Jizerské padesátky se zúčastnil také před sezonou nově utvořený tým Atlas Czech Republic. V jeho barvách se na tratích v Bedřichově představili v hlavním závodě karlovarský Petr Novák, který se umístil mezi absolutní elitou na šesté příčce. Výborně zaběhl také Václav Sedláček, který skončit čtyřicátý čtvrtý. Mezi hobby běžci byli k vidění i servismani Ladislav Knápek se Štěpánem Sedláčkem.

Na dvou kratších tratích, třicítce volnou technikou a pětadvacítce klasicky se ve vynikajícím světle ukázal běžec z Bruntálu Michal Kautz, když prvním závodě vybojoval třetí příčku, ve druhém pak skončil sedmý. A právě bruntálský rodák povídal o atmosféře slavných závodů, ale také o letošní sezoně, nejen své, ale také svého týmu Atlas Czech Republic

Byli jste na Jizerské padesátce. Asi je to v českých zemích takový ojedinělý podnik, mluví se o něm dlouho předtím a ještě dlouho potom. Čím je tak výjimečná?

Tenhle podnik je ojedinělý jen tím, samozřejmě kromě tradice, že je tak hodně medializovaný. Jinak se k tomu dá u nás přirovnat třeba Šumavský maratón, který se jel loni jako mistrovství Evropy. Tím, že se ale média o Jizerku tak zajímají, tak je to poznat hodně na účasti. Letos jelo asi čtyři a půl tisíce lidí jenom tu padesátikilometrovou trať.

Z těch čtyř a půl tisíce to ale nejsou všechno závodníci jako vy, kteří jezdíte světový pohár, že ne?

To ne, závodí prvních sto. Dalších tři sta závodí mezi sebou, to jsou amatéři a hobby běžci a zbytek jsou turisté, co jezdí jen pro radost.

Padesát kilometrů je jen jedna trať, ale není jediná v rámci Jizerské padesátky, podnik trvá celý víkend. Co ještě obsahuje?

Všechny laufy (dlouhé běhy, pozn. red.) mají hlavní závod a nějaké vedlejší. Tak je to i u Jizerky, kdy v pátek se jede Bedřichovská třicítka, to je třicet kilometrů bruslením, v sobotu je na programu Malá Jizerská pětadvacítka, to je polovina hlavního závodu. A v neděli pak hlavní závod, padesátka.

Je to tak, že někdo se specializuje na padesátku, někdo jen na kratší závody?

I tak se to dá říct. Někdo jezdí spíše ty kratší, někdo ty delší. Ale podle mě je to dáno věkem. Nejde říci, od kolika do kolika let, co kdo jezdí, ale spíše ti mladší závodníci, co sbírají zkušenosti, jezdí kratší tratě. Postupem času pak přecházejí na ty delší.

A čím to je, že mladší závodníci jezdí radši kratší tratě?

Ono to není radši, ono je to z fyzického hlediska pro to tělo akorát, ta kratší trať. Mladí kluci, kolem dvaceti let, na té padesátce ani nemají co dělat, protože to je opravdu obrovský zápřah pro tělo. Někdy si to samozřejmě musí vyzkoušet, ale závodit naplno, to ještě ne. Když to vezmu podle sebe, tak si myslím, že pro mě je to třeba zatím zbytečné. Já si to zajedu, vyzkouším si to dvakrát, maximálně třikrát do sezony, ale to je všechno. Začínat na těch kratších je úplně ideální.

A je to jenom o té fyzické kondici? Nemá člověk ve třiadvaceti lepší fyzickou kondici než třeba v pětatřiceti?

To vůbec není pravda. Tady je to ještě hodně o zkušenostech, závodník se postupem času vyvíjí fyzicky i psychicky a tohle je u závodu hodně potřeba. Když se podíváme na Standu Řezáče, tomu je přes čtyřicet let, jezdí jen laufy a je jeden z nejlepších. Totéž norští bratři Auklandi, jednomu je taky přes čtyřicet, jsou to velice zkušení závodníci a pořád dokáží vyhrávat.

Dá se říci, že ty delší tratě jsou i hodně o hlavě? Že člověk už musí vědět, jak si rozvrhnout síly?

