Tomáš Juříček si ve svém nabitém programu udělal čas na rozhovor pro Deník. Spolu s trenérem a předsedou krnovské Lokomotivy Václavem Stuchlíkem a asistentem trenéra Patrem Graciasem, který jej doprovází a koučuje na závodech, se rozpovídal o šampionátu i o radostech a strastech trojbojařova života.

Jak probíhala příprava na mistrovství Evropy?

Tomáš Juříček: Příprava byla dlouhá, už jsem se na tuhle Evropu připravoval někdy od prosince až do teď. Ale připravoval jsem se vlastně na dvoje závody. Jezdím na závody RAW, tedy bez speciálních dresů, i s dresy. Musel jsem to kombinovat. Asi čtrnáct dní před mistrovstvím jsem se musel připravovat jenom čistě na ten šampionát RAW.

Je příprava jiná, když se připravujete na závody v dresech a bez dresů?

Juříček: Je to hodně rozdílné. Bez dresů cvičíte nalehko, v tričku. Nic neoblíkáte, je to takové cvičení jak v posilovně. Ale pokud máte na sobě ty speciální dresy a uděláte všechny tři disciplíny, devět pokusů, tak jste zbitý jak kůň. Všude otlačeniny od bandáží.

Hlavně už oblékání do těch dresů je náročné, sám se do toho neoblečete. Proto já nemůžu na závody RAW odjet sám, do dresu mi musejí pomáhat alespoň dva lidi.

Je rozdílná i náročnost závodů v dresech a bez nich?

Juříček: Paradoxně po závodech v dresech, i když je to speciální vybavení, které vám má pomoci, tak jste o hodně více utahaný.

Václav Stuchlík: Je hlavně třeba říct, že v RAW závodech se zvedají nižší váhy. Třeba v dřepu zvedáte dvě stě kilo, ale bez dresu a bez bandáží se vám to zvedá lépe, protože vás to pustí, i když vám nic nepomáhá. Jde to vlastní vahou dolů a pak vlastní silou zatlačíte nahoru.

S dresem a bandážemi musíte tu činku tlačit i dolů. Navíc ten pokus musí být hodně přesný. Trochu se nahnete a ten dres vás vyhodí i s činkou ven. Je to taková pružina, musíte toho využít přesně, jinak vám to nedovolí udělat pokus správně.

Petr Gracias: Bez dresu člověk jede na nějaké svoje maximum. Když závodí s dresem, tak zvedá de facto víc, než je samotné tělo schopné zvládnout. Takže jedete nad maximum, než normálně dáváte.

V čem vlastně tomu závodníkovi ten dres pomůže? A z čeho to je vyrobeno?

Juříček: Jsou to tajné technologie. Pořád se to vyvíjí. Je to strašně tvrdá látka, prošitá, takže i kdyby to tahali čtyři lidi, tak to nejsou schopní natáhnout. To až ta činka. Dělá se to závodníkovi na míru. A velký problém je to obléct i sundat.

Gracias: Vezměte si, že proužek široký jeden centimetr téhle látky udrží tři sta padesát kilo v tahu. A jsou tam švy, které taky musí tu činku udržet. Ty firmy na to mají své patenty a nikomu to neprozradí.

Předpokládám, že na každou disciplínu je speciální dres.

Juříček: Přesně tak. A hlavně si na ty dresy, stejně jako na bandáže si musíte zvyknout, nejde to hned. Kdysi jsem od toho měl třeba šrámy do krve, teď už to je jen otlačenina.

Kolik tak stojí výbava pro jednoho silového trojbojaře?

Juříček: Já mám opravdu špičkové vybavení, takže jeden dres na jednu disciplínu vyjde na šest tisíc korun. A potřebujete tři. Plus jeden zvlněný dres, pak k tomu nějaké pásky, bandáže. Samozřejmě boty, které jsou taky zvlášť na dřep, benč i mrtvý tah.

