U malého Matouše nakonec zvítězil zápas řecko-římský, což bylo pro tento sport, u nás trochu opomíjený, jen dobře. Teď už devatenáctiletý borec je už dvanáctinásobným republikovým šampiónem. Před nedávnem všem vyrazil dech, když jako junior získal titul mistra republiky mezi muži. Má za sebou už také zkušenosti z mistrovství Evropy i světa.
V kolika letech jste začal se zápasem?
Už v první třídě, když mi bylo šest let.
Proč zrovna zápas řecko-římský? Ovlivnil vás v rozhodování hodně otec (Marcel Morbitzer, nyní trenér v Lokomotivě Krnov, pozn. red.)?
Otec kdysi zápasil, a proto mě k zápasu přivedl, abych si to vyzkoušel. Během krátké doby jsem si ho oblíbil. Zápas jsme na počátku dělali především kvůli pohybu, obratnosti a hlavně pro zábavu. Na počátku žádné ambice nebyly, ty se začaly tvořit postupně.
Dědeček je trenérem boxerů, neuvažoval jste i o boxu nebo zápas byla jasná volba?
Zápas byl jasná volba, i když dědeček to také zkoušel.
Jak byste představil jednoduše zápas laikovi? Sice patří k původním olympijským sportům, ale v povědomí lidí moc není. Děláte zápas řecko-římský, ale kromě něj existuje ještě volný styl, jaký je mezi tím rozdíl?
Pro laiky je to trošku složité, především pravidla. Zápas patří do kategorie úpolových sportů. Bojuje zde každý sám za sebe, zápasníci jsou oblečení do dresů z plavkoviny jeden závodník je v červeném a druhý v modrém dresu. V zápase jde především o to provést se soupeřem chvatovou akci, každý chvat má své bodové hodnocení. Nebo ho položit na lopatky, čímž dojde k ukončení boje před časovým limitem.
Pro úplné laiky bych řekl, že je to jako když se dva kluci perou bez pěstí, kopání, škrábání či kousání. Mohou se páky, přehozy, škrcení přes ruku, to abychom soupeře neuspali. Zakázané jsou páky proti kloubu nebo útočit na oči. Volný styl se od řecko-římského liší především tím, že se v něm může brát a útočit i na nohy, kdežto v řecko-římském stylu se zápasí pouze od pasu nahoru.
Co by mělo patřit k vlastnostem zápasníka?
Zápas je velmi fyzicky náročným sportem. Občas mě pobaví, když mi někdo řekne, že tam jenom stojíme a tlačíme do sebe. Když si to pak někteří z rodičů vyzkoušeli pasování, což je pouhý nácvik bez hodů v postoji, nestačili se divit. Po minutě měli problém zvednout ruce. Mísí se zde síla, výbušnost s vytrvalostí, kondice i technika, a ta není vůbec jednoduchá. I já se jí pořád učím. Dalšími důležitými prvky je dravost, mrštnost, rychlost, orientace v prostoru a vůle po vítězství.
Na zápase mám rád jeho různorodost. Jednou jsme v posilovně, pak zápasíme, běháme, děláme gymnastiku, cvičíme ohebnost, hrajeme ragby nebo posilujeme se soupeřem, a tak bych mohl pokračovat dál. Je to sice dřina, ale vydrží ti, co mají chuť a vůli. Přestože je zápas individuální sport, ta dřina nevadí, když je dobrá parta. Správný kolektiv, ten vás podrží a strhne, i když se vám nechce a cítíte se v něm dobře, a to my naštěstí v krnovském oddíle máme.
Může dělat zápas každý?
Myslím, že určitě ne! Je k tomu potřeba mít pevnou vůli a také trošku nadání.
Pamatujete si na svůj první soutěžní zápas, a jak dopadl?
Ano pamatuji, moje první závody se odehrály tady v Krnově. Po několika vítězných zápasech jsem se probojoval až do finále, kde jsem prohrál s mým velmi dobrým kamarádem a sparingpartnerem Danielem Indruchem.
Když jste se zápasem začínal, jaké jste měl cíle?
