Je poslední den roku 2022 a při příležitosti 30. výročí rozdělení Československa, přesněji tehdejší České a Slovenské federativní republiky, ke 31. prosinci 1992 se reportér Deníku vypravil na Slovensko, aby vyzpovídal místní obyvatele a zjistil, jak se na rozdělení státu s odstupem tří dekád dívají.

„Co vám mám říct? Jak to říká v Osudech dobrého vojáka Švejka hostinský Palivec tomu tajnému… no… Bretschneiderovi: ´Stojí to všechno za ho*no!´, nebere si servítky důchodce Laco, místní rodák ze Svrčinovce, který však už roky žije v Martině. Do rodné vsi přijel poslední den roku zapálit příbuzným svíčky na hrobech.

„Štve mě ta slovanská nesounáležitost. Škoda, že jsme se tehdy nedokázali domluvit. Kdybychom se nerozdělili, jako jeden stát bychom byli silnější,“ myslí si.

Za prací přes hranici

Rozdělení Československa považuje za špatný krok tady na česko-slovenském pomezí prakticky každý, koho se zeptáte, a kdo podle věku má srovnání života před rokem 1993, a toho, který následoval v dalších třiceti letech. Ne že by to lidi přímo trápilo, berou současný stav jako realitu, ale když na rozdělení společného státu přijde řeč, zpravidla se všem zasteskne. Zejména z ekonomických důvodů.

Lidé z oblasti Kysuce byli sice zvyklí za prací dojíždět, ale zatímco v nedaleké Čadci, kde v minulosti bývaly pracovní příležitosti, většina průmyslových podniků, které za socialismu zaměstnávaly tisíce lidí, postupně zkrachovala, směrem na Ostravsko je i dnes práce přece jen více. I proto řada Slováků z příhraničí stále dojíždí za prací na Třinecko nebo Karvinsko. Zejména ženy nacházejí uplatnění ve zdravotnictví na české straně.

„Znám spoustu žen, které dojíždějí za prací do Jablunkova, Nýdku, Třince i jinam. Proč? Lepší úroveň zdravotnictví v Čechách, lepší vybavení nemocnic a hlavně vyšší platy. Tady na Slovensku se do zdravotnictví nikdo nehrne,“ říká devětadvacetiletá Daniela.

Sama je vyučená masérka, ale protože jí rodiče věnovali restauraci s penzionem, věnuje se gastronomii a vede poblíž celnice v lokalitě Svrčinovec-Zatky bistro Eso.

„Srovnání, jaké to bylo před rokem 1993, samozřejmě nemám, ale rodiče od té doby dodnes podnikají, takže něco vybudovali a fungují. Kdybych neměla tuhle hospodu, tak odtud odejdu. Co tady?“ říká bez obalu.

Rozdělení nemusí být nutně problém

Ač rozdělení státu před 30 lety způsobilo mnohým problémy kvůli občanství, majetkům, rodinným vazbám a dalším věcem, díky vstupu Česka i Slovenska do schengenského prostoru oficiální hranice zase tolik neznamená.

„Přiznám se, že mně ani nepřipadá, že by se něco rozdělilo. Všechno funguje stále stejně, jezdíme do Česka stejně jako do Čadce, po této stránce v rozdělení státu problém nevidím,“ říká Jana, majitelka novinového stánku naproti vlakové stanici Svrčinovec.

Se svým životem je prý spokojená, a rozdělení Československa považuje za krásný příklad toho, jak se státy politicky rozdělí, ale životy lidí jsou pořád téměř stejné, lidé mohou cestovat do druhé země a nikdo s tím nemá problém. „Ano, je tady málo práce, ale to tak bylo vždycky. I proto dnes hlavně mladí lidé jdou za prací, ne do Česka, ale do západní Evropy. Za vyššími výdělky,“ říká podnikatelka.