Obyčejné boty koupíte za tisícovku. A vy máte boty, které používáte jen na dřep a ty stojí šest tisíc. Takže celá výbava na závody v dresech vyjde na nějakých padesát tisíc. A to máte ještě dresy předzávodní, tréninkové, závodní, které jsou užší. To je proto, aby vám seděl, když zhubněte na tu závodní váhu. A ta cena pak je o to vyšší než těch padesát tisíc.

Co vás baví na silovém trojboji?

Juříček: Mám rád silové sporty. A ten trojboj, to je vlastně základ pro všechny silové sporty. A nejen pro silové sporty. Kdo chce něco dokázat ve sportu, vždycky se musí té činky chytit. Ať je to hokejista, tenista, cyklista, bez síly nedostane žádný sport na vyšší úroveň.

Stuchlík: Tenhle evropský titul je vlastně největší úspěch krnovského silového trojboje za celých čtyřicet let. A hlavně mě hřeje, že se perfektně zapojila právě mládež.

Jak moc se liší výkony v dresech a bez?

Juříček: No mě osobně to dělá docela dost, nějakých osmdesát, devadesát kilo v celkovém trojboji. Možná i sto kilo jde udělat, prostě nikdy ten dres nevyužijete úplně do maxima.

Gracias: Tomáš hlavně trénuje s vyššími váhami, než zvedá na závodech. On je samá svalovina, žádný tuk, tak když se pak shazuje před závodem na svou váhu, tak každé kilo svalů dolů se říká, že je deset kilo na disciplínu. A on trénuje s osmašedesáti kily, na závody musí mít šedesát šest.

Juříček: Někdy mám i sedmdesát kilo v tréninku, když jsem dost zavodněný. Když třeba závodím v sobotu, tak se snažím už od úterka váhu srážet dolů. Den před závody už vůbec nejím a nepiji, jenom tak posrkávám.

Vaše váhová kategorie je šestašedesát kilogramů. Pokud máte před závody sedmdesát, musíte za každou cenu shodit. Jak se vám to povede, aniž by to mělo vliv na výkon?

Juříček: Před závody musí závodník trochu zvolnit. Musí hodně odpočívat, snížit i porce jídla. Musíte jíst dětské porce. Já třeba nedržím nějaké diety. Za tu dobu, co závodím, tak už zhruba vím, jak dokážu ta kila shodit, jak mi funguje spalování. Ještě večer před závodem se několikrát vážím, ať vím, kolik deka ještě musí jít dolů.

Není tělo unavené na závody, bez jídla, bez pití?

Juříček: Když je odpočaté, tak ne. V den závodu to je většinou tak, že v devět ráno je vážení, v půl jedenácté prezentace a v jedenáct se závodí. A člověk hned jak se odváží, tak vypije litr vody, litr džusu. A během dvaceti minut jsem na šedesáti osmi a půl kilech.

A co když se nepovede na vážení shodit tolik, kolik je třeba?

Juříček: Už se mi to taky stalo. To se pak jde třeba běhat. No a na výkonu to pak je hodně moc poznat. Jednou jsem shazoval během půl hodiny asi sedm set gramů. Musíte se hodně nabalit věcmi a jít běhat kolečka a potit se. Když se ale povede se do té váhy trefit, tak se pak najíte, napijete a už je to tělo v pohodě.

Vy patříte nejen u nás, nejen v Evropě, ale i ve světě ke špičce mezi silovými trojbojaři. S jakými cíli jste na evropský šampionát do Plzně odjížděl?

Gracias: Skočím mu do toho. Říkal: Jedině zlato, nic jiného neberu. A teď mluv (směje se).

Juříček: (směje se) Co si budeme povídat, když už se závodí, tak každý chce vyhrát. Nahlas jsem říkal, že mi stačí ta bedna, že medaili musím mít. Ale je jasné, že jsem si šel po tom zlatu. Každý sportovec tohle přizná, že chce být první. Nikdo nechce končit jako druhý, třetí, nebo bez medaile.

