Veronice Zvařičové je dnes osmadvacet let, má medaile z vrcholných akcí a startovala i na olympiádě ve Vancouveru. Trénuje společně s jednou z největších hvězd současného českého sportu – Gabrielou Koukalovou.

V jednom z rozhovorů přiznala, že by se po konci aktivní kariéry ráda věnovala maséřině. Spousta lidí před ní smeká. Před čtyřmi lety při tréninku na kolečkových lyžích totiž mohla přijít o život. Během přípravy s reprezentačním týmem sjížděla v jabloneckém areálu v plné rychlosti z kopce. Střetla se s projíždějícím autem a utrpěla vážná zranění.

Ze střetu si odnesla otřes mozku, srdce a plic, zlomený nadočnicový oblouk, polámané kosti v obličeji, nadvakrát zlomenou klíční kost, frakturu lopatky i lýtkové kosti nad kotníkem a natržený přední zkřížený vaz.

Pro mnohé sportovce by to znamenalo konec profesionální dráhy, odchovankyně biatlonového klubu z Břidličné ovšem ukázala, že je ryzí bojovnice. Zhruba za rok a půl už opět objížděla závody. „Občas to lehké nebylo,“ tvrdí skromně s odstupem několika let. Aktuálně už pilně dře na novou sezonu.

Kde se momentálně připravujete a co vás v přípravě ještě čeká?

Momentálně se připravujeme na soustředění v Novém Městě na Moravě a ještě nás čekají dvě velká soustředění, týdenní podzimní testy a republikový šampionát na kolečkových lyžích v Letohradu. V listopadu jedeme na první soustředění na sněhu.

Jak je to v současnosti s vámi a ženskou biatlonovou reprezentací? Jste opět její členkou? Vím, že jste v minulosti o místo přišla.

Jsem v ženské biatlonové reprezentaci B, ale trénujeme všechny holky dohromady. Takže za mě spokojenost.

Co čekáte od příští sezony a s jakými výsledky byste byla spokojena?

Užiji si ji naplno a mým cílem je mít štěstí, abych zůstala zdravá a šťastná.

Na vašem FB profilu máte spoustu společných fotografií s Gabrielou Koukalovou. Vaší spolužačkou z gymnázia v Jilemnici byla zase Veronika Vítková. Jak velká jste kamarádka s těmito hvězdami českého biatlonu?

Gábina je moje krevní skupina a skvěle se spolu odreagujeme. Jinak mi nedělá problém se bavit s kýmkoliv.

Nedávno jsem dělal rozhovor s Jaroslavem Kováčem z biatlonového klubu v Břidličné. Vzpomínají tam na vás jako na nejslavnější odchovankyni. Jak pro změnu na oddíl vzpomínáte vy?

Jé, tak to je hezké. Vzpomínám pozitivně. Všichni jsou v Břidličné moc milí a s některými se vídám i teď. Nejvíc si pamatuji, jak sem vždycky běhala trestná kola. Třeba v jednom závodě devět trestných kol z deseti. To se vám pak motá hlavička. (smích)

Pocházíte ze Starého Města u Bruntálu. Kolikrát do roka máte v současnosti možnost se tam vracet? Zkuste i charakterizovat svůj vztah k rodnému kraji.

Upřímně nemám moc času, abych se vracela domů do Starého Města. Máme pěkně nabitý roční tréninkový plán. A to ještě v době olympijské přípravy. Ale po tomhle soustředění máme dovolenou, takže si vezmu svoji sedmiletou sestřičku na pět dní do Jablonce a okolí.

Je tady víc možností, co dělat. Ale do „Staráčku“ se těším na mamču a klid u bazénku. To na konci dovolené taky stihnu.

Z oddílu jste v mládí odešla do Jilemnice. Bylo v tom věku pro vás náročné se odstěhovat tak daleko od domova a začít se starat sama o sebe?

Ne, vůbec ne. Byla to sranda. Ale čím jsem starší, tak bych samozřejmě chtěla být víc s mamčou.

