Ten tu plní ještě jednu roli – správce. Od hřiště, přes tělocvičnu až po zázemí šaten či klubovnu se nic nehne bez jeho vědomí. „No, co vám budu povídat. Někteří mě v lásce nemají,“ usmívá se při odpovědi na otázku, jestli je na další generace přísný.

„To je i tím, že si kluci ničeho neváží. Kdyby za nimi člověk nelítal, nenutil je po sobě uklízet, bylo by to horší. Je to ale i vina dospělých – rodičů, trenérů… Když je to nenaučí, je to věčný boj. Pak musíte být rapl, i kdybyste nechtěl,“ dodává Kaňák.

Na co jste nejvíc rapl?

To je těžké takhle říct. Snažím se vše udržovat, protože nic není zadarmo. Ale když chcete příklad, tak třeba míče. První, co s nimi mladí dělají, že jimi mlátí o beton. To pak musíte řvát.

A co trávník? Na něj bývají správci obvykle hákliví…

Také se musí udržovat a myslím, že kluci vidí, že se dělá maximum, aby hráli na co nejlepším terénu. Ten je základ. V tom by ale měli být nápomocni i trenéři. Na druhé straně my bychom nebyli jiní a navíc se současnou situací má člověk jiné starosti, protože se bojím odlivu hráčů. Možná ani ne tolik těch mladých, dětem může sport chybět, spíše starších, kteří si rychleji odvyknou, že to půjde i bez toho. Tam to bude horší. Obecně je tato situace hrozná. Člověk neví, co bude, navíc zatím není ani vidět světlo na konci tunelu. Pořád se to protahuje, nic se nelepší a jediní kluci, kteří od nás trénují, jsou ti v reprezentačních výběrech. Každých čtrnáct dní jezdí do Prahy, kde mají podepsány profesionální smlouvy. (pousměje se) A testují se.

Kolik jich tam je od vás?

Čtyři, pět kluků. Je ale složité konkurovat klubům z Prahy.

Vy jste věřil, že byste se mohl ragby věnovat naplno?

To byl vždy sen, který se splnil před jedenácti lety díky panu Kubatému. On měl totiž myšlenku, že bude lepší, když jeden bude dělat všechno, než když všichni nebudou dělat nic. Některým lidem se to nelíbilo a přiznávám, že nedělá dobrotu, když je jeden člověk placený, zatímco ostatní nikoli. Tomu rozumím.

Co jste dělal dřív?

Celý život jsem spravoval auta. Po revoluci jsme s kolegou podnikali, protože jednou se řeklo, že je konec, servis se prodává a zavírá. Tak jsme si pořídili vlastní dílnu, začali od nuly, ale byl to boj. To je ale ostatně asi dodnes. Jako podnikatel musíte sehnat prostory, mít zákazníky a držet krok s vývojem. Pak jsem šel na dva roky do automobilky do Nošovic. V roce 2010 jsem dostal nabídku od pana Kubatého, abych se věnoval tady ragby, klubu, zázemí, ale to jsem nebyl hned rozhodnutý. Prsty v tom měl Yves Perrot, Francouz, který snad pětadvacet let pomáhal českému ragby a právě s panem Kubatým měl dobrý vztah.

Pomohl i vám?

Otevřel mi oči. Já si myslel, že když budu tři hodiny denně koukat na ragby v televizi, bude ze mě super trenér. On mě ale rychle vrátil na zem.

Proč?

Dlouhodobě upozorňoval na to, co se v českém ragby dodnes nedělá – jednotný tréninkový systém, metodika. Možná se teď blýská na lepší časy a snad se něco připravuje. Dosud si jel každý klub po svém, hlavně ať vyhrajeme a po nás potopa. On nás ale naučil základy. My si mysleli, že umíme přihrávat, umíme taktiku, všechno, a přitom jsme neuměli nic. Zajímavý byl i jeho pohled na ragby, co je a co není důležité. Ale abych se vrátil k původní otázce. V roce 2010 syn pana Kubatého šel hrát do Francie do St. Etienne, kde jsem to s Ivesem probíral.

Co vám řekl?

Že Francouzi mají přísloví: „Stojíš na nádraží, jedeš do Paříže a vyber si, jestli pojedeš rychlíkem, nebo osobákem“. Já sáhl po první možnosti. Mohl jsem dělat něco, po čem jsem vždy toužil. Také to bylo riziko, což se teď projevuje, když se nehraje a může se stát, že si budu hledat práci jinde. Ale nelituji.