Když jsem začínal, mé cíle byly skromné. Asi jsem se chtěl stát pořádným chlapem a také se naučit trošku bránit.
Předpokládám, že dost zápasníků skonči ještě v žákovském nebo později v dorosteneckém věku. Kdy jste si řekl: Ano tohle chci dělat celý život. Kdy se zápas už nestal jenom sportem, ale životním stylem?
V tom máte pravdu, mnoho chlapců skončí už v útlém věku, protože nevydrží. Někdo chce zase vyzkoušet něco jiného, někdo nevydrží ten nápor a fyzické zatížení, jiným se jen nechce. Myslím, že hlavním zlomem bylo, když jsem byl zařazen poprvé do kadetské reprezentace a musel jsem začít s trošku tvrdší přípravou.
Jeden ze zážitků, který mě „nakopl" bylo, když jsem se jel se svým otcem podívat na Mistrovství Evropy do Varšavy, a v tu chvíli jsem si řekl, že se tam taky dostanu.
Pamatujete si na své první úspěchy?
První úspěchy, no to je těžké. Záleží na úhlu pohledu, co se už považuje za úspěchy, ale postupoval jsem postupně po takových pomyslných schůdcích k cílům, kterých jsem chtěl dosáhnout. Prvním bylo asi vítězství na Mistrovství republiky a dále to pokračovalo k nominaci na mistrovství Evropy a potom na mistrovství světa.
Víte, kolik máte medailí? A které si nejvíce ceníte?
Medaile a poháry jsem nikdy nepočítal, ale může to být okolo devadesáti. Nejvíce si ale cením svých mistrovských titulů a medailí z mezinárodních reprezentačních FILA turnajů. Nejcennější kovy, po kterých toužím, mi však zatím stále unikají.
Letos jste jako junior vyhrál Mistrovství České republiky mezi muži, čekalo se to nebo to bylo i pro vás překvapení?
Myslím, že to nečekal nikdo. Tiše jsem v to vždycky doufal, ale myslím, že to bylo překvapení pro většinu lidí, kteří se v tomto sportu pohybují.
Kdo je na domácí půdě vaší největším rivalem? Kde se v ČR soustřeďují nejlepší zápasníci (ve kterém klubu)?
V juniorské kategorii nemám přímo nějakého velkého rivala, i když je tam pár kvalitních zápasníků. Velké soupeře však mám v seniorské kategorii, a to Ondřeje Ulipa a Filipa Dubského, kteří jsou řádku let v seniorském reprezentačním výběru. Momentálně se celá seniorská reprezentace soustředí v Praze pod vedením reprezentačního trenéra Marka Švece.
close
zoom_in
Jak vypadá trénink takového špičkového zápasníka jako jste vy? Jak často trénujete a co konkrétně?
To je těžké takhle říct. Tréninkový plán se odvíjí od toho, v jaké části sezony jsme. V přípravě se soustředím na zlepšení silové, kondiční a technické stránky. Pětkrát v týdnu mám dvoufázový trénink, vstávám okolo páté hodiny a vyrážím na trénink, potom do školy a pak zase na trénink. Třeba ve středu mám jenom jeden trénink kvůli regeneraci, které je také důležitá.
Musíte si hlídat i stravu? Jak vypadá jídelníček zápasníka?
Ano, strava sportovce je také velmi důležitá. Je třeba správně doplňovat látky, které tělu chybí a které mu pomáhají k regeneraci. Pokud upravuji váhu na některý z turnajů, musím upravit jídelníček a dodržovat tvrdou dietu.
Předpokládám, že vaším trenérem je otec, hádáte se hodně nebo diskutujete, nebo máte na zápas podobný pohled?
S otcem probíráme zápas a můj tréninkový plán velmi často, tak aby moje výkonnost stále stoupala. Občasným hádkám a výměnám názorů se tak nedá vyhnout.
Jaké jsou v Krnově tréninkové podmínky?