V tom to je, je to hodně o taktice. Bylo to právě vidět i teď na Jizerské padesátce, kdy Lukáš Bauer skončil druhý, prokázal obrovské zkušenosti. Totiž laufy a klasický světový pohár je úplně něco jiného. Ve světovém poháru jezdíte patnácti nebo dvacetikilometrové tratě, maximálně třicet, a jednou za sezonu je mistrovství světa, kde se běží i padesát kilometrů. Laufy jsou zase od padesáti až do devadesáti kilometrů, třeba Vasův běh.

Světový pohár se jezdí každý druhý víkend, jezdí se pořád ty kratší tratě. Jenže „laufaři" jezdí co čtrnáct dní minimálně padesát kilometrů. V tom je velký rozdíl. Další je v tom, že laufy jsou rovinatější, náročnější na soupaž. To bylo vidět právě na příkladu Lukáše Bauera. Prvních osm kilometrů bylo na Jizerce stoupání a on se to právě snažil urvat hned na začátku v kopci, protože věděl, že nebude mít tolik sil právě na soupaže. O něm je známo, že je radši tempař, než aby rozhodoval závod ve finiši.

Jak je to u vás? Jste tempař nebo finišman?

U mě jak kdy, ale radši taky, když to jde, tak s klidem odjedu a ten cíl si doplazím sám, než abych s někým bojoval. Mám radši kopcovitější trať, kde je možnost získat náskok.

Vy jste mladý závodník, takže na hlavní padesátikilometrové trati vás diváci vidět nemohli. Které závody jste běžel v rámci Jizerské padesátky?

Běžel jsem ty dva krátké závody, Bedřichovskou třicítku a Jizerskou pětadvacítku.

Pochlubte se výsledky, vždyť byly výborné.

V pátek na třicítce jsem byl třetí, za Jirkou Ročárkem a Jirkou Magálem. A v sobotu se ta pětadvacítka jela klasicky, to jsem byl sedmý. Vyhrál zase Jirka Ročárek. On jezdí pravidelně tyhle krátké závody a na Jizerce už vyhrál popáté v řadě. On nejezdí klasický světový pohár, ale specializuje se na laufy. Běhá v německém týmu.

Víkend v Jizerských horách se vám tedy vydařil.

Já jsem hodně spokojený. Sice mě trošku mrzí, že mi v pátek na třicítce odjeli oba Jirkové docela o dost, ale byl jsem třetí a bedna se vždycky počítá (usmívá se).

Jaká byla v těchto závodech konkurence?

V pátek jelo necelých pět set závodníků a v sobotu okolo devíti set. Byli tam docela kvalitní závodníci. Jirky Magála s Ročárkem už jsem zmínil. Od nás tam ještě dobře jel Martin Polách, ten jezdil chvíli i za jesenický oddíl. Jinak bych jmenoval ještě Tonyho Aschera, to je Němec, nebo náš Dan Šlechta.

Hlavní trať, padesátka, se tedy jela v neděli. Kdo z vašeho týmu Atlas na ní startoval?

Tam nastoupil Petr Novák, Venca Sedláček a Ladislav Knápek. To je bývalý závodník, který s námi jezdí po závodech jako servisman. Na Jizerce nám připravil lyže a pak se rozhodl, že si ji taky zajede.

Váš tým Atlas Czech Republic byl hodně vidět hlavně díky Petrovi Novákovi, který jel neustále na špici a nakonec skončil šestý.

To je hodně velký úspěch. Petr jel výborně. Dokázal ujet se skupinou hlavních favoritů a skončil těsně za naším nejlepším laufařem Standou Řezáčem. On už teď patří do světové špičky, ale má na to být ještě lepší. Bude mu jednatřicet, takže mezi laufaři je pořád ještě mladík.

Petr Novák, člen Atlasu, dobíhá na šesté příčce.

Petr Novák, člen Atlasu, dobíhá na šesté příčce. foto: Atlas CZ

Další z vašich kolegů Václav Sedláček byl čtyřicátý čtvrtý, což je určitě mezi čtyři a půl tisíci běžci asi více než dobrý výsledek.