Jaroslav Kaňák.Jaroslav Kaňák.Zdroj: Deník/Lukáš Kaboň

Vzpomenete si na svůj první kontakt s ragby?

Ten byl nezapomenutelný. Někdy v šesté třídě nás asi pět šest kluků chtělo sportovat, ale v té době to nebylo lehké. V hokeji ani ve fotbale jsme neměli šanci. Sice jsme to zkoušeli v hokejovém Baníku Ostrava, byli jsme i na tréninku, ale nevybrali nás. Ale hráli jsme všechno možné před barákem, nebo za školu, a jednou nám spolužačka řekla: „Taťka trénuje ragby, běžte to zkusit“. A šli jsme. Nezapomenu, když na otázku, co si máme vzít s sebou, odpověděla, že tepláky, lahev s vodou a hřebík. To nám vrtalo hlavou.

Z jakého důvodu hřebík?

Pochopili jsme to až na hřišti, kde nebyly šatny. Tam nám řekli, že si máme hřebík zabít do stromu, na něj pověsit věci a tu vodu jsme měli na umytí. Šlo nás tam pět, zůstali jsme tři, které to chytlo od první chvíle. V devítce nás to ale hrálo ze třídy už šest.

Co vás na tom chytlo?

Asi pocit, že mi to jde. První trénink a hned jsem dal pětku. Nevěděl jsem, co to znamená, ale staří mě plácali po ramenou. Díky tomu jsem se v tom našel a neexistovalo nic jiného. Když jsem si poprvé oblékl ragbyový dres, tak mě to nepustilo celý život. Ragby bylo tehdy pro mě i pro ostatní velká neznámá. A možná i v tom bylo jeho kouzlo, že ho nikdo neznal. Cítili jsme se výjimeční, že děláme něco, co jiní ne. Byli jsme skvělá parta a navíc jsme měli motivaci jako hrom – reprezentaci.

Povedlo se?

Mně v juniorech ano, asi na patnáct zápasů. Trénoval ji Tonda Ondřejíčka, který bohužel loni zemřel. U něj jsem právě s ragby začínal. No, a vedle reprezentace mě motivovala Dukla.

Opravdu?

Jasně. Jednak člověk nechtěl jít na vojnu někde k tankistům do Košic, a také jsem věděl, že když se tam dostanu, budu hrát. Navíc když na konci sedmdesátých let jsme juniorskému ragby u nás kralovali my jako Ostrava a Vyškov. Nakonec jsem se dostal do Přelouče a řekl bych, že šlo o nejlepší období života. Dva roky se tomu člověk mohl věnovat naplno. Profesionálně. Hráli jsme nejvyšší soutěž, ve které jsem před vojnou stihl v Ostravě jeden zápas. Proti ní jsem pak několikrát nastoupil právě za Duklu.

A co zahraničí?

To v té době nepřicházelo v úvahu. Až v roce 1983 jsme poprvé vyjeli do Francie, a musím říct, že jsem měl myšlenky na to tam zůstal, ale tehdy se mi narodil syn, takže jsem to zavrhl.

Nelitujete?

Víte, my nevěděli, co by nás tam čekalo. Zahraniční ragby bylo v té době tady tabu. Jediné, co jsme viděli, bylo to, co se hrálo u nás. Ale když jsme hráli ve Francii, myslím, že jsme je překvapili svou úrovní. Přece jen oni byli stejně jako my dělnický klub – šlo o nějaké železničáře – kteří nás pozvali a hráli to po práci. Ale skvělá zkušenost se spoustou překvapení.

Povídejte…

Třeba třetí poločas. Oni seděli jen do desíti, pak se sebrali a šli domů. My na ně hleděli, protože u nás se slavilo až do rána. Nejvíc mi ale utkvělo v paměti, když Francouz řekl, že si máme vážit toho, co tady máme.

Co tím myslel?

V žádném případě neschvaluji minulý režim, ale když se nad tím s odstupem času zamýšlím, tak asi věděli, co nás potká, pokud by došlo k převratu. Věděli, že demokracie nebude jen sranda, viděli nejen výhody, ale i problémy, které mají. Neměli lehký život. Ale bylo fajn vidět v televizi mezinárodní ragby, úroveň, na které se může hrát. Já měl k tomu obrovský obdiv a ve skrytu duše jsem si přál si to jednou zahrát. Těžko se to popisuje. I když jeden moment vidím dodnes.

Jaký?