Takže máte přehled o konkurenci a jejich výkonech?

Juříček: Přehled mám, ale ono je to takové ošemetné. Ti kluci můžou mít zapsaný třeba jenom jeden pokus, jen aby se nominovali. A pak přijede na závody a z toho maxima, co měl zapsané, třeba 550 v trojboji, najednou dokáže udělat 590. A vy se pak díváte, jak je možné.

Takže tohle je v podstatě na každém závodníkovi, jestli si ke konkurentům zjistí něco víc. Zase, když přijdou noví závodníci, kteří sice mají zapsaný výborný výkon, ale nikdy na velkých závodech nebyli, tak na nich vidíte, že jsou nervózní.

A když jim utečete o pár kilo, pět, deset, patnáct kilo, tak oni začnou riskovat. Už si naloží takovou váhu, maximum, už na základu a většinou to nedají.

A vy to na závodech děláte jak?

Juříček: Znervózním je už tím, že mám vždycky docela vysoký základ, ale takový, který dám úplně stoprocentně. A pak druhým pokusem skočím třeba dvacet kilo nahoru. Soupeře to znejistí a začnou taktizovat

Gracias: Toto je přesně styl krnovského silového trojboje. Třeba v době, kdy jsem já začínal, tak trenér taky vždycky říkal: Základ je dát základ. Sice jsem nedával takové výkony jako Tomáš, ale když jsem na dřepu dělal dvě stě dvacet, dvě stě třicet, tak trenér říkal: Dej si 200 jako základ a pak si skoč třeba o dvacet, třicet kilo.

Spousta závodníků ale na těch 220 začíná, pak dá opět kilo víc a možná 230. Všichni se na vás dívají s tím, že jste po výkonu v prvním pokusu poslední, tak vás podcení. A když najednou na druhý pokus dáte stejně jako on, tak znervózní.

Juříček: Přesně tak to je. V posilovně dovedu dřepnout s 240. Ale základ na závodech si dám 217,5, pak si dám 232,5 a pak skáču až k maximálce. Samozřejmě na mistrovství světa je už spousta zkušených závodníků, kteří dávají výborné výkony. Tam je to vyrovnané. Hlavně nesmíte po prvních dvou disciplínách ztrácet moc kil, protože v mrtvém tahu už se dost taktizuje.

Gracias: Je to kombinace tří disciplín v pořadí dřep, bench press a pozved (mrtvý tah). V každé disciplíně máte tři pokusy, ale v pozvedu máte sice tři pokusy, ale taky možnost dvakrát měnit váhu. To znamená zareagovat na to, co zvednou soupeři. Tam je obrovské taktizování.

Juříček: Teď na té Evropě jsem donutil soupeře, aby si v pozvedu přidal 17,5 kila, aby mě překonal. Ale už jsem věděl, že i předchozí pokus s nižší váhou byl pro něj těžký. Já jsem si dal evropský rekord 232,5 kila. A on si musel dát 237,5. A nedal to.

Sledují se soupeři během soutěže, během těch pokusů?

Juříček: No já je sleduji určitě. Vždycky když po někom jdete, tak už si stoupnete tak, abyste ten jeho pokus viděl, sledujete, jestli na něj máte nebo ne.

Gracias: Závodník by měl sedět a soustředit se na výkon. Od toho tam je trenér. Na reprezentačních akcích tam samozřejmě není klubový, ale reprezentační trenér.

Mluvil jste o znervózňování mezi soupeři, jak je tedy důležitá pro silového trojbojaře psychika? Nakolik je ta „hlava" důležitá?

Juříček: Minimálně padesát procent. Pokud ten člověk není soustředěný, tak to dělá ještě daleko více. Když závodník není soustředěný, začne být nervózní, tak to většinou dopadne špatně.

