Hospodu po celou dobu od jejího vzniku až po současnost provozuje rodina Veličků, byť současná majitelka Romana Veličková upozorňuje, že v začátcích, které se datují k roku 1825 nešlo o klasickou hospodu.

„Tenkrát tady Veličkovi zároveň bydleli a hospodařili. Na tehdejší dobu byli poměrně bohatí, protože kromě ovcí, koz, koní a prasat měli ještě obecního býka. Lidé tu tak chodili s krávami, aby je připustili. Navíc děda byl ještě stolař a tesař. Vyráběl i lyže se sloganem Sáňky, hole, tyčky od firmy Veličky,“ uvedla Romana Veličková, že v začátcích Veličkovi nabízeli kolemjdoucím to, co sami vyprodukovali.

„Šlo hlavně o chleba, mléko, tvaroh, brambory nebo zelí. V té době se ale ještě nedalo mluvit o turistech jako spíše o pocestných,“ poznamenala.

Zboží tahaly koňské povozy

Za minulého režimu pak Veličkovi mohli hospodařit, ale jejich hospoda spadala pod podnik Beskydské hotely. Fungovala jako doplňkový prodej obecního hostince Borová. „Zboží tady tahaly koňské povozy. Obzvlášť náročné to bývalo v zimě, kdy napadlo hodně sněhu.“

V 60. letech 20. století pak byla hospoda U Veličků útočištěm trampů, kteří se tady pravidelně stahovali především o víkendech.

„Za komunistů se trampské hnutí potlačovalo, takže mělo chuť zakázaného ovoce. Vždycky v pátek začali přijíždět trampové ve velkém. Kolikrát dělala policie zátahy. Čekala na ně na vlakovém nádraží ve Frýdlantu. Někteří skončili i u výslechu,“ upozornila Veličková.

„Tady pak měli své zázemí v podobě Chladné vody. Tam, kde dnes stojí hotel Petr Bezruč, zase býval veliký seník. Pod korýtkem zase menší jeskyně. Měli tu hned několik míst, kde mohli přespávat a bivakovat. Dneska je tato doba nenávratně pryč. Děti, které začnou chodit do skautu nebo inklinují k trampingu toho většinou někdy v období puberty nechají a už je to tolik nebere. Možná i proto, že už nejde o nic zakázaného,“ míní Veličková.

Vždycky tady bylo hodně veselo

A dříve se U Veličků také často hrálo, zpívalo. Vždycky tady bylo hodně veselo. „Bylo úplně běžné, že si tady lidé přinesli své hudební nástroje. A to k nám chodili z Lubna, Bystrého nebo z Ostravice. Celou cestu pěšky. Přitom taky mívali pracovní povinnosti. Byla to nádherná doba, na kterou rádi vzpomínáme. Všichni se tu dokázali navzájem skvěle bavit,“ zdůraznila provozovatelka hospody s rodinnou tradicí.

„Pravdou je, že se tady občas i někdo porval, ale nikdy to nebylo tak, že by někdo rozmlátil hospodu. Ostatní vždycky dotyčné popadli a museli si to mezi sebou vyřídit venku. Když se pak vrátili zpátky, byli celí potlučení, ale zase byl klid.“

Zatímco kdysi bylo v hospodě k dostání prakticky jen to, co rodina vypěstovala a k tomu tatranky, kofily, pivo, limonáda a cigarety, tak v dnešní době Veličkovi postupně rozšiřují sortiment, který nabízí.

„Nikdy ale nebudeme dělat smaženiny. Jsme zastánci domácí kuchyně. Základem jsou u nás hutné polévky, obzvlášť kyselice. Nabízíme také domácí guláš, klobásy, nakládáme hermelíny, tvarůžky i utopence. Pro vegany, kterých je v poslední době stále více, pak máme houbovou, čočkovou či fazolovou polévku,“ vyjmenovala Veličková.

A kdo tradiční beskydskou hospodu nejčastěji navštěvuje? „Nejvíce jsou to turisté mířící na Lysou horu. V poslední době k nám začali jezdit lidé z Čech a diví se, co všechno tady máme. Jednu dobu jsme tady mívali často Slováky, a sice několik let po rozdělení. Bylo legrační, když mluvili potichu, protože se báli, že je jako Češi nemáme moc rádi, přitom opak je pravdou. Vždycky je to tak, že nás někdo objeví a pak tady nějakou dobu jezdí,“ uzavřela Veličková.