filozofie součástí jakéhokoli vzdělávání a pak můžeme mluvit o odpovědnosti tvůrců. Ale dnešní společnost je plná bytostí, které nevědí, co činí, a nepřemýšlejí nad tím, jaký je širší dopad jejich činností. Ostatně to je to, co nás přivedlo až k současné dystopii. To, co žijeme, je z perspektivy vědomí souvislostí naprosto absurdní až hororové.

I proto jste se začala věnovat duševnímu zdraví dospívajících?
Tak já jsem nikdy nepřestala. Nejdřív jsem si skládala, co se odehrávalo ve mně, když jsem dospívala, a teď to hodně vnímám přes naše děti. Vidím to jako duševní kolaps celé generace, která nám tím ukazuje, že takové hodnoty a takový život, jaký jim nabízíme, žít nechtějí. Že nemají zájem žít v neustálém stresu a strachu, a to se projevuje celou škálou patologických jevů, od sebepoškozování až po pohlavní neurčitost. Jelikož my jsme je do té situace dostali, myslím si, že je naší povinností je v tom nenechat samotné.

Proto je mi ctí, že mohu moderovat 10. listopadu konferenci Multidisciplinarita v duševní péči o děti a mládež, kde o tom budeme celý den hovořit z co největšího spektra úhlů pohledu. Doufám, že konference povede k setkání lidí, kteří společně budou tvořit strategii, co s tím dělat, jak se k tomu jako společnost postavit, ideálně až na vládní úrovni. Protože tato problematika vyžaduje součinnost několika ministerstev, a to je třeba dobře vykomunikovat. A jelikož mám představu, co bych jako matka potřebovala, tak se těchto jednání toužím účastnit. Jak říkám – dobro má špatný marketing a to je třeba změnit.

Herečka Anežka Rusevová byla dalším hostem podcastu Backstage Adély Noskové.
Hejty od diváků i kolegů. Reakce na seriál mě šokovala, říká Anežka Rusevová

V jednom rozhovoru popisujete, že jste v dětství ve svém okolí neznala nikoho, s kým byste mohla sdílet svůj vnitřní svět. Vzpomněla jsem si sama na sebe, jako dítě jsem si pořád vymýšlela příběhy a nahlas fabulovala. Můj – jinak velmi milující – otec tuhle moji potřebu vždy okomentoval pobaveným: „Nepředváděj se!“ Tak jsem se raději stáhla. Dneska na to hodně myslím, nakolik ve mně tahle věta zůstala.
Ano, je to jedno z klasických zaklínadel. Tyhle a podobné věty tvoří základnu představ o sobě a o své sebehodnotě. Naše dětství nás radikálně determinuje na celý život. Pokud jim nejdeme po stopě a nepřepisujeme je. A tím se v podstatě zabývám, jdu po stopě nevýhodných, negativních přesvědčení a přepisuji je na dospělé, vědomé a doceňující. V podstatě se přeprogramovávám.

Já se třeba snažím už mnoho let vědomě přepsat a přeprogramovat „syndrom nedochváleného dítěte“. Ale neplatí to obecně na celou naši generaci – že si kompenzujeme fakt, že nás doma málo chválili, a proto od svého okolí pochvalu neustále vyžadujeme?
Já vůbec neoperuji s pojmem jako syndrom nedochváleného dítěte. Na téma Ocenění jedinečnosti mám dokonce celou přednášku… Nesouhlasím s tím, že je to jenom o tom, že nás rodiče málo chválili, je tady brutální školní systém, který je celý založený na vyhledávání chyb a ponižování. Těch příležitostí k nedocenění naší jedinečnosti máme v životě opravdu mnoho. Poradila bych vám, abyste zaměřila pozornost na oceňování a začala se za všechno, co není samozřejmé, chválit.