Pro řadu lidí jste hrdinkou, protože jste se dokázala vypořádat s nehodou, která vás postihla v létě 2013. Jak moc složité období to pro vás bylo? Přece jenom vrátit se po roce nebo roce a půl k závodění, to je úctyhodný výkon.

Jé, děkuji. Já jsem byla trpělivá a brala to tak, jak to je. Ale občas to teda lehké nebylo.

Změnilo se od té doby třeba něco při biatlonových trénincích? Při trénování na silnicích asi musí biatlonisté čelit nebezpečí ze strany neohleduplných řidičů.

Většina z nás, hlavně já, začala jezdit s helmou na tréninku a máme při trénincích na silnici doprovod trenérů, kteří jedou před námi a za námi autem s výstražným majákem. A taky na kolečkové dráze v areálu Břízky v Jablonci nad Nisou přibyl retardér a závora.

Který úspěch své kariéry si považujete nejvíce? Získala jste zlato na juniorském světovém šampionátu, medaili máte i ze štafetového závodu ve světovém poháru, startovala jste také na olympiádě ve Vancouveru.

Všechny jsou pro mě něčím výjimečné. Nejemočnější je pro mě stříbrná medaile ze zimního mistrovství Evropy 2013 v biatlonu.

Ve Vancouveru jste chodila s úspěšným rakouským biatlonistou Dominikem Landertingerem. Partnerství mezi biatlonisty nejsou ničím výjimečným, například manželství Darji Domračevové s Ole Einarem Bjørndalenem anebo manželé Poiréeovi. Čím si to vysvětlujete a je to v současnosti třeba i váš případ?

Když někoho miluješ, tak není co řešit. Když si spolu dva rozumí, tak je to super. Většinou se ti dva potkají a mají společné záliby. U těchto lidí je to ze sportovního odvětví. Jen já mám doma nesportovce. Někdy to není lehké, ale kdyby to bylo naopak, tak by se mi to nelíbilo.

Nezvládla bych doma čekat na chlapa, až se mi vrátí ze soustředění. Stýskalo by se mi. (úsměv)

Co říkáte na biatlonový boom, který v poslední době uchvátil celou republiku? Momentálně bezesporu patří k nejoblíbenějším sportům u nás.

No, tak to je skvělé. Mám z toho radost, kolik lidí nám fandí. Je to neuvěřitelné a milé.

Jak jste se k biatlonu vlastně dostala? Napadlo by vás v mládí, že byste to jednou mohla dotáhnout až do reprezentace?

V sedmé třídě na základní škole přišel Jaroslav Kováč (trenér z Břidličné) a ukázal nám, co to biatlon vlastně je. A v deváté třídě už jsem jela na soustředění s Jindřichem Šikolou. Nějak jsem nad tím nikdy neuvažovala. Teď vidím, že udržet se s těmi nejlepšími není žádná sranda.

Otázka závěrem: Co byste do budoucna popřála biatlonovému klubu v Břidličné?

Přeji jim hodně štěstí a plno nadšených sportovců. Zaslouží si to.

Veronika Zvařičová se narodila 8. prosince 1988 a pochází ze Starého Města u Bruntálu. Jedná se o nejslavnější odchovankyni Klubu biatlonu Břidličná. Později se za studiem i sportem přesunula na gymnázium do severočeské Jilemnice. Dokázala se prosadit do ženské biatlonové reprezentace.

Na kontě má zlato ze štafety z mistrovství světa juniorů, stříbro z evropského šampionátu a medaili ze stejného cenného kovu z mistrovství Evropy juniorů. Startovala i na olympijských hrách ve Vancouveru.

V letní přípravě během roku 2013 se stala obětí dopravní nehody. Utrpěla řadu těžkých zranění, ale dokázala se vrátit. Dnes je opět členkou ženského reprezentačního týmu B a připravuje se na novou sezonu. Aktuálně žije v Jablonci nad Nisou.