Tréninkové podmínky v Krnově nikdy nebyly zcela ideální, ale díky mému otci a trenéru Zdeňku Drmolovi se to během posledních let povedlo zlepšit. Dneska už máme dokonce i tělocvičnu, ve které je žíněnka stále natažená. Myslím, že hlavním problémem je, že do zápasu neputuje tolik peněz jako do jiných sportů. Často si zápasníci musejí turnaje, doplňky a soustředění platit vlastně sami, i když se jedná o reprezentační turnaje či soustředění.
Sparingpartnery mám sice mladší, ale všichni jsou cílevědomí a chtějí také něčeho dosáhnout. A já věřím, že dosáhnou. Navíc kvůli změně a kvalitě sparingů jezdíme do Polské Ratiboře, kde je trenérem Ryszard Wolny, olympijský vítěz z Atlanty.
Jste mezinárodně zkušený zápasník. Můžete porovnat pozici zápasu v ČR v porovnání třeba s jinými zeměmi? (například s okolními Polskem, Slovenskem, Německem?)
Český zápas momentálně prožívá krizi. Momentálně se nemůžeme rovnat se zápasnickými velmocemi jako jsou Rusko, Gruzie, Ázerbájdžán, Arménie, Írán a další země celého světa. Německo a Polsko jsou také trošku jinde, jak to vidím ze soustředění s oběma těmito reprezentačními celky. Hlavně je vidět, že český svaz zápasu nedisponuje takovými finančními prostředky, které v zahraničí mají a mohou je využít na kvalitní přípravu a soustředění, turnaje nebo i platy zápasníků, což je s námi nesrovnatelné.
Naše reprezentace jede pouze s jedním trenérem, oni jezdí s lékařem, masérem a asistenty trenéra, a berou sebou i dvojky a někdy i trojky.
Které země tedy patří k absolutní zápasnické špičce, a kteří zápasníci?
Jak už jsem zmínil, absolutní špička jsou Rusové, Gruzínci, Arménci, Íránci, Ázerbájdžánci, Turci a většina států bývalého Sovětského svazu. Mezi další patří Maďarsko, jehož zápasníci stále dosahují lepších výsledků. Jedním z nich je Tamás Lörincz, který získal druhé místo na Olympijských hrách v Londýně. Další je Kubánec Lopez (120 kg), Khusztov z Ruska (96kg), Polák Janikowsky (84kg) a ještě mnoho dalších.
Určitě není jednoduché sportovat na špičkové úrovni a ještě se věnovat školním povinnostem. Co studujete? A jak to zvládáte?
Studuji na krnovském gymnáziu, které je velmi náročné. Mám málo času se učit a často chybím, ale snažím se to zvládat, co nejlépe to jde. Jsem rád, že mi profesoři vychází vstříc tím, že dostávám prostor pro dopsání a dohnání látky, když se vrátím ze soustředění nebo turnajů.
Jak se na vaše zápasení a úspěchy dívá vaše okolí, kamarádi a rodina? Kdo je váš největší fanoušek?
Myslím, že lidé, kteří vědí, co do toho dávám a co obětuji, mě trošku obdivují a snaží se mě podpořit, ať jsou to kamarádi či rodina. Nejvíce mě v tomto sportu podporuje celá rodina a přátelé. Všichni kolem mě vědí, co pro mě zápas znamená. Dokonce děda s babičkou, rodiče a strejdové už několikrát přijeli fandit i na mistrovství Evropy i mistrovství světa. A já jsem za to hrozně rád. Otec se mi hodně věnuje a pomáhá mi, podrží mě, když se mi zrovna nedaří.
Měl jste někdy chvíli, že jste si říkal: Tak a teď na to kašlu, za tu dřinu mi to nestojí?
Občas to přijde na každého sportovce. Třeba když je fyzicky unavený a ještě se mu zrovna nedaří. Je důležité mít dobré zázemí a kolem sebe lidi, kteří vám pomůžou, když vám není zrovna nejlépe. A na tohle já zrovna štěstí mám.
Jaké jsou vaše nejbližší cíle do budoucna, kterých byste chtěl dosáhnout?
V tomto roce bych se chtěl zúčastnit mistrovství Evropy i světa, kde bych chtěl dosáhnout na nějakou medaili, která je už dlouho mým snem.
