O kom je řeč? O Matouši Morbitzerovi, osmnáctileté a jedné z největších nadějí českého zápasu řecko-římského. Matouš zápasí od dvanácti let a už jedenáctkrát vyhrál republikový šampionát, účastnil se mistrovství Evropy i světa.

Zápas řecko-římský není moc v povědomí české veřejnosti, zkuste jej trochu představit.

Je to jeden z nejstarších úpolových sportů, taky jeden z prvních sportů na olympiádě ve starověkém Řecku. A jde o to, že dva muži soupeří, jeden v červeném a jeden v modrém dresu, a snaží se proti sobě vykonat nějaké bodované akce.

Každý ví, co rozhoduje v hokeji nebo fotbale, ale jak se vlastně hodnotí zápas?

Momentálně je základem bodování akce z postoje přímo na lopatky, ta je ohodnocena 3 body, lopatková pozice je za 1 bod, akce při zaskočení soupeřovy akce je za 2 body, bod se uděluje i za pasivitu soupeře, vytlačení soupeře, nebo pokud se dostaneme za soupeře. Dva technické body jsou při přetočení, zaskočení a to je asi tak všechno.

Kdo dohlíží na bodování? Kolik máte rozhodčích? Zní to docela komplikovaně.

No, u žíněnky jsou 3 rozhodčí, jeden je hlavní, jeden žíněnkový a jeden je postranní. Při jakékoli bodované akci se musí shodnout minimálně dva rozhodčí. U žíněnky je také bodovací tabule, kde si zápasník ze žíněnky hlídá čas a body.

Už jste se zúčastnil mistrovství Evropy i světa. Jak jste se ale k tomuto sportu vlastně dostal?

Dostal jsem se k němu před 13 lety, když mi bylo nějakých 5 let. Otec mě přivedl tady do krnovského oddílu Lokomotiva Krnov, kde se mi tento sport zalíbil. Viděl jsem v tom hlavně zábavu, že jsem něco mohl udělat pro sebe a zabít čas, neviděl jsem v tom tehdy možnost něčeho dosáhnout. To přišlo až časem, když jsem viděl, že mi to jde na turnajích, a postupem času jsem se hlavně díky svému otci a přístupu trenéra vypracoval až na tuto úroveň.

Jaké jsou vaše ambice do budoucna a kam směřujete svou přípravu?

Hlavně kvůli financím se chystám zápasit od září německou ligu, kde budu zápasit každý víkend až do prosince. Za každé utkání budu dostávat určitou finanční částku a snad mi to pomůže i našetřit nějaké peníze na lepší vybavení a přípravu na turnaje. V Německu je to mnohem populárnější, wrestling tam má minimálně osm lig a v každém je přibližně osm týmů.

Do Německa jezdí zápasníci z celého světa zápasit za peníze. Ale momentálně směřuji svou přípravu na mistrovství Evropy a mistrovství světa, která se budou konat v tomto roce, ale je s tím trošku problém, protože nejsou finance. Jeden z mých hlavních cílů do budoucna je dostat se na olympiádu, která je za čtyři roky, a vyhrát. (smích) Možná jsem tam mohl být už letos, ale jelikož nebyly peníze, nemohl jsem na kvalifikační turnaje.

Říkal jste, že hodně trénujete, ale reprezentant určitě netrénuje stejně jako řadový zápasník. Jak tedy probíhají ty vaše tréninky?

Moje tréninky od začátku roku směřují k mistrovství Evropy a světa. Jezdím dvoufázové tréninky, každé ráno vstávám v pět, jdu na trénink, poté mám trénink dvě hodiny s otcem, který se mi ráno individuálně věnuje. Po tomto tréninku jdu do školy a pak hned zase na trénink kolem čtvrté hodiny. Tam jsou tréninky přizpůsobovány tomu, jak mám, nebo nemám turnaje. Buď hrubá příprava, nebo boj.

Jak je to vůbec s popularitou zápasu v České republice?

V Česku oproti jiným zemím je určitě zápas málo oblíbený, i když záleží na tom, jak v kterém kraji. Ale když se to vezme na celorepublikové úrovni, tak na turnajích je v každé váze jen kolem deseti lidí, což se v některých státech prostě nemůže stát. Když vezmu jen sousední Polsko, minimálně je v každé váze přes třicet zápasníků. A to nemluvím o Rusku, Íránu, Ázerbájdžánu, Arménii nebo Gruzii, kde se zápasníci musí kvalifikovat na národní mistrovství, kde jich je zase třicet, takže na jednu váhu připadá sto až dvě stě zápasníků.

A proto také tady v České republice nejsou v tomto sportu peníze. Svaz dostává strašně málo dotací, závodníci si musí hradit cestu, jídlo a podobně. Jediné, co dostaneme od reprezentace, jsou teplákovky a to je vše. V letošním roce je na tom svaz tak špatně, že pokud se chce zápasník účastnit mistrovství světa nebo Evropy, tak si musí cestu hradit sám.

Mistrovství Evropy je v Chorvatsku v Poreči, takže to vyjde přibližně na patnáct až dvacet tisíc, což není tak horentní suma, ale mistrovství světa je bohužel až v Thajsku, kde je odhadovaná cena výjezdu na jednoho asi padesát tisíc korun.

Čím si vysvětlujete tak malou zápasnickou základnu, proč je to tak málo populární?

Já si myslím, že v České republice začínají být lidé strašně pohodlní a líní a zápas je momentálně jeden z nejtvrdších a nejtěžších sportů. Na tu špičku se dokážou dostat jen ti, kteří umí dřít, umí se kousnout a umí něco vydržet. Zápas je složitý a těžký, a to jak co se týká dechu, tak co se týká silové stránky. Na to musí mít člověk fyzický fond. Technicky se dostat na nějakou úroveň je také problém.

Daniel Sosýn