Zkusím to! Jak ale pomoci samotným dospívajícím? Sehnat dneska dětského psychologa nebo psychiatra je téměř nemožné, a to i v akutních případech. A dětí s psychickými problémy a úzkostmi, bohužel, přibývá. Mohou pomoci i podobné konference, jakou je právě vámi zmiňovaná?
To je přesně její cíl. Hledat cestu k vytvoření záchytné sítě, aby byla pro každého dostupná. Vidím to jako aplikaci, kde si zadám svou situaci, a vygeneruje mi to možnosti, kam se mohu v nejbližším okolí obrátit. Sloužit by měla jak pro děti, rodiče či pedagogy, tak třeba i pro školní psychology. Ale aby tato síť byla funkční, je nutné, aby se na její tvorbě podílely všechny komponenty, kterých se týká, včetně dětí a vlády.

Aneta Langerová si své soukromí střeží
Aneta Langerová: Mrzí mě, že v médiích působím ostře. Ale člověk se musí chránit

Vy sama se v téhle oblasti angažujete?

Já se na ni připravuji. V rámci kultivování Umění komunikace jsem absolvovala kurz facilitace a od ledna mi začíná facilitační výcvik. Chtěla bych být průvodce komunikací při tvorbě důležitých projektů a strategií, jak můžeme tvořit společnost a civilizaci, ve které je radost žít. Současné většinové vzorce a normy jsou pro mě nefunkční a děsivé, nebojím se použít slovo brutální.

Netajila jste se tím, že vás lockdown na nějakou dobu odřízl od radosti ze života. Mnozí to měli podobně a ztracenou radost dodnes nedokázali najít. Říkáte, že investice do radosti ze života je to nejlepší, co můžeme udělat. Co vám osobně při hledání radosti pomáhá?
My jsme v podstatě v posttraumatickém syndromu, ale nijak se to nekomunikuje a hlavně terapeuticky neopečovává. Duševní kolaps je toho projevem. Doba covidová byla takovou radikální inventurou pro všechny. Viděli jsme, co nám funguje a nefunguje, osobně i společensky. Mně se jak na orloji v několika kolech ukazovaly všechny mé strachy. A jelikož jsem s nimi komunikovala, neb všechno, čím provázím, na sobě aplikuji a žiju to, vygenerovala jsem změnu v hodnotách.

Herecká pracovní seberealizace tak nějak vybledla a chvilky, kdy jsem navzdory okolnostem cítila radost, získaly na hodnotě. Tak jsem si dala tu práci a zmapovala ve svém vnitřním světě, co jsou moje zdroje radosti a sebehodnoty, kde a s kým a při jakých příležitostech ji zažívám. A teď vyhledávám okolnosti, které mi umožní prožívat, po čem toužím, a říkám ne těm okolnostem a vztahům, které mě poškozují. (smích)

Vidíte, vlastně jsme se vůbec nedostaly k rodině a dětem…
Nemám potřebu sdílet moc informací o rodině a dětech, protože žijí svůj život a já jim ho nebudu medializovat. Čili navzdory tomu, že jsem herečka a veřejná osoba, mají moji blízcí právo na soukromí, které je i pro mne velmi důležité. A proto si ho hlídám.

Simona Babčáková se narodila roku 1973 v Šumperku. Donedávna byla členkou souboru Dejvického divadla v Praze, kde ji dosud můžeme vidět v několika inscenacích. Účinkovala v mnoha seriálech (Comeback, Čtvrtá hvězda, Neviditelní, Zkáza Dejvického divadla, Ohnivý kuře), výrazné role ztvárnila ve filmech Zoufalci, Největší z Čechů, U mě dobrý, Nestyda, Díra u Hanušovic, Vybíjená či Přání k narozeninám. Věnuje se také moderování, od benefičních akcí pro neziskové organizace přes firemní večírky a plesy až po konference. Již třicet let se zabývá psychologií a osobnostním růstem a stala se průvodkyní vnitřními světy. Na základě výcviku Principy života si uvědomila pravidla a nástroje komunikace, které praktikuje a vzdělává v nich i druhé.