Gracias: Někdy pomůže i negativní motivace. Tam ani nechoď, to nedáš. A Tomáše to tak vyhecovalo. Jak nedám? A zvládl to. (směje se)

Juříček: Tohle funguje, ale jak kdy. Někdy mi to pomáhá. Většinou ale když začínám být před pokusem nervózní, tak si sednu, na nic nemyslím a o mě uklidní. Ale někdy je fakt dobré se doslova naštvat.

Velkým aspektem silového trojboje jsou rozhodčí. Z těch tří se minimálně dva musí shodnout, jestli je pokus platný nebo ne. Jak hodně ovlivňují závody?

Gracias: No někdy ten rozhodčí udělá hodně. Sám závodník třeba cítí, že měl pokus platný, ale rozhodčí mu to neuznají. A naopak, zažili jsme třeba, že na pokus ve dřepu šel závodník, jehož otec dělá i rozhodčího, Všichni viděli, že to byl neplatný pokus, ale byl uznán.

Po něm šel náš krnovský závodník. Dřepl o něco lépe, taky to bylo na hranici, ale automaticky neplatný pokus. A pak se hádejte. Ale to se stává i ve světě.

Když jsou rozhodčí třeba Litevec, Moldávec a Američan, a na pokus jde Američan, který soupeří s Litevcem, tak mu odmávnou neplatný pokus. Je to hodně o posouzení. Samozřejmě kromě rozhodčích tam je i komise jury. Když se odvoláte, tak ta může změnit výrok rozhodčích, i rozhodí odvolat.

Juříček: Loni jsem byl v Maďarsku na mistrovství světa, kde jsem skončil čtvrtý. Ale sám pro sebe jsem věděl, že jsem měl být třetí. Byl tam jeden Američan, který nezvládl první dva pokusy v benči. Třetí měl být taky neplatný, protože tam došlo k poklesu činky, ale uznali mu to poměrem hlasů 2:1, aby prostě nevypadl ze soutěže.

No a tím mi vzal malou medaili v bench pressu a pak i velkou v celkovém součtu.

A nefunguje tam třeba videozáznam?

Juříček: Ale to nezáleží na rozhodčích. Pokud se podá protest, jde to k jury, přeruší se soutěž a oni se musí dohodnout o platnosti toho daného pokusu. Když to uznají jako neplatné, tak zaplatíte poplatek a jede se dál.

Když vám to uznají jako platné, tak neplatíte nic. Ale taky to není dobré, protože rozhodčí nejsou rádi, že zpochybňujete jejich verdikt. A můžou vám to vrátit. Ale musím říct, že já ty protesty nedávám.

Když se vrátíme k mistrovství Evropy. Kdo byl takový největší konkurent?

Juříček: Už v nominaci jsem tam měl čtyři opravdu silné borce. Věděl jsem, že se čtyřmi lidmi tam bude boj, Bulhar, Francouz, Fin a Němec. A tyhle jsem si hlídal. Francouz udělal chybu. Já jsem měl na mrtvém tahu hodně vysoký základ, který jsem ale v pohodě dal.

On znervózněl a zbytečně si nastavil velkou váhu. A sám se v podstatě vyřadil. Přitom mohl udělat krásný výkon a mít medaili.

Který evropský stát má nejvíce špičkových závodníků, kteří pravidelně vozí medaile?

Juříček: Určitě Rusové, Finové jsou hodně dobří, velmoc je Litva a Lotyšsko jde hodně nahoru, no a samozřejmě Ukrajina.

Gracias: Ale k tomu můžu ještě říct, že je to nějakých snad šest let, kdy Ukrajina měla zákaz závodit na světových a evropských šampionátech, protože jim chytili enormně hodně závodníku za doping. A rozhodnutím mezinárodní federace byla Ukrajina na rok nebo dva vyřazena ze světových soutěží. A nemusíme ani chodit daleko. Za Zlín závodil jeden Rus, byl tu jeden rok a pak zmizel.

Na mistrovstvích světa a Evropy ale antidopingové kontroly probíhají, ne?

Juříček: To ano, já jsem teď udělal dva evropské rekordy a hned jsem šel. Je to podmínka, aby vám ty rekordy uznali.

