„Na koupi nových strojů nemám peníze,“ vysvětlí prostě. Hospodaří na čtrnácti hektarech půdy, donedávna bez jediné koruny dotace. A vyrábí jako generace zemědělců před ním zdravé potraviny. „Míval jsem vždycky pronajaté kousky pole, vždycky jsem choval vepříka nebo býčka. Co se utržilo za maso, z těch peněz se pak celý rok podle potřeby ubíralo,“ říká jedenasedmdesátiletý muž, který se rozhodl hospodařit.

Stejně jako kdysi jeho táta, který za kolektivizace o majetek přišel. Pás země, kterou dnes rodina vlastní, se táhne až na Růžovou. „V těch čtrnácti hektarech jsou i bažiny a skály. Na zadní část pozemku ani nemůžu dojet, na starou polní cestu, která tu bývala léta, se nedostanu. Všechno je zadrátované, lidé se nedostanou ani do lesa. Pozemkový fond mi zůstal dlužen půdu. Když jsem chtěl ten malý kousek u zahrady, přes který vedla i polní cesta, prodali to jiným,“ říká s hořkostí a ukazuje stromy rostoucí „na cizím“. Ty sázel kdysi jeho otec.

„Cestu jsem si nakonec vyjezdil na kraji svého pole, a když tu vedle jedou kosit trávu, ještě mi jezdí pomém pozemku. Kolikrát už se stalo, že nám přes oves a pšenici přešly krávy z okolních pastvin.“ Ten kousek země chtěl využít k pastvě svého dobytka, a proč nepochodil, dodnes nechápe. „Na ohradu by mi to stačilo. Bylo tady ve vsi více lidí, kteří hospodařili na malém, ale nikdo kolem už to nedělá. Jsem tu vlastně sám,“ říká František Žváček.

Pole ale prodat nechce, věří, že tuhle káru potáhnou jeho děti a pak vnoučata. Už kvůli možnosti jíst chutné a zdravé potraviny, vypěstované na poli zúrodňovaném leda hnojem, nebo maso bez stop průmyslově vyráběných krmiv. Manželé Žváčkovi vychovali dceru a dva syny. Jeden pomáhá v hospodářství takřka denně, další děti podle možností. „Když mi bylo padesát, prodělal jsem infarkt a doktor mi dával tak půl roku života.A podívejte se, je mi 71 a cítím se dobře, jen mě bolí kolena a někdy si potřebuju na chvilku sednout,“ vypráví u pravého českého turka a cigarety.

„Pana Žváčka obdivuji, dokázal, že hospodařit se dá i bez dotací a že se v našich podmínkách mohou produkovat kvalitní potraviny, které jsou samá chuť,“ říká poradce ekologického zemědělství Josef Švéda. Ten se nedávno obrátil na ministra zemědělství s projektem dodávek výlučně biopotravin do předškolních a školních stravovacích zařízení po celé zemi.

„Považuji za nutné upozornit, že prevence zdraví závisí ve velké míře na zdravé výživě bez chemie. Platí vcelku prostá rovnice, že jen na zdravé půdě se mohou produkovat zdravé potraviny a že konzumace biopotravin je tou nejlepší prevencí před mnohými nemocemi.“ Hospodářství Žváčkových nehýří okázalostí, zato stojí na rodinné pospolitosti a každodenní práci i šikovnosti. Kdyby pan Žváček nebyl kovozemědělcem, sotva by si mohl vyrobit zemědělské stroje.

„Nemyslím si, že by rohlík v obchodě musel stát ke třem korunám, není k tomu důvod,“ tvrdí zemědělec. Zbytečně vysoké jsou zisky zpracovatelů a také marže obchodníků. Sotva by ceny šplhaly tak vysoko, pokud by prvovýrobci byli akcionáři ve zpracovatelském průmyslu, nebo se v našich podmínkách prosadil přímý prodej ze dvora. Tak to přitom funguje v okolních zemích.