Hrála Francie s Irskem a jeden hráč se zranil, tekla mu z nosu krev, přiběhl k němu doktor, houbou mu tu krev otřel, položil ji a přišel jiný hráč, který se celým obsahem té houby osvěžil. To mám doteď před očima. (zasměje se) Trochu jsme litovali, že jsme se nedostali na žádné utkání živě. To šlo ažv dalších letech, když jsme se tam vraceli. Pak to člověk vnímá jinak. Obecně historek by bylo hodně. V paměti mi ale utkvěl šampionát 2007.

Váš první, na němž jste byl?

Ano. Na jeden zápas jsme byli v St. Etienne na zápas Skotsko – Portugalsko. Jdeo fotbalové město, všichni nám říkali, že od toho nemáme nic čekat, ale přijeli jsme tam, sraz fanoušků byl na náměstí a z něj šlo na stadion padesát tisíc lidí. Na zápas, který nebyl velkým tahákem. Zároveň ale žádné kordony policajtů, kteří by měli obušky a štíty, místo toho se lidé bavili, kapely hrály. A stejné to pak byloi v Edinburghu na utkání Nový Zéland – Skotsko. Fanoušci byli promíchaní a vše bylo v klidu. Je ale pravdou, že z té samotné hry člověk moc nemá, protože lístky jsme měli nahoru. A to je trochu to, co mi chybí, já potřebuji kontakt s hřištěm. Atmosféra ale byla úžasná.

Co ve vás vlastně slovo „ragby“ evokuje?

Dřinu. To je to, na co mnozí lidé v českém prostředí zapomínají. To je samý Nový Zéland, haka, všichni si ze všeho vybírají jen to nejjednodušší, ale za tou hakou se skrývá neskutečná dřina. Z tisíců hráčů si ji zatančí jen zlomek. U nás ale nejprve z hráče uděláme reprezentanta a pak ho učíme ragby. Navíc se do výběrů dostávají kluci, kteří na to nemají. To vidím i u nás. Řeší se „repre, repre, repre“, ale kluci nic neumí. To mě strašně štve.

Vy jste kritický k poměrůmv českém ragby, že?

Jinak to nejde. Ale já už reprezentaci neřeším, protože jsem poznal, že české ragby se už dvacet let motá v kruhu. Každé dva roky nové vedení, pak se vrátí to staré, a to je pořád dokola. Do toho řešíme, jestli budeme hrát jako Jižní Afrika, Francouzi, pak zase jako Skotové, ale v podstatě přešlapujeme na místě. A pak čtu rozhovor s klukem, který hrál venku, a ten to vidí úplně stejně. Že je tu něco špatně. To ale nikdo neposlouchá. Ale jak říkám, jde to mimo mě a už mě zajímá jen Ostrava.

Jak se cítíte krátce před šedesátkou?

(pousměje se) To neřeším. Musím zaklepat, že jsem v pohodě. Ano, jsem z toho někdy unavený, na druhé straně tu mám pět šest kluků, kteří do toho chodí po hlavě a je radost je trénovat. Prostě chtějí něco dokázat, vidím, že to má význam a pro mě jsou motorem. Díky nim mám jeden cíl.

Prozradíte?

Chtěl bych ještě vychovat špičkového hráče, který by se prosadil i venku. Pár kluků odsud šlo do zahraničí, ale tím se vrátím zpět k problému českého ragby, že rychle zapomněli, kdo je vychoval. Ale to je na delší povídání.

Je v Ostravě naděje, která by se ve světě mohla prosadit?

Potenciál mají všichni, i když někdy je to složité, protože se brzy zastaví. Přestanou vnímat myšlenky, když dají tři čtyři pětky za zápas a myslí si, že jsou mistři světa. Byla tu spousta hráčů, kteří takto skončili. Zároveň prosadit se v zahraničí je těžší a těžší, Čechů v prestižních soutěžích ubývá. Ve Francii nemáme už snad nikoho. Třeba loni jsme tam poslali kluka na rok, kvůli pandemii skončil o tři měsíce dřív a po návratu mi říká, že s ragby končí úplně. Že ho to nebaví. To byl pro mě šok, dodnes ale nevím, proč. Přitom do Francie šel za svým snem.

Jak tedy vidíte budoucnost ostravského ragby?

Pozitivně. Přeji si, ať nám to tady funguje. Myslím si, že je to věc nadšení, a také trenérů. Čím víc jich bude s cílem, elánem a nadšením, tím víc se to bude přenášet na děti. A když bude líný trenér, budou takové i ty děti. Tak to je. Pokud se nám podaří zabudovat mladé trenéry, kteří budou mít chuť a hlavně vášeň, která je nejdůležitější, tak by to mohlo být dobré. Ano, v této době to není lehké, ale cestu známe a od toho se můžeme odpíchnout.