Chodí jen medailisté a rekordmani nebo všichni?

Juříček: Medailisté a rekordmani vždycky, ale klidně může jít i čtvrtý nebo i závodníci, co skončí níž. Někdo má třeba slabé dřepy i mrtvý tah a má úplně extrémní bench press, tak si ho hned vyberou. Ale stalo se mi, že jsem na republice udělal šest rekordů a vzali kluky pode mnou a mě ne.

Stuchlík: Tomáš jako reprezentant je v antidopingovém programu. Musí si nahlásit, kdy bude doma a komisaři u něj mohou kdykoliv zazvonit.

Stává se to často, že někoho chytí při dopingu nebo je to spíše ojedinělé?

Juříček: Hlavně je to na samotném člověku. Kdo jde tou čistou cestou, tak ty výkony a jdou nahoru hrozně pomalu, je to dlouhá cesta. Kdo bere doping, tak to jde poznat už tím, že má velké výkyvy ve výkonech. Je to taková křivka, kdy výkony lítají nahoru, dolů.

Stuchlík: Sem tam se nějaký oddíl objeví. My jim říkáme „sypálisti".

Znáte se mezi sebou i na té mezinárodní úrovni? Jaká panuje atmosféra mezi závodníky?

Juříček: Je tam samozřejmě zdravá rivalita, ale jinak to funguje perfektně. Všichni se baví se všemi. Fandíme si, jsme kamarádi. V silových sportech to tak je.

Jak je náročné skloubit trojboj, kdy pořád jste v posilovně nebo na závodech s běžným životem?

Juříček: Myslím, si skloubit jde všechno. Záleží na tom, jak si to ten člověk zorganizuje a hlavně když ví, co chce dokázat. Těžko se to dělá, když člověk přijde domů, sedne si na gauč a řekne si, že je unavený, že se mu nechce cvičit. A je konec.

Já taky přijdu z práce, skočím něco udělat na baráku, i o víkendu, ale jsou určité dny a hodiny, kdy jdu trénovat a přes to nejede vlak. Když chce člověk něco dělat, tak si na to musí čas najít. Je to o vlastní sebedisciplíně.

Jaké vrcholné závody ještě v téhle sezoně jedete.

Juříček: Nejdříve je ta Evropa v dresech v Maďarsku, příští týden. Pak jedu v červnu do Finska, tam je mistrovství světa v trojboji RAW. A nakonec v září máme doma v Praze mistrovství světa v dresech.

Do Plzně se jelo pro zlato, tak teď se jede pro co do Maďarska?

Juříček: (směje se) Ambice samozřejmě jsou, ale nepočítám s tím, že bych byl první. Ostatní mají v těch dresech oproti RAW velké skoky ve výkonech. Mají to nacvičené úplně jinak, my s tím pořád ještě pracujeme, přece jen dresy používám teprve druhý rok. A tam se musí vybrousit ta technika. Umím docela dost, ale to se pořád učíte. Chtěl bych skončit na bedně, to budu hodně spokojený.

Stuchlík: Oni tam totiž budou i vyložení specialisté, kteří na ty závody RAW nejezdí.

Je v dresech větší konkurence?

Juříček: Určitě je.

Stuchlík: Je to dáno tím, že dvacet let se jezdilo jen v dresech a ty závody RAW jsou druhá, třetí rok. My jsme tak kdysi začínali, tak se to zase vrátilo k tomu původnímu. Což je dobře.

Tomáš JuříčekNarozen: 1992 v Krnově
Oddíl: TJ Lokomotiva Krnov
Úspěchy: 2x mistr ČR v silovém trojboji juniorů, 2x mistr ČR v klasickém silovém trojboji (RAW) juniorů, mistr ČR v benčpresu juniorů, 4. místo na ME v silovém trojboji juniorů 2014 (Maďarsko), mistr Evropy v klasickém silovém trojboji (RAW) juniorů 2015 (Plzeň)