Venca byl hodně spokojený. Na to, že ještě při závodění chodí do práce, tak pro něho to byl hodně slušný výsledek.

Takže úspěšný víkend po všech stránkách.

Určitě, jak výsledky, tak vůbec celý závod byl super. Loni se jim to moc nepovedlo, protože na posledních chvíli napadalo hrozně moc sněhu a tratě se bořily. Ale letos byly perfektně připravené. Vyšlo i počasí, bylo krásně, takové azuro, svítilo slunce, bylo mínus osm stupňů, nemohly být lepší podmínky.

Jaká je ideální teplota pro závod?

Hodně záleží i na povětrnostních podmínkách, jestli fouká nebo ne. Ale pro závod těch mínus pět stupňů a jasno je úplně ideální.

Sezona je plném proudu. Jaká panuje spokojenost s probíhající sezonou ve vašem týmu Atlas?

Nejlépe z nás je na tom Petr Novák, který už sbíral body v Itálii v Livignu, pak jel závody v Německu i u nás na Mísečkách, po nich patří ke světové špičce. Ten má sezonu hodně dobře rozjetou. Spokojený s ním je i šéf a sponzor Atlasu pan Josef Dostál, pochvaluje si, že to byl dobrý tah ho vzít do týmu.

U nás mladších Venda Sedláček je určitým způsobem samostatná jednotka, protože s námi po soustředěních kvůli práci moc nejezdí. Ale co byl na závodech, tak předvedl vždycky své maximum.

Pavel Ondrášek má letos trošku smůlu. Výsledky zajel všude super. Mohl ještě bojovat o Mistrovství světa juniorů do 23 let v Liberci. Byl zařazený v reprezentaci, kde měl místo jisté, ale onemocněl, tak mu to trošku překazilo plány. Je tam pořád vedený jako náhradník, ale určitě nepojede. Odjíždíme totiž do Rakouska na Dolomitenlauf a on by se stejně nestihl stoprocentně připravit, tak to hodil za hlavu.

A co vaše sezona?

Já jsem byl spokojený v létě a na podzim. Co se týče zimy, tak trénink a podmínky jsou perfektní. Nevyšly mi první závody na Mísečkách, to jsem spokojený nebyl. Na druhých Mísečkách už trošku víc. Teď jsem si trošku napravil reputaci na Jizerce. Uvidíme, jak to půjde dál. Subjektivně myslím, že mám na lepší výsledky. Podle toho, jak jsem trénoval, tak forma by být měla.

Atlas je jako tým nováčkem v tom kolotoči závodů. Jak to zatím šlape v týmu, jak to funguje mezi vámi závodníky?

Závody objíždíme spolu, většinou spolu i bydlíme, měli jsme spolu i několik soustředění. Petr Novák je trošku mimo, protože je z Karlových Varů. Mezi závody trénuje sám. Ale celkově ten tým funguje, i když pořád je co zlepšovat. Jedná se spíše o organizační věci. Ale co jsme potřebovali, tak vždycky bylo.

Jaké máte impulsy od vedení? Je i pan Dostál spokojený, že tenhle tým vytvořil?

Myslím, že zatím spokojený je. Atlas je vidět. Teď, když jsme se vraceli z Jizerské padesátky, která je strašně moc medializovaná, tak to byl hodně spokojený, že Petr Novák jel neustále na čelní pozici. I komentátoři v televizi o Atlasu mluvili, věděli, o jaký tým se jedná, kdo to má na starosti.

Nedílnou součástí týmu jsou servismani. Kdo vám připravuje lyže?

O lyže se nám stará Láďa Knápek, už jsem ho zmiňoval. On tomu hodně rozumí, pohybuje se v tom hrozně dlouho. Dříve dělal biatlon, takže tu problematiku dobře zná. Navíc s Petrem Novákem jezdí ještě jeho rodiče. Jeho otec je bývalý trenér naší juniorské reprezentace, tak nám taky hodně pomáhá. A nesmím zapomenout na Štěpána Sedláčka, bratra od Venci. Nám taky pomáhá s lyžemi, s testováním, stará se i o občerstvení.