Její názor, že rozdělení státu před 30 lety nebyla pro Slováky nutně tragédie, sdílí i starostka Svrčinovce Renáta Majchráková. Uznává, že několik let po rozpadu republiky bylo trochu problematických kvůli administrativě, vyřizování občanství, smíšeným manželstvím nebo kvůli majetkům a tak dále, ale jinak podle ní rozdělení státu pro Slováky nic neznamená.

close Svrčinovec (Slovensko), reportáž 30 let od rozdělení ČSFR.  31 .12. 2022 info Zdroj: Deník/Tomáš Januszek zoom_in Svrčinovec (Slovensko), reportáž 30 let od rozdělení ČSFR. 31 .12. 2022

„Pokud mohu mluvit za zdejší lidi, cítíme se být součástí té horské oblasti, která se táhne od Jablunkova. Tak nějak tíhneme k Česku i Polsku, protože v posledních letech hodně spolupracujeme,“ říká starostka Majchráková.

Kdy zavřená hranice místním opravdu komplikovala život, bylo prý v posledních letech během covidové pandemie a teď v posledních měsících kvůli kontrolám na hranicích v souvislosti s nelegálními migranty.

Češka na Slovensku: „Zpátky bych už nešla“

Marie pochází od Plzně a na Slovensko se přivdala před osmatřiceti lety. A právě díky rozdělení Československa a vytvoření oficiální státní hranice mohla práci v kravíně vyměnit v roce 1993 za lépe placené zaměstnání na celnici. Tam vydržela do roku 2004 a dnes ji lze potkat jako obsluhu na čerpací stanici ve Svrčinovci.

„Našla jsem tu rodinu, domov, vychovala děti. Rozdělení mi ani tak nevadí, ale zpětně mě mrzí, že jsem odešla a na západě Čech zůstali moji rodiče,“ říká žena.

Československý sentiment

Může to být vyloženě specifikum česko-slovenského příhraničí, kde si lidé stýskají po dobách, kdy Češi a Slováci žili ve společném státě. Nicméně názor, že se republika před třiceti lety dělit neměla, zaznívá v oblasti u hranic často.

„Ono záleží, koho se budeš ptát. My tady na Kysucích to vidíme takto, ale lidem někde od Prešova nebo Košic je Česko u pr…e,“ míní šedesátník Maroš, s nímž reportér Deníku debatuje před prodejnou potravin v Milošové, což je část Čadce.

Je přesvědčen o tom, že na Slovensku v posledních letech vládne chaos, mafie, a co se dosud nerozkradlo, rozkrádá se dnes. Slováci se prý měli nejlépe za komunistů. „Práce byla, pořádek byl, dalo se v klidu žít. Podívej se kolem, každý, kdo pracoval, si mohl dovolit postavit dům a přitom se nemusel zadlužovat, brát si šílenou hypotéku. Říkám, že za komunistů bylo líp,“ loučí se.

Jeho dva mladší kolegové nejsou tak radikální, nicméně na poměry na Slovensku nadávají. Ale nutně to nemusí souviset se třicet let starým rozdělením republiky.

„V Česku máte vyšší životní standard. K vám když přijedu, třeba do Ostravy, připadám si jak na Západě, fakt. Možná, kdybychom zůstali pospolu, mohli jsme se na Slovensku taky tak mít,“ přemítá jednačtyřicetiletý Juraj, který pracuje ve Studénce a nemůže si vynachválit práci i mezilidské vztahy, které na Slovensku podle něj nejsou dobré.

Pohled těch, kdo to nezažili

A co na historické soužití Čechů a Slováků v jednom státě, pod jednou vlajkou, říkají ti, kdo se narodili až po 1. lednu 1993? Pro ně je samostatné Slovensko běžná realita. Nic jiného neznají, tudíž se zpět neohlížejí, nad minulostí nepřemýšlejí.

„Můj otec pracoval v Karviné na šachtě a rodiče občas vzpomínají, jaké to bylo za společného Československa. Ale to už je pryč, a mě to tak vyhovuje,“ říká Marek, jeden ze tří mladíků v uličce naproti hřbitovu v Milošové.

I jeho kamarádi Samuel a Miloš říkají, že do Česka s rodiči běžně jezdili a jezdí a že se sousedy v Česku nemají problém. „Myslím, že bychom měli ocenit ten poklidný rozchod obou národů a měli bychom si vážit toho, že jsme si blízcí, nemáme jazykovou bariéru a máme se, věřím, vzájemně rádi,“ rozvažuje Miloš.

Jsou prý ale situace, kdy je striktně Slovákem a Čech je pro něj soupeř. „Při sportovních utkáních, třeba v hokeji. V takovém případě nemůžu jinak. Fandím našim, Slovákům,“ usmívá se.