Když jste narazil na občerstvení, jak vlastně vypadá strava závodníků během soutěžního víkendu?

To je individuální. Někteří závodníci třeba drží cukrovou dietu. To znamená, že úplně vyřadí cukr pět dní až týden před závodem, jí bílkoviny. Den před závodem pak musí dostat do těla jenom ten cukr, který se nashromáždí a z toho se vytvoří energie. Ta se vytvoří v krátkém čase a je jí hrozně moc. Já jsem to ještě nezkoušel, ale prý to pomáhá. Jinak jídelníček se skládá vždycky s lehčích jídel, sladké, rýže, těstoviny, maso před závodem vůbec.

A po závodě je hlad?

Po závodě vždycky (směje se). Na laufech bývá hned v cíli občerstvení, kde bývá široký výběr od těstovin přes ovoce.

Jak to vypadá s občerstvením během závodu? Jsou nějaké občerstvovací stanice?

Pro prvních tři sta, čtyři sta lidí, kteří opravdu závodí, jsou připraveny iontové nápoje a čaje. Ale první dvoustovka má většinou svoje týmové servisáky s občerstvením. My jsme na Jizerské padesátce pro Vencu a Petra občerstvovali asi sedmkrát.

Občerstvení během závodu je jen pitný režim nebo se i něco musí sníst? Třeba banány?

No banány se opravdu jí. Ale většinou jsou to energetické gely, to jsou obrovské zdroje jednoduchých cukrů, které se do těla rychle dostanou a přemění se v energii.

Co vás čeká v následujícím období?

Teď jedeme o víkendu na tradiční Dolomitenlauf, to je v Rakousku v Obertilliachu, ve středu tam odjíždíme s Pavlem Ondráškem (rozhovor vznikal v úterý, pozn. red.). Ten závodit nebude, jede tam jako servis. Jede tam i Petr Novák a Venca Sedláček, ale ten pojede asi až v sobotu, jen jeden závod.

Kolik pojedete v Rakousku závodů?

Jsou tam dva. V sobotu klasika a v neděli bruslení. Zase je to rozděleno na krátkou a dlouhou trať. V sobotu se jede dvacet a čtyřicet dva kilometrů, v neděli pětadvacet a padesát. Já pojedu obě krátké tratě.

Kdy vás uvidíme i na dlouhých tratích?

Mám ještě čas. Ale jednu dlouhou už letos za sebou mám, to bylo v Itálii čtyřicet kilometrů. Další bude König Ludwig Lauf za dva týdny. Tam se jede padesátka volnou technikou. To je hodně rovinatá trať, tak si to zkusím. A poslední mě bude čekat na mistrovství republiky padesátka na Mísečkách.

Kolik závodů vám celkově ještě zbývá do konce sezony?

V podstatě každý víkend je něco. Zatím se rozhodujeme v průběhu sezony, přesně to naplánováno není.

Máte tedy hodně náročný závodnický program. Navíc studujete vysokou školu, jak to jde skloubit dohromady?

To je hodně těžké. Byl jsem v Olomouci, teď studuji v Ostravě na Báňské obor technologie hospodaření s vodou. Skloubit je to složité. V zimním semestru jsem něco odchodil, něco uzavřené mám. Mám individuální studijní plán, takže snažím s těmi přednášejícími domlouvat, zatím mi vycházejí vstříc. Ten individuální plán je vlastně propustka ze školy, protože ostatní tam musí chodit. Jenže já se zase musím na všechno připravovat sám. Mám štěstí, že stejný obor studuje moje přítelkyně Andrea Prokešová (absolventka sportovního gymnázia Vrbno, běžkyně na lyžích a biatlonistka, pozn. red.). Ona mi se studiem pomáhá, dodává studijní materiály, bez ní bych to nezvládal.

Jak se daří učit se mezi závody?

No všude s sebou tahám knížky. Člověk si řekne, závod se jede hodinu, je dost času na učení. Jenže před závodem se testují lyže, běžec se musí nachytat, toho času moc není. Po závodě je člověk utahaný. Já jsem ještě takový trochu pohodlnější, tak se k tomu učení musím dokopat, tak je to složitější